Karcinom plic patří mezi zhoubné nádory s vysokou incidencí a špatnou prognózou. V poslední době se ukazují nadějné výsledky léčby ovlivňující funkci imunitního systému i u pacientů s plicním karcinomem.
Hlavním cílem imunoterapie je překonání mechanismů, kterými nádorové buňky unikají imunitnímu dohledu, a také stimulace tělu vlastní protinádorové imunitní reakce. Toho lze dosáhnout mnoha způsoby na různých úrovních. Využívá se stimulace základních imunitních funkcí, např. pomocí cytokinů nebo inhibitorů imunitních kontrolních bodů (checkpoint inhibitors). Nádorové vakcíny nebo metody buněčné imunoterapie pak cílí přímo na konkrétní antigeny přítomné v daném nádoru. Obecně vzato dokáže imunoterapeutická léčba selektivně ničit nádorové buňky nezávisle na jejich generačním cyklu, což může vést i k absolutní eradikaci nádorové populace.
Překonání imunotolerance vůči nádoru může být provázeno porušením tolerance rovněž vůči vlastním tkáním. Nežádoucí účinky imunoterapie se tak často podobají autoimunitním onemocněním – nejčastěji jde o kožní toxicitu, kolitidu, hepatotoxicitu a endokrinopatie.
V léčbě plicního karcinomu bylo zkoumáno využití několika různých cytokinů (zejména interleukinu 2 a interferonů α a γ). Cytokiny jsou působky podílející se na regulaci imunitních reakcí, jejichž účinky jsou často pleiotropní. Také mají relativně vysokou toxicitu a nevýhodnou farmakokinetiku. Jejich přínos v léčbě karcinomu plic se v klinických studiích nepotvrdil.
V nádorovém mikroprostředí často dochází k abnormální aktivaci inhibičních imunitních kontrolních bodů, jejichž fyziologickou funkcí je zabraňovat abnormální aktivaci imunitní reakce, a tedy chránit před autoimunitou. Tato reakce je zprostředkována vazbou specifických ligandů na receptory na povrchu lymfocytů. Imunoterapeutická blokáda těchto receptorů nebo jejich ligandů, například pomocí specifických monoklonálních protilátek, zabraňuje nádorovým buňkám ve zneužití inhibičních drah pro únik imunitnímu systému.
Mezi nejlépe prozkoumané molekuly účastnící se checkpoint signálních drah patří PD-1 a PD-L1 (receptor programované buněčné smrti a jeho ligand 1) a CTLA-4 (antigen 4 cytotoxických lymfocytů). Monoklonální protilátky proti těmto molekulám (ipilimumab a tremelimumab u CTLA-4; nivolumab, pembrolizumab, atezolizumab, durvalumab a avelumab u PD-1/PD-L1) v současnosti nacházejí uplatnění v léčbě mnoha různých malignit, včetně plicního karcinomu. Kromě monoterapie se zkoumají také možnosti kombinované léčby, ať už mezi sebou navzájem, nebo ve spojení s chemoterapií či cílenou léčbou.
V minulosti bylo zkoumáno mnoho různých typů protinádorových vakcín, které by měly být schopné indukovat specifickou imunitní reakci proti nádoru po podání směsi různě upravených antigenů přítomných v nádorových buňkách. Tento typ léčby však ve většině případů nevedl k velkým úspěchům a v současné době nejsou vakcíny v klinické praxi používány.
Jako nejlépe využitelný typ imunoterapie se v současnosti jeví checkpoint inhibitory, které dosáhly příznivých výsledků zejména u pacientů s pokročilým nemalobuněčným plicním karcinomem. Nivolumab a pembrolizumab se v léčbě pokročilého NSCLC již používají v běžné klinické praxi, řada dalších inhibitorů právě prochází intenzivním zkoumáním v klinických studiích. Imunoterapie přináší pacientům s plicním karcinomem naději na prodloužení života a zlepšení jeho kvality.
(este)
Zdroj: Fiala O., Šorejs O., Pešek M., Fínek J. Imunoterapie v léčbě karcinomu plic. Klinická onkologie 2017; 30 (Suppl. 3): 3S22–3S31, doi: 10.14735/amko20173S22.
