Karcinom ledviny je celosvětově 12. nejčastějším nádorovým onemocněním. Představuje 3 % všech malignit diagnostikovaných u dospělých. Častější se vyskytuje u mužů a ve vyspělých zemích, tedy v Evropě, Severní Americe a Austrálii. Nejvyšší incidence je přitom v Česku (24,1/100 000 obyvatel u mužů a 10,5/100 000 u žen v roce 2012).
Renální karcinom (RCC) představuje 80–85 % všech malignit ledviny. Nejčastějším histologickým typem je světlobuněčný karcinom (75 % případů RCC), dříve označovaný jako Grawitzův tumor. Dalšími typy RCC jsou papilární (10 %) a chromofobní (5 %) karcinom a karcinom ze sběrných kanálků (medulární, < 1 %), který je vysoce agresivní. Wilmsův tumor (nefroblastom), typický u dětí, představuje pouze 1 % všech maligních nádorů ledviny.
V literatuře jsou často popisovány „typické“ příznaky renálního karcinomu, mezi něž patří mikro - nebo makroskopická hematurie, lumbalgie a hmatná rezistence při palpačním vyšetření břicha. Tyto jsou však pozorovány u < 10 % pacientů. Vzhledem k retroperitoneální lokalizaci ledviny může být onemocnění dlouhou dobu asymptomatické. Upozornit na něj mohou i paraneoplastické příznaky, jako je hyperkalcémie, hypertenze, polycytémie, amyloidóza, porucha funkce jater (Staufferův syndrom), horečka nebo úbytek tělesné hmotnosti.
Renální karcinom bývá většinou diagnostikován (ve > 60 % případů) jako tzv. incidentalom, tedy náhodně například při UZ vyšetření břicha. Ve 20–30 % případů je onemocnění zjištěno již v metastatickém stadiu. V takovém případě činí medián přežití 13 měsíců, 5leté přežití je i přes pokroky v medicíně < 10 %.
Mezi rizikové faktory renálního karcinomu patří kouření, obezita, nedostatečná fyzická aktivita, expozice nefrotoxickým látkám, lékům (analgetikum fenacetin) a radioaktivnímu záření a dále komorbidity jako hypertenze, diabetes mellitus či dyslipidémie. V observačních studiích byla až polovina renálních karcinomů asociována s obezitou (s BMI > 30 kg/m2), přičemž riziko rostlo o 20–30 % na každých 5 kg/m2.
V etiologii RCC hraje roli také hladina cirkulujícího vazebného proteinu pro vitamin D, vitaminu D3 a polymorfismy receptoru pro vitamin D. Uplatňují se rovněž polymorfismy cytochromu P450, zejména v souvislosti s izoenzymem CYP1A1, který hraje zásadní roli v metabolismu karcinogenních polycyklických aromatických uhlovodíků. Z nutričních faktorů jsou významné ochratoxiny a citridin. Tyto mykotoxiny používané v zemědělství mohou kontaminovat potravu a kumulovat se v lidském organismu, kde potom působí nefrotoxicky, hepatotoxicky a imunologicky.
Dalším významným rizikovým faktorem je genetická predispozice. Světlobuněčný karcinom je asociován s mutací genu VHL (von Hippel-Lindau). Papilární karcinom může být způsoben mutací genu MET či hereditární leiomyomatózou (mutací genu fumarát hydratázy), chromofobní potom mutací tumor supresorového genu pro folikulin (Birtův-Hoggův-Dubého syndrom).
Rozlišujeme hereditární a sporadické formy RCC. Hereditární formy bývají častěji multifokální, bilaterální a diagnostikované v nižším věku. Častější jsou také extrarenální novotvary (nádory dělohy, cysty pankreatu, feochromocytom nadledviny ad.).
(mafi)
Zdroj: Petejová N., Martínek A. Renal cell carcinoma: review of etiology, patophysiology and risk factors. Biomed Pap Med Fac Univ Palacky Olomouc Czech Repub 2016; 160 (2): 183–194, doi: 10.5507/bp.2015.050.
