Na základě indicií z biblických textů v Novém zákoně se zdá být možné, že plicní embolií a hlubokou žilní trombózou trpěl i Ježíš Kristus, tato hypotéza ovšem nebyla nikdy potvrzena. Onemocnění také částečně popsal ve svých spisech slavný orientální lékař Avicenna v 11. století.
První doložená písemná zmínka o hluboké žilní trombóze nicméně pochází až z roku 1271. Františkánský mnich Vilém ze Saint-Pathus ve svém díle popisuje případ 20letého normandského ševce Raoula, u něhož se objevily otok a bolestivost v pravém lýtku, přičemž příznaky se následně rozšířily až do stehna. Tehdejší chirurg doporučil mladému muži vyčkávat, následkem čehož se na končetině vytvořila ulcerace kůže. Následně mu bylo doporučeno modlit se v kryptě krále Ludvíka IX. Po několika dnech modliteb a aplikaci prachu z hrobky na oblast vředu došlo k zázračnému uzdravení.
Od prvního popisu případu hluboké žilní trombózy došlo k rapidnímu nárůstu počtu dalších případů zaznamenaných v písemných pramenech. V období renesance se lékaři domnívali, že hluboká žilní trombóza vzniká pouze v těhotenství zadržováním „zlých tekutin“ v těle a v období kojení zadržováním mléka v končetinách. V 18. století tak bylo kojení považováno za prevenci hluboké žilní trombózy. Do té doby bylo také oblíbenou léčbou pouštění žilou (stejně jako u mnoha dalších zdravotních neduhů).
Na konci 18. století anglický lékař John Hunter vyslovil hypotézu, že trombóza je způsobena krevní sraženinou, a jako první provedl ligaci žíly proximálně od trombu jako prevenci dalšího šíření trombózy. Ligace byla prováděna v oblasti femorální, ilické a dolní duté žíly až do poloviny 20. století, než tuto metodu doprovázenou vysokou mortalitou postupně nahradily aplikace kaválního filtru, trombektomie a trombolýza.
V roce 1856 Rudolf Virchow popsal spojitost mezi hlubokou žilní trombózou a fatálním případem plicní embolie. V průběhu 19. století tak byla opuštěna „tekutinová“ hypotéza vzniku nemoci a začala se prosazovat iritace žilní stěny infekčním zánětem. Až do 30. let 20. století představoval nejčastější terapeutickou modalitu pro hlubokou žilní trombózu speciální klidový režim na lůžku, k čemuž byly vyvinuty různé druhy imobilizačních zařízení.
V roce 1884 bylo Johnem Berrym Haycraftem izolováno první antikoagulans, a to hirudin ze slin pijavic. Ten však nebyl využitelný do doby rozvoje genetického inženýrství v roce 1986. Prvním antikoagulans běžně využívaným v terapii hluboké žilní trombózy se tak stal heparin, který byl objeven roku 1916 studentem medicíny McLeanem. První indikaci v moderní tromboprofylaxi představovalo nasazení heparinu v roce 1937 pacientům podstupujícím chirurgický zákrok. V Bauerově komparativní historické studii bylo popsáno snížení rizika mortality na plicní embolii při použití heparinu z 18 na 0,4 %.
V roce 1948 byl uveden na trh warfarin, tehdy jako účinný jed na krysy, jehož použití u člověka bylo považováno za velmi nebezpečné. Následný neúspěšný pokus námořníka o sebevraždu warfarinem v dávce 567 mg absorbované během 5 dnů ovšem vyvrátil představy o předpokládané toxicitě přípravku a připravil tak cestu k jeho komercializaci v roce 1954.
Největší krok k simplifikaci antikoagulační terapie znamenal objev nízkomolekulárních heparinů v 80. letech 20. století, jež se během 10 let masivně rozšířily do běžné klinické praxe a i v současnosti jsou po boku nových perorálních antikoagulancií stále nejčastěji užívanými antikoagulačními léky.
V rámci chirurgických zákroků byla ve druhé polovině 20. století definitivně opuštěna ligace žil; místo ní se začala provádět trombektomie a následně trombolýza, přičemž obě metody se v různých modifikacích využívají až do současnosti.
(holi)
Zdroj: Galanaud J. P., Laroche J. P., Righini M. The history and historical treatments of deep vein thrombosis. J Thromb Haemost 2013; 11 (3): 402–411, doi: 10.1111/jth.12127.
