Tromboembolická nemoc (TEN) představuje častou komplikaci u pacientů se zhoubnými nádory, přičemž zvyšuje morbiditu a mortalitu nemocných, ale také snižuje kvalitu jejich života a komplikuje onkologickou terapii. V prevenci tromboembolické nemoci se často používají antikoagulancia v podobě nízkomolekulárních heparinů (LMWH), mezi něž se řadí enoxaparin.
Vztah mezi trombózou a zhoubným nádorovým bujením je znám více než 100 let. Hluboká žilní trombóza a plicní embolie patří mezi stále častější komplikace u pacientů s maligními nádory a představují druhou nejčastější příčinu úmrtí po samotném onkologickém onemocnění. Konkrétní riziko TEN závisí na mnoha faktorech, mezi něž patří například typ a rozsah nádorového bujení, celkový stav nemocného nebo druh onkologické terapie. Podle statistických odhadů je riziko rozvoje TEN u onkologicky nemocných 4–7× vyšší oproti zdravé populaci.
V prevenci tromboembolické nemoci se využívá řada různých skupin léků, například antagonisté vitaminu K, nízkomolekulární hepariny (LMWH) nebo nová perorální antikoagulancia. Účinek a bezpečnost enoxaparinu (zástupce skupiny LMWH) hodnotily studie CANTHANOX a ONCENOX.
Randomizované kontrolované klinické studie CANTHANOX se zúčastnilo 146 pacientů s malignitou jakéhokoliv typu a s pozitivní anamnézou hluboké žilní trombózy nebo plicní embolie. Pacienti byli rozděleni do dvou skupin, přičemž první podstoupila terapii warfarinem a druhá terapii enoxaparinem ve fixní dávce 1,5 mg/kg podávané subkutánně 1× denně. Celková doba léčby činila 3 měsíce.
Celkem u 7 (10,5 %) pacientů léčených enoxaparinem došlo k rozvoji masivní hemoragie nebo rekurentní TEN (95% CI 4,3–20,3 %) v porovnání s 15 (21,1 %) pacienty léčenými warfarinem (95% CI 12,3–32,4 %; p = 0,09). Během studie nebyl zaznamenán žádný případ fatální hemoragie ve skupině léčené enoxaparinem. Ve skupině léčené warfarinem došlo k rozvoji fatální hemoragie u 6 pacientů (8 %; 95% CI 3,0–16,6 %; p = 0,03).
Do randomizované kontrolované klinické studie ONCENOX bylo zařazeno 101 onkologických pacientů s akutní symptomatickou TEN. Účastníci byli rozděleni do 3 skupin: První dostávala enoxaparin v dávce 1 mg/kg 2× denně po dobu 5 dnů a poté 1× denně po dobu 175 dnů. Druhá dostávala enoxaparin v dávce 1 mg/kg 2× denně po dobu 5 dnů a poté v dávce 1,5 mg/kg 1× denně po dobu 175 dnů. Třetí dostávala enoxaparin v dávce 1 mg/kg 2× denně po dobu 5 dnů a poté byla převedena na warfarin, který byl aplikován po dobu 180 dnů.
Recidiva tromboembolické nemoci byla zaznamenána u 10,3 % pacientů léčených warfarinem a u 5,1 % pacientů v obou skupinách léčených enoxaparinem s výsledkem bez statisticky signifikantního rozdílu. Autoři studie dospěli k závěru, že terapie enoxaparinem v sekundární prevenci TEN byla efektivní a obecně dobře snášená.
Z výsledků studií vyplývá, že enoxaparin představuje účinnou a bezpečnou volbu v terapii a prevenci TEN u pacientů s maligními nádory. Kvůli nezbytnému monitorování antikoagulační parametrů a úpravě dávkování při terapii warfarinem je podávání enoxaparinu také snáze proveditelné.
Autor tohoto přehledového článku zdůrazňuje, že LMWH je standardem péče pro onkologické pacienty s TEN. Nicméně pravdou je, že jen menší část těchto pacientů je ve skutečnosti těmito preparáty léčeno. Toto by tedy, na základě dostupných informací, mělo být změněno.
(holi)
Zdroj: Barbosa M. What is the best treatment for a cancer patient with thrombosis? Clin Med Insights Oncol 2014; 8 : 49−55, doi: 10.4137/CMO.S13386.
