Fekální biomarkery v léčbě IBD: Kde jsme a kam míříme?

Jaké molekuly známe?

Za fekální biomarkery označujeme látky, které jsou detekovatelné ve stolici a využitelné k diagnostice či monitorování IBD. Shrňme si nejprve základní informace o jejich původu a výpovědní hodnotě.

• Kalprotektin a jeho „příbuzný“ kalgranulin C pocházejí z cytoplazmy leukocytů, které migrovaly do sliznice střeva a po jejichž apoptóze došlo k uvolnění markerů do střevního lumen. Kalprotektin ve vzorku stolice je stabilní a jednoduše laboratorně kvantifikovatelný marker, jenž opakovaně prokázal svou senzitivitu v odhalování zánětlivého procesu.
• Laktoferrin, železo vázající protein, je obsažen v sekundárních granulech slizničních neutrofilů. Po jejich (se zánětlivým procesem spojené) degranulaci vzrůstá koncentrace laktoferrinu ve stolici. Je rovněž snadno stanovitelný, ovšem méně stabilní, takže studie s laktoferrinem vykazují méně konzistentní výsledky než v případě kalprotektinu.
• Fekální hemoglobin stanovený imunochemickým testem, M2-pyruvátkináza, HMGB1 či lipokalin 2 jsou další široce diskutované fekální biomarkery, jejich role na poli IBD však vyžaduje další studie.

Kdy se využívají?

Stanovení biomarkerů ve stolici představuje pro svou neinvazivnost, jednoduchost a nízkou cenu velmi slibný nástroj v péči o pacienty s IBD. V současné době jsou využívány zejména v těchto situacích:

1. K odlišení IBD od funkčních obtíží. Toto diagnostické využití může zredukovat počet invazivních vyšetření, panují však nejasnosti ohledně prahových hodnot. Zdá se, že hladiny kalprotektinu > 150 mg⁠/⁠kg by mohly ukazovat na zánět a ​< 50 mg⁠/⁠kg ujišťovat o funkční etiologii obtíží, mezní hodnoty by pak vyžadovaly endoskopické zhodnocení.
2. Ke sledování odpovědi na léčbu, a to nejen farmakologickou, ale i v případě stavů po operacích. Dobré výsledky vykazují například jako ukazatele návratu Crohnovy choroby po ileocékální resekci.
3. Ke zhodnocení aktivity zánětu a případné časné predikci relapsu. Biomarkery korelují s endoskopicky zjištěnou aktivitou zánětu lépe než klinická skóre. Opět je problém se stanovením referenčních hodnot pro různé tíže aktivity. Jako velmi užitečné se však jeví sledování dynamiky biomarkerů u konkrétního pacienta, které může upozornit na hrozbu relapsu a na potřebu zintenzivnění terapie.

Pro detailnější výčet studií s využitím jednotlivých biomarkerů ve zmíněných situacích odkazujeme čtenáře na zdrojový článek.

Jaká omezení zde existují?

Zároveň však mají fekální biomarkery rovněž řadu limitací. Jejich koncentrace může být ovlivněna potravou nebo léčivy –⁠ zejména inhibitory protonové pumpy a nesteroidními antirevmatiky. Jejich užívání se minimálně 14 dnů před odběrem stolice nedoporučuje. Biomarkery dále neumožňují odlišení nespecifického střevního zánětu od jiných zánětlivých onemocnění GIT, infekcí či nádorového procesu. Jako největší problém se ovšem zatím jeví již zmiňované obtížně stanovitelné referenční hodnoty, neboť koncentrace biomarkerů je závislá na specifických rysech konkrétního pacienta (zejména na věku) i jeho střevního zánětu (například na lokalizaci).

Jaký je potenciál biomarkerů?

Blízká budoucnost by však mohla přinést více dat a tím i přesnější indikace k vyšetření a interpretaci biomarkerů. Velkou výzvou pro vědce a lékaře je také validace nových molekul a laboratorních metod. Stanovování více markerů současně by v budoucnu mohlo umožnit detailní zhodnocení charakteru, chování a aktivity zánětlivého procesu bez nutnosti zatěžovat pacienta opakovanými invazivními vyšetřeními.

(luko)

Zdroj: Ministro P., Martins D. Fecal biomarkers in inflammatory bowel disease: how, when and why? Expert Rev Gastroenterol Hepatol 2017 Apr; 11 (4): 317−328, doi: 10.1080/17474124.2017.1292128.