Pacienti s chronickými špatně se hojícími ranami čelí zvýšenému riziku rozvoje kontaktní dermatitidy, neboť jejich kůže ztrácí protektivní funkci. Alergickou kontaktní dermatitidu mohou u těchto jedinců způsobit i relativně slabé alergeny. Například parabeny, které mají na zdravé kůži jen nízký senzibilizační potenciál, znamenají u nemocných s bércovými vředy až 11× vyšší riziko senzibilizace. Zvýšené riziko senzibilizace je zjištěno také u neomycinu a týká se zejména starších osob.
U kontaktní dermatitidy (KD) se obvykle rozlišují dvě hlavní kategorie – iritační kontaktní dermatitida (IKD) a alergická kontaktní dermatitida (AKD). Většina obtíží (> 80 %) spadá do skupiny IKD související s přímým kontaktem kůže s dráždivou látkou. Jakákoliv chemická látka se může stát potenciálním iritantem, pokud působí na kůži dlouhodobě. Projevy akutní IKD jsou obvykle patrné během několika minut až hodin od kontaktu iritantu s kůží, opožděná reakce se může projevit po 8−48 hodinách.
Rozpoznat chronickou iritační KD od alergické KD je ovšem v praxi poměrné náročné. Za AKD je považována opožděná hypersenzitivní reakce, která závisí na síle alergenu a permeabilitě kožní bariéry. Alergen může vyvolat reakci v řádu dnů i týdnů a klinická manifestace může spočívat v ekzému, vezikulobulózních projevech nebo dalších kožních obtížích.
Zlatým standardem v diagnostice AKD jsou epikutánní testy. Hodnocení testů, které se provádějí obvykle na horní části zad nebo vnitřní straně paže, probíhá po odstranění náplastí s alergeny a opakuje se po 72–120 hodinách. Pacienti by měli sledovat dané místo i po ukončení hodnocení kvůli případným opožděným reakcím.
Testy s sebou ovšem nesou vysoké riziko falešně negativních výsledků, neboť probíhají na neporušené pokožce. V některých případech se proto přistupuje k jemnému narušení kůže před začátkem testu, aby se podmínky co nejvíce blížily stavu kůže u pacientů s bércovými vředy.
Mezi 15 hlavních kontaktních alergenů u pacientů s chronickými ranami patří nikl, kobalt, neomycin, bacitracin, peruánský balzám, kalafuna, chlorhexidin, některé kortikosteroidy a další.
Hydrogely mohou způsobit jak iritační, tak alergickou KD. Příčinou výskytu IKD může být vysoký obsah vody v hydrogelových krytích, který vede k maceraci a narušení bariérové funkce kůže. AKD obvykle souvisí s obsahem propylenglykolu v hydrogelových krytích.
Hydrokoloidní krytí může podle řady studií způsobit kontaktní dermatitidu kvůli obsahu kalafuny, přestože tento potenciální alergen je často modifikován dalšími chemickými látkami.
Případy kontaktní dermatitidy při používání alginátů a hydrovláken obsahujících algináty kalcia a karboxymethylcelulózu byly zaznamenány jen v omezeném množství klinických studií.
Riziko alergické reakce je popsáno také u polyuretanového pěnového krytí s hydrocelulózou. Ve studii z roku 2015 se riziko týkalo 1,4 % případů.
Aplikace topických antibiotik v léčbě kožních defektů včetně bércových vředů není kvůli riziku antibiotické rezistence a rozvoje kontaktní dermatitidy doporučovaným postupem. Běžně užívaná antibiotika, například neomycin, patří mezi hlavní alergeny u pacientů s bércovými vředy a mohou být významnou příčinou morbidity.
Přírodní přípravky užívané k léčbě ran, jako jsou bylinné produkty a krytí s medem či propolisem, sice bývají dostupnější a levnější než moderní krycí materiály, jejich účinnost ovšem mnohdy není řádně podložena. Některé složky, například propolis, navíc patří mezi časté alergeny.
Cílem léčby alergické a iritační kontaktní dermatitidy je vyvarovat se používání alergenů a dráždivých látek a tlumit zánět pomocí topických či perorálních imunosupresivních léků. Znalost potenciálních alergenů a kontrola složení u jednotlivých druhů krytí je pro lékaře zásadní, aby mohli při léčbě pacientů s bércovými vředy využívat adekvátní krycí materiály. Pacienti by měli být poučeni, aby k ochraně pokožky používali emoliencia a další přípravky bez obsahu rizikových látek.
(pak)
Zdroj: Alavi A., Goldenberg A., Jacob S. et al. Contact dermatitis: an important consideration in leg ulcers. Int J Womens Dermatol 2020; 7 (3): 298–303, doi: 10.1016/j.ijwd.2020.12.010.
