U biologických léčiv, která se užívají pro terapii Crohnovy choroby, může časem docházet ke snížení jejich účinku, což vede k nutnosti zvyšovat dávku. Objasnění otázky, jak často k tomu dochází, se věnovala studie publikovaná v červnu 2017.
V současné době je Crohnovou chorobou v Evropě postižen asi 1 milion osob. Primární léčba zahrnuje kortikosteroidy a imunosupresiva. U mírné a středně závažné formy často postačuje ke kontrole symptomů podávání imunosupresiv. Agresivnější formy vyžadují terapii pomocí biologických léčiv. V Evropě byla k léčbě Crohnovy choroby schválena 3 biologika − jde jednak o inhibitory tumor nekrotizujícího faktoru alfa (TNF-α) adalimumab a infliximab a dále o blokátor integrinu α4β7 vedolizumab. Léčba těmito látkami je určena pro pacienty se středně těžkou až těžkou Crohnovou chorobou, u kterých nedošlo k dostatečné odpovědi na léčbu kortikosteroidy a tradičními imunosupresivy. Od roku 2016 byla o středně těžkou až těžkou Crohnovu chorobu u dospělých pacientů rozšířena indikace ustekinumabu, inhibitoru interleukinů IL-12 a IL-23. Je určen pro pacienty, u kterých není dostatečná odpověď na konvenční terapii či na antagonistu TNF-α a kteří případně tuto léčbu netolerují nebo je u nich kontraindikovaná.
U biologických léčiv může docházet k poklesu účinku. K udržení remise je tak nutné eskalovat jejich dávky. Evropská léková agentura povolila zvyšování dávek všech schválených biologických léčiv u sekundárních nonrespondérů. Jak často v reálné praxi k eskalaci dávek dochází, však nebylo známo.
Autoři nové analýzy zveřejněné v časopisu Current Medical Research and Opinion se zaměřili na observační studie týkající se podávání biologických látek při léčbě Crohnovy choroby u dospělých pacientů v Evropě. Byly vyhodnoceny studie dostupné na Medline a Embase publikované v letech 1998–2015 a práce ve sbornících z významných vědeckých konferencí.
Do analýzy bylo vybráno 58 článků z 12 evropských zemí (49 plných článků a 9 abstraktů), v nichž bylo obsaženo celkem 65 zpráv zahrnujících 7850 pacientů. Z toho se 35 zpráv týkalo 3830 pacientů léčených adalimumabem a 30 zpráv 4020 pacientů léčených infliximabem.
Ke zvýšení dávek bylo potřeba přistoupit u celkem 29,9 ± 3,5 % pacientů. V případě adalimumabu to bylo 32,8 ± 6,2 % a u infliximabu 25,2 ± 2,4 %. Četnost eskalace dávek se zvyšovala podle toho, o kterou linii léčby šlo: 19 % při použití v první, 37 % ve druhé a 41 % ve třetí linii léčby. Medián doby do ztráty odpovědi činil 12 měsíců (vážený průměr 15,1 ± 5,9 měsíce). Medián doby do eskalace dávek byl u obou látek obdobný: 6,7 měsíce pro adalimumab, 7,5 měsíce pro infliximab a 6,7 měsíce pro obě látky dohromady (p = 0,86).
Co se týká četnosti odpovědí po eskalaci dávek, většinou byly k dispozici jen krátkodobé výsledky (jen málo studií zahrnovalo výsledky za dobu delší než 1 rok) a mezi oběma léčivy nebyl statisticky významný rozdíl (p = 0,08): pro adalimumab to bylo 63 % a v případě infliximabu 45 %. Nebyly nalezeny žádné studie týkající se vedolizumabu.
K eskalaci dávek je nutné již po krátké době přistoupit u značného podílu pacientů s Crohnovou chorobou léčených adalimumabem nebo infliximabem, jedná se přibližně o 30 %.
Zdroje:
1. Einarson T. R., Bereza B. G., Ying Lee X., Lelli F. Dose escalation of biologics in Crohn’s disease: critical review of observational studies. Curr Med Res Opin 2017 Jun 11 : 1−17, doi: 10.1080/03007995.2017.1335001 [Epub ahead of print].
2. Meeting highlights from the Committee for Medicinal Products for Human Use (CHMP) 12−15 September 2016 (corrected). Dostupné na: www.ema.europa.eu/ema/index.jsp?curl=pages/news_and_events/news/2016/09/news_detail_002599.jsp&mid=WC0b01ac058004d5c1.
