Autoři přehledového článku z roku 2016 si dali za cíl poskytnout aktualizovaný popis významné a opomíjené souvislosti mezi urolitiázou a Crohnovou chorobou (CD). Většina významných citovaných publikací o této problematice totiž pochází z období před rokem 1990.
Vztah mezi nespecifickými střevními záněty (IBD), zejména Crohnovou chorobou, a urolitiázou byl poprvé popsán v roce 1968. Kvůli dominujícím systémovým nebo střevním příznakům základní nemoci bývá urolitiáza u těchto pacientů poddiagnostikovaná, a dokonce i akutně vzniklá renální kolika může být chybně zaměněna za projev střevního zánětu.
Incidence urolitiázy u Crohnovy choroby souvisí s lokalizací zánětu (7–17 % u ileokolického, 6–8 % u ileálního a 3–5 % u kolického postižení). Jedná se ve většině případů o kalcium-oxalátovou litiázu. Příčin souvislosti obou nemocí je pravděpodobně řada, kromě metabolických odchylek (závažné hyperoxalurie v důsledku dysfunkční střevní absorpce, hyperkalciurie) se hovoří i o vlivu zvýšené střevní permeability, dietních faktorů a léčiv (antibiotika). Léčba a prevence spočívají zejména v dietních opatřeních s omezením oxalátů ve stravě a v perorální suplementaci kalcia, jež ve střevním lumen vazbou na oxaláty brání jejich absorpci.
Vyhledávacím kritériím prezentovaného přehledu vyhovělo 10 studií z období mezi rokem 2000 a 2014, které se zabývaly urolitiázou jako důsledkem Crohnovy choroby. Kromě četnosti výskytu autory zajímaly i další proměnné, jako jsou rizikové faktory, charakteristika urolitiázy, použitá léčba či sklon k rekurencím.
Z celkem 901 pacientů zahrnutých v přehledové studii trpělo urolitiázou 95 (10,5 %); 61,8 % tvořili muži a 38,2 % ženy. Průměrný věk činil 45 let nezávisle na pohlaví. Riziko urolitiázy (a pyelonefritidy) v jednotlivých studiích bylo 10–100× větší než u běžné populace nebo než u pacientů s ulcerózní kolitidou. Častá byla u nemocných s ileostomií a po opakovaných resekcích střeva, pravděpodobně z důvodu, že obojí vede ke snížení objemu moči a k enterické hyperoxalurii.
Litiáza se objevila přibližně 4–7 let po diagnóze střevního zánětu, hlavním substrátem byl šťavelan (oxalát) vápenatý. 28,6 % pacientů bylo léčeno pouze konzervativně či farmakologicky, u 50 % byla zvolena chirurgická léčba, zbývajících 21,4 % podstoupilo kombinovanou terapii.
Urolitiáza je nejčastější extraintestinální manifestací Crohnovy choroby, obzvlášť častá je u pacientů po prodělaných střevních operacích. Je proto potřeba na ni pomýšlet, zejména při nevysvětlené renální dysfunkci, bolestech břicha nebo opakovaných infekcích močových cest. U pacientů s Crohnovou nemocí a urolitiázou v anamnéze by měla být nastavena specifická opatření zaměřená jednak na prevenci opětovného vzniku litiázy, jednak na předcházení jejím komplikacím.
(luko)
Zdroj: Gaspar S. R., Mendonça T., Oliveira P. et al. Urolithiasis and Crohn’s disease. Urol Ann 2016; 8 (3): 297–304, doi: 10.4103/0974-7796.184879.
