Urtikarie – přehled o onemocnění a léčbě a významu antihistaminik

Datum publikace: 24. 6. 2022

Prevalence, etiopatogeneze a klinický obraz urtikarie

Urtikarie je častou kožní chorobou s prevalencí od 1 do 22 %. V klinickém obrazu dominují 3 základní znaky:

   

1. Přítomnost typických pomfů – ložisek na kůži o různé velikosti s otokem.
2. Ohraničující erytém kolem těchto ložisek.
3. Symptomy se svěděním až pálením kůže. Ložiska mizí za několik hodin a nejpozději do 24 hodin.

   

Přibližně u poloviny pacientů s urtikarií se může vyskytovat také otok obličeje – angioedém, který trvá obvykle až 72 hodin a může při něm dojít také k postižení sliznic. Pokud výsevy pomfů trvají déle než 6 týdnů, jde o chronickou urtikarii, do 6 týdnů jde o akutní urtikarii. Symptomy urtikarie ovšem mohou přetrvávat i několik měsíců až let (1–5).

Nejčastější příčinou akutní urtikarie, která postihuje 15–20 % pacientů, je virová infekce (s postižením horních cest dýchacích), potravinová alergie a poléková reakce (např. po podání opioidů, nesteroidních antirevmatik, antibiotik /zvláště vankomycinu/ či radiofarmak). Dalšími příčinami jsou autoimunitní onemocnění, infekce Helicobacter pylori, ložiska fokální infekce nebo parazitární infekce. k urtikarii mohou vést také fyzikální příčiny, systémové choroby či dlouhodobé infekce.

Naopak u pacientů s chronickou urtikarií jde často o idiopatický stav, kdy v 55–80 % případů není zjištěna příčina – ty pak bývají označovány jako chronická spontánní urtikarie. Opakem je chronická indukovaná urtikarie, která je způsobena fyzikálními podněty, např. tlakem, chladem, teplem, sluncem. Klasifikace chronické urtikarie je shrnuta v tab. 1.

    

Tab. 1  Klasifikace chronické urtikarie

Chronická spontánní urtikarie	spontánní erupce urtik, angioedém ≥ 6 týdnů, příčina nezjištěna
Indukovaná urtikarie	symptomatický dermografismus (urticaria factitia) chladová urtikarie (kontaktní) tlaková urtikarie sluneční urtikarie urtikarie způsobená horkem vibracemi indukovaný angioedém cholinergní urtikarie kontaktní urtikarie urtikarie způsobená vodou

  

  

Prevalence chronické spontánní urtikarie se odhaduje na 0,5–1 %, nejčastěji bývají postiženy osoby ve věku 20–40 let, onemocnění zpravidla trvá 1–5 let. Chronická spontánní urtikarie je tedy nejčastějším typem chronické urtikarie – zodpovídá za 66–93 % případů. Přibližně 4–33 % případů urtikarie je z příčin fyzikálních a 1–7 % je cholinergního původu.

Chronická spontánní urtikarie není projevem IgE zprostředkované alergie. V izolovaných případech však některá potravinová alergie může imitovat chronickou spontánní urtikarii. To je popsáno u potravin obsahujících některé látky jako např. omega-5 gliadin nebo lipid-transferový protein, což je panalergen. Byl také diskutován význam konzervačních látek a potravinových aditiv, ale obecně nebývá restriktivní dieta u chronické spontánní urtikarie doporučována.

Chronická spontánní urtikarie trvá v průměru od 1 do 5 let, přibližně 50 % pacientů se odhojí do 6 měsíců, dalších 20 % do 3 let, dalších 20 % potom za 5–10 let, avšak u 2 % pacientů s chronickou spontánní urtikarií se mohou symptomy objevovat i déle než 25 let, dokonce existují zprávy o trvání chronické spontánní urtikarie přes 50 let (6).

Průběh chronické spontánní urtikarie je nepředvídatelný, se spontánními remisemi a exacerbacemi. Nejsou studie, které by studovaly vliv léčby na přirozený průběh chronické spontánní urtikarie (1–5). Spolu s chronickou rýmou je chronická urtikarie nepříznivým stavem s negativním dopadem na kvalitu života, včetně vitality, spánku, mobility a sociálního života. Vzhledem k nepříznivému emočnímu vlivu pacienti s chronickou spontánní urtikarií trpí úzkostmi, depresemi a mají také somatické obtíže. Výsledkem je sociální problém s náklady na přímou i nepřímou zdravotní péči. Onemocnění je často zaléčeno ne úplně dobře nastavenou terapií, například opakovaným systémovým podáváním kortikoidů, které mají významné vedlejší účinky (7–17).

Patogeneze chronické spontánní urtikarie

Patogeneze chronické spontánní urtikarie ještě není zcela objasněna. Předpokládá se, že onemocnění je způsobeno aberantním uvolněním histaminu a dalších zánětlivých mediátorů z mastocytů a bazofilů. Ukazuje se, že na projevech chronické spontánní urtikarie se dále účastní neutrofily, eozinofily a T lymfocyty. Histamin a další mediátory aktivují senzorické nervy. Avšak signály aktivující uvolnění histaminu ještě nejsou zcela prozkoumány.

Aktivace mastocytů u chronické spontánní urtikarie může být zprostředkována mechanismem autoimunitním, alergickým nebo idiopatickým (4). Degranulace mastocytů vede k uvolnění histaminu a dalších zánětlivých mediátorů, jako jsou faktor aktivující destičky (PAF), prozánětlivé cytokiny, které aktivují senzorické nervy a vyvolávají vazodilataci či extravazaci plazmy, a dále dochází k hromadění leukocytů v urtikariálních ložiscích.

Edém v horní a střední dermis vzniká následkem dilatace postkapilárních venul a lymfatických cév nad horní dermis, zatímco u angioedému jsou postiženy dolní dermis a subcutis. Edematózní kožní ložiska často vznikají nepřiměřenou regulací endotelových adhezivních molekul. V těchto ložiscích nalézáme perivaskulární infiltrát neutrofilů, eozinofilů, makrofágů a T buněk (4).

Role histaminu a receptorů podtypu H₁ u IgE mediované alergické reakce

Histamin má klíčovou roli v patofyziologii alergického zánětu. Po kontaktu s alergenem se u geneticky predisponovaných osob produkují specifické protilátky typu IgE. Imunoglobulin E je tedy hlavním klíčem k uvolnění histaminu a dalších prozánětlivých mediátorů z mastocytů a bazofilů, což hraje hlavní roli u chronické spontánní kopřivky.

Specifické IgG protilátky proti podjednotce IgE receptorů FcεRI zodpovídají za 30–50 % případů chronické urtikarie, dále se v 5–10 % případů chronické urtikarie tvoří IgG protilátky proti IgE samotnému. V některých případech chronické kopřivky se při flaru objevují zvýšené hladiny protilátek proti tyreoglobulinu a tyreoperoxidáze (4).

Protilátky IgE reagují s receptory na povrchu bazofilů a žírných buněk a následkem toho dojde ke vzniku série intracelulárních reakcí, jež vrcholí v exocytóze a uvolnění histaminu a dalších mediátorů a cytokinů. Vyvolat přímé uvolnění histaminu ze zásobních granulí mohou také různá léčiva (např. morfin). Následkem uvolnění histaminu dochází ke kontrakci hladkosvalových buněk gastrointestinálního traktu a dýchacího traktu, ke stimulaci senzorických nervových zakončení, vazodilataci a extravazaci plazmy. To má za následek vznik erytému, flushingu, nazální kongesci a pruritus. Kromě své mediátorové aktivity u časné alergické reakce přispívá histamin také k pozdní alergické reakci, a to stimulací produkce buněčně adhezivních molekul, antigenů třídy II a cytokinů.

Existují 4 hlavní subtypy histaminových receptorů: H₁, H₂, H₃ a H₄. Receptory H₁ a H₂ jsou široce distribuovány na celém těle, receptory H₃ se nacházejí hlavně v CNS a receptory H₄ v krvetvorných tkáních. Alergická odpověď je způsobena především receptory subtypu H₁; jde o ubikvitní receptory nalézající se v adrenální medule, CNS, na endotelových a epitelových buňkách, v srdci, buňkách imunitního systému, v senzorických nervech a hladkých svalech. Většina postsynaptické aktivity histaminu v CNS je zprostředkována receptory H₁, což má vliv na spánkový cyklus. Tím se vysvětluje sedativní efekt 1. generace antihistaminik, protože ta přestupují skrz mozkovou bariéru. Přes receptory H₁ histamin také způsobuje kontrakce hladkých svalů v gastrointestinálním traktu a stimulaci senzorických nervů. Výsledkem je pruritus, slzení, zvýšená cévní permeabilita a edém (18–20).

Diagnostika

Při vyšetření pacienta je důležitá detailní anamnéza a fyzikální vyšetření. U pacientů s chronickou spontánní urtikarií byl význam autoimunitních onemocnění dlouhodobě diskutován; doporučuje se vyšetřit protilátky proti štítné žláze a test s bazofily (sérová schopnost aktivovat bazofily). Screening může být proveden s autologním sérovým kožním testem (ASST).

Dále je možno vyšetřit biomarkery ke zjištění aktivity chronické spontánní urtikarie (interleukin 6, C reaktivní protein, D-dimery, matrixová metaloproteináza 9, komplement C3 a C4) (14). Mezi indikátory závažnosti a prognózy chronické spontánní urtikarie patří mimo jiné přítomnost angioedému, fyzikální urtikarie, vyšší věk a pozitivní protilátky proti štítné žláze (4).

Diferenciální diagnostika

V diferenciální diagnostice připadá do úvahy urticaria vasculitis, což může potvrdit histologické vyšetření. Dále erythema multiforme, to však trvá maximálně 3 týdny. Některé syndromy a choroby jsou spojeny s chronickou spontánní urtikarií (lupus erythematodes, IgM monoklonální gamapatie, mastocytóza, hypereozinofilní syndrom). Kožní biopsie má význam pouze k potvrzení právě urticaria vasculitis a dále v případech s méně typickým průběhem, kdy je přítomno mírné svědění kůže, ložiska jsou bolestivá a není pozorován účinek antihistaminik. Kožní biopsie má také význam v případě, kdy ložiska přetrvávají déle než 24 hodin (4, 7).

Terapie

Obecná pravidla k léčbě urtikarie jsou obsažena v doporučeních z roku 2022 (4) – viz obr. 1.

  

Obr. 1  Léčba urtikarie

v 1. linii nasadit moderní H1 antihistaminika 2. generace ve standardních dávkách, dle potřeby možno zvýšit až 4násobně ↓ pokud symptomy přetrvávají déle než 2–4 týdny ↓ přidat k léčbě antihistaminiky omalizumab, dle potřeby možno zvýšit dávky omalizumabu a/nebo zkrátit interval podání ↓ pokud symptomy přetrvávají 6 měsíců ↓ přidat k léčbě antihistaminiky cyklosporin A nebo montelukast, eventuálně krátkodobě max. na 10 dní kortikoidy systémově při akutních exacerbacích

  

  

Antihistaminika

Jako léčba 1. volby pro všechny typy kopřivky jsou doporučena H₁ antihistaminika 2. generace (bilastin, cetirizin, desloratadin, ebastin, fexofenadin, levocetirizin, loratadin a rupatadin). Nelze však dát žádné konkrétní doporučení, které z těchto antihistaminik zvolit, protože doposud převážně chybí dobře navržené klinické studie srovnávající účinnost a bezpečnost všech moderních H₁ antihistaminik 2. generace u kopřivky.

U pacientů s chronickou kopřivkou, kteří nereagují na standardně dávkovaná H₁ antihistaminika 2. generace je doporučeno zvýšit dávku H₁ antihistaminika 2. generace až na 4násobek před zvážením jiné léčby. Zvýšení dávky je preferováno před kombinací různých H₁ antihistaminik 2. generace, protože jejich farmakologické vlastnosti jsou odlišné (4).

Vlastnosti ideálních antihistaminik

Při podávání antihistaminik by měly být zohledněny tyto faktory: účinnost, bezpečnost, náklady, preference pacienta, cíle léčby, závažnost onemocnění, přítomnost dalších onemocnění. Nejdůležitějším znakem je selektivita blokády aktivity receptorů H₁, dále rychlost nástupu účinku a trvání působení, účinnost proti symptomům alergické rýmy a urtikarie a absence interakcí s cytochromem P450, sedativní aktivity či zhoršení psychomotoriky, anticholinergní aktivity, účinků na srdce a potenciálu pro tachyfylaxi (21).

Důležitá je kardiovaskulární bezpečnost antihistaminik, protože přímým důsledkem podávání vysokých dávek může být vznik ventrikulární arytmie a zvyšování standardních dávek až na 4násobek může vést k prodloužení intervalu QTc. Nová antihistaminika 2. generace mají relativně vysokou kardiovaskulární bezpečnost (18, 21).

Omalizumab

Léčba omalizumabem je určená pro pacienty, kteří nevykazují dostatečný přínos z léčby H₁ antihistaminikem 2. generace. Omalizumab (anti-IgE) se ukázal jako velmi účinný a bezpečný v léčbě chronické spontánní urtikarie, ale i u dalších typů urtikarie (cholinergní, chladové, solární, tlakové). Zabraňuje angioedému, zlepšuje kvalitu života, je vhodný pro dlouhodobou léčbu a účinně léčí recidivu urtikarie i po vysazení.

Doporučená počáteční dávka u chronické spontánní kopřivky je 300 mg každé 4 týdny. Dávkování je nezávislé na celkové hladině sérového IgE. Pacienti s kopřivkou, kteří nevykazují dostatečný přínos z léčby omalizumabem v povolené dávce 300 mg každé 4 týdny, mohou být léčeni ve vyšších dávkách a kratších intervalech. Studie podporují použití léčby omalizumabem v dávkách až 600 mg a intervalech 2 týdny u pacientů s nedostatečnou odpovědí na standardní dávku omalizumabu (tento způsob terapie je off-label (4).

Nežádoucí příhody se objevují u 3 % pacientů, nejčastěji jde o průjem a bolesti hlavy či kloubů.

Cyklosporin A

Pacienti s kopřivkou, kteří nevykazují dostatečný přínos z léčby omalizumabem, mohou být léčeni cyklosporinem v dávce 3,5–5 mg/kg denně. Účinnost cyklosporinu v kombinaci s moderním H₁ antihistaminikem 2. generace byla prokázána v placebem kontrolovaných studiích i v otevřených kontrolovaných studiích u chronické spontánní urtikarie, ale tento lék nelze doporučit jako standardní terapii pro vyšší výskyt nežádoucích účinků. Jde o léčbu off label a doporučuje se pouze u pacientů s těžkým onemocněním refrakterním na terapii antihistaminiky a omalizumabem. Léčba cyklosporinem vykazuje lepší poměr přínosů a rizik ve srovnání s dlouhodobým užíváním kortikosteroidů (4).

Antileukotrieny

Význam antileukotrienů v léčbě chronické spontánní urtikarie byl hodnocen v malých studiích, výsledky však nebyly přesvědčivé, proto se monoterapie antileukotrieny nedoporučuje. Obecně je účinnost antagonistů leukotrienových receptorů u kopřivky nízká, jako účinný se ukázal pouze montelukast (4).

Léčba urtikarie u dětí

H₁ antihistaminika 2. generace s prokázanou účinností a bezpečností v dětské populaci zahrnují bilastin, cetirizin, desloratadin, fexofenadin, levocetirizin, loratadin a rupatadin. Použití moderních H₁ antihistaminik 2. generace není v mnoha zemích doporučeno pro léčbu u dětí mladších 6 měsíců. H₁ antihistaminika 1. generace se nedoporučují jako léčba 1. volby u dětí s kopřivkou, protože mají horší bezpečnostní profil ve srovnání s H₁ antihistaminiky 2. generace.

Krátkodobá léčba kortikosteroidy, jak je doporučeno v algoritmu, by se měla u dětí používat omezeně.

Těhotné a kojící ženy

Obecně je třeba se u těhotných žen vyhnout použití jakékoliv systémové léčby, zejména v I. trimestru. Dosud nebyly hlášeny žádné vrozené vady u žen, které během těhotenství užívaly moderní H₁ antihistaminika 2. generace. V léčbě urtikarie u této skupiny se preferuje loratadin, eventuálně desloratadin, cetirizin, levocetirizin. Všechna H₁ antihistaminika jsou vylučována do mateřského mléka v nízkých koncentracích.

Použití omalizumabu v těhotenství bylo hlášeno jako bezpečné a dosud neexistují žádné známky teratogenity. Cyklosporin, i když není teratogenní, je embryotoxický na zvířecích modelech a je spojován s rizikem předčasného porodu a nízké porodní hmotnosti (4).

Nové antihistaminikum bilastin

Bilastin, novinka v nové generaci antihistaminik, je vysoce selektivní pro histaminové receptory H₁. Jde o léčivo s rychlým nástupem účinku, prolongovaným působením, bez interakce s cytochromem P450 a s minimálním metabolismem, což vede k velmi malé pravděpodobnosti vzniku interakcí s jinými léčivy. Dále není nutná redukce dávky u pacientů se selháváním ledvin. Protože bilastin není metabolizován a je vylučován téměř v nezměněné formě, u pacientů s poškozením jater se neočekává významné zvýšení jeho hladiny (19).

Cílem preklinických pokusů s bilastinem bylo potvrdit, že tato látka má výraznou selektivitu a vysokou afinitu k receptorům H₁ pro histamin, ale minimální efekt na receptory dalších mediátorů a aminů. Testování potvrdilo, že bilastin má afinitu 3× větší než cetirizin, 5× vyšší než fexofenadin a nemá významný antagonistický vliv na další receptory (H₂, H₃, H₄, bradykinin B₁, leukotrieny D₄, kalciové a muskarinové receptory) (22–24).

Co se týká farmakokinetického profilu, bilastin je rychle absorbován po perorálním podání; začátek působení antihistaminika je po 30 minutách, maximální klinický efekt trvá 30 minut až 8 hodin, léčivo má prodlouženou dobu účinku až na více než 16 hodin. Po perorálním podání dosahuje biologická dostupnost bilastinu 60 %, ale u zdravých dobrovolníků byla při současném podání s jídlem dávka 20 mg s biologickou dostupností 30 % (po jídle s vyšším obsahem tuku) nebo 25 % (po podání jídla s nižším obsahem tuku). Současné podání grapefruitového džusu také snížilo biologickou dostupnost na 30 %. Proto je doporučeno užívat bilastin nalačno (25).

Bilastin není v interakci s cytochromem P450 a u člověka neprochází významným metabolismem. Přibližně 95 % perorálně podané dávky je vylučováno v nezměněné formě v moči (28 %) a ve stolici (67 %). Tento eliminační profil výrazně snižuje potenciál vzniku lékových interakcí (26). Protože tato látka není metabolizována a je vylučována téměř nezměněna, neočekává se, že u se pacientů s poruchou jater může zvýšit jeho hladina, proto u nich není nutná úprava dávky (27, 28).

Význam bilastinu u urtikarie

4týdenní multicentrická randomizovaná dvojitě slepá studie s placebem porovnávala účinnost bilastinu s levocetirizinem celkem u 525 pacientů s chronickou idiopatickou urtikarií. Bilastin a levocetirizin měly podobnou účinnost a oba působily významně více než placebo. Bilastin měl významný vliv na pruritus, závažnost, počet urtik a velikost urtik při podávání 2–4 týdny. Významně vyšší zlepšení než po placebu bylo zaznamenáno také v hodnocení kvality života dle dotazníku DLQI (29).

Bilastin je účinnější než cetirizin na časnou alergickou reakci podle výsledků studie s dobrovolníky. Ti obdrželi před provokací kožních urtik jednu dávku bilastinu 20 mg, cetirizinu 10 mg nebo placebo. Za 1,5 hodiny po provokaci byla patrná vyšší inhibice puchýřů a flare odpovědi mezi těmi, kteří obdrželi bilastin, než u těch, kteří měli cetirizin nebo placebo (30).

Bilastin byl také sledován u pacientů s indukovatelnou formou kopřivky se získanou chladovou urtikarií, a to v dávkách 20–80 mg 1× denně v randomizované dvojitě slepé placebem kontrolované studii trvající 7 dní. Odpověď na terapii hodnocená na základě podílu pacientů bez symptomů dosahovala 60 %. Výskyt vedlejších účinků ve všech podaných dávkách bilastinu byl podobný jako u placeba, což ukazuje, že bilastin je dobře tolerovaný dokonce v dávkách 2–4× vyšších než doporučená denní dávka. Je však potřeba další výzkum k prokázání jeho účinnosti u dalších forem urtikarie, konkrétně urtikarie indukované tlakem, teplem, sluncem, námahou nebo kontaktem se specifickým alergenem (31).

Použití supraterapeutických dávek bilastinu ve studii s urtikarií je ve shodě s doporučením dle mezinárodních guidelines. Doporučení EAACI (Evropské akademie alergologie a klinické imunologie), GA²LEN (Global Allergy and Asthma European Network), EDF (European Dermatology Forum) a WAO (World Allergy Organisation) nyní uvádí moderní 2. generaci H₁ antihistaminik na prvním místě. Na druhém místě je doporučení 4× zvýšit dávku moderních H₁ antihistaminik 2. generace. Cílem tohoto doporučení je mít kontrolu nad symptomy, protože více než jedna třetina pacientů s chronickou urtikarií je refrakterní k běžným dávkám antihistaminik (32).

Při provádění klinických studií, kde se porovnávala účinnost antihistaminik 2. generace u chronické urtikarie, bylo prokázáno, že bilastin v denní dávce 80 mg má významně vyšší účinek než supraterapeutické dávky desloratadinu a levocetirizinu. Avšak tyto vyšší dávky desloratadinu a levocetirizinu vyvolávají obavy vzhledem k výskytu nežádoucích účinků, jimiž jsou zvláště sedativní účinek a pravděpodobnost prodloužení intervalu QTc. Bilastin v terapeutických a supraterapeutických dávkách u zdravých dobrovolníků neměl žádný významný vliv na ventrikulární repolarizaci a v dávkách 20 a 100 mg neměl významný vliv na interval QTc (32).

Bezpečnost bilastinu byla hodnocena v klinických studiích s více než 3 tisíci pacienty. Výskyt nežádoucích příhod nebyl výrazně vyšší při porovnání bilastinu jak s placebem, tak i dalšími antihistaminiky – cetirizinem, desloratadinem, a levocetirizinem. Výskyt nežádoucích účinků na CNS byl srovnatelný s placebem – jde o bolest, motání hlavy, somnolenci. Naopak cetirizin byl spojen s významně vyšší frekvencí somnolence než bilastin a levocetirizin byl spojen s výrazně vyšší incidencí somnolence než placebo. V každodenní klinické praxi má bilastin bezpečnější profil a terapeutický index než cetirizin. U pacientů se získanou chladovou urtikarií byl bilastin byl dobře tolerován bez průkazu zvýšené incidence sedace v dávkách 80 mg denně (33, 34).

Nebyl prokázán sedativní účinek bilastinu v dávkách 20–80 mg denně, nebyla prokázána interakce mezi alkoholem a standardními dávkami bilastinu. Objektivní testy s placebem prokázaly, že alkohol a bilastin v kombinaci působí na psychomotoriku stejně jako samotný alkohol, zatímco u běžně podávaných dávek hydroxyzinu či cetirizinu byl v kombinaci s alkoholem pozorován zhoršující se vliv na psychomotorické funkce. Studie s pozitivní emisní tomografií mozku (PET) z hlediska receptorů H₁ u 12 zdravých dobrovolníků prokázala, že nedochází k sedaci, účinek byl stejný jako u placeba. Naopak 1. generace antihistaminik má výraznější sedativní vliv. To potvrzuje, že bilastin má relativně omezený prostup do CNS a omezeně reaguje s receptory H₁. Ve srovnání s daty týkajícími se dalších antihistaminik je pravděpodobné, že bilastin má nejnižší působení na receptory H₁ v mozku (35).

Bezpečné podání bilastinu v kardiologii bylo prokázáno v několika studiích, které zahrnovaly současné podání CYP 450 inhibitorů, jako je ketokonazol, erytromycin a diltiazem. Dnes je bilastin jediným dostupným antihistaminikem, které bylo testováno za přísných podmínek k posouzení vlivu na interval QT. Tato studie neprokázala vliv na interval QTc. Studie potvrdily, že bilastin má bezpečný kardiologický profil a ani dávka 220 mg nebo současné podání s inhibitory CYP450 nevedlo ke zhoršení kardiologického profilu (36, 37).

Účinnost a bezpečnost bilastinu u dětí ve věku pod 12 let, které často trpí alergickými příznaky, zatím nebyla stanovena. Podávání bilastinu je určeno osobám starším 12 let. Probíhají však studie, kde se hodnotí farmakologie bilastinu u mladších dětí.

Závěrem lze shrnout, že bilastin má podobnou účinnost jako cetirizin a desloratadin u pacientů se sezonní alergickou rýmou a u pacientů s chronickou spontánní kopřivkou, kdy může být bezpečně použit v dávce 4× vyšší než běžná dávka (80 mg 1× denně). Bilastin je obvykle dobře tolerován, jak v běžných, tak vyšších dávkách; je prokázáno, že má nižší tlumicí účinek než další antihistaminika 2. generace, a nebyla u něj prokázána kardiotoxicita. Z hlediska svých farmakokinetických vlastností, účinnosti a snášenlivosti je bilastin cenným léčivem v terapii alergické rýmy a urtikarie.

  

doc. MUDr. Jarmila Čelakovská, Ph.D.
Klinika nemocí kožních a pohlavních LF UK a FN Hradec Králové

  

  

Literatura:

1. Pawankar R, Canonica GW, Holgate ST et al. WAO White Book on Allergy: Update 2013.World Allergy Organization, Milwaukee, 2013.
2. Kumar Y, Bhatia A. Immunopathogenesis of allergic disorders: current concepts. Expert Rev Clin Immunol 2013; 9: 211–226.
3. Brozek JL, Bousquet J, Baena-Cagnani CE et al.; Global Allergy and Asthma European Network. Grading of Recommendations Assessment, Development and Evaluation Working Group. Allergic rhinitis and its impact on asthma (ARIA) guidelines: 2010 revision. J Allergy Clin Immunol 2010; 126: 466–476.
4. Zuberbier T. et al. The international EAACI/GA²LEN/EuroGuiDerm/APAAACI guideline for the definition, classification, diagnosis, and management of urticaria. Allergy 2022 Mar; 77 (3): 734–766, doi: 10.1111/all.15090.
5. Church DS, Church MK. Pharmacology of antihistamines. World Allergy Organ J 2011; 4 (3 Suppl.): S22–S27.
6. Maurer M, Weller K, Bindslev-Jensen C et al. Unmet clinical needs in chronic spontaneous urticaria. A GA²LEN task force report. Allergy 2011; 66: 317–330.
7. Zuberbier T. Urticaria. Allergy 2003; 58: 1224–1234.
8. Ferrer M, Sastre J, Jauregui I et al. Effect of antihistamine up-dosing in chronic urticaria. J Investig Allergol Clin Immunol 2011; 21 (Suppl. 3): 34–39.
9. Muller BA. Urticaria and angioedema: a practical approach. Am Fam Physician 2004; 69: 1123–1128.
10. Sanchez-Borges M, Ansotegui I, Jimenez JM et al. Comparative efficacy of non-sedating antihistamine updosing in patients with chronic urticaria. World Allergy Organ J 2014; 7: 33.
11. Maurer M, Weller K, Bindslev-Jensen C et al. Unmet clinical needs in chronic spontaneous urticaria. A GA²LEN task force report. Allergy 2011; 66: 317–330.
12. Zuberbier T, Balke M, Worm M et al. Epidemiology of urticaria: a representative cross-sectional population survey. Clin Exp Dermatol 2010; 35: 869–873.
13. Staevska M, Gugutkova M, Lazarova C et al. Night-time sedating H₁-antihistamine increases daytime somnolence but not treatment efficacy in chronic spontaneous urticaria: a randomized controlled trial. Br J Dermatol 2014; 171: 148–154.
14. Grattan CEH, Humphreys F. Guidelines for evaluation and management of urticaria in adults and children. Br J Dermatol 2007; 157: 1116–1123.
15. Baiardini I, Giardini A, Pasquali M et al. Quality of life and patients’ satisfaction in chronic urticaria and respiratory allergy. Allergy 2003; 58: 621–623.
16. Staubach P, Dechene M, Metz M et al. High prevalence of mental disorders and emotional distress in patients with chronic spontaneous urticaria. Acta Derm Venereol 2011; 91: 557–561.
17. Zazzali JL, Broder MS, Chang E et al. Cost, utilization, and patterns of medication use associated with chronic idiopathic urticaria. Ann Allergy Asthma Immunol 2012; 108: 98–102.
18. Mahdy AM, Webster NR. Histamine and antihistamines. Anaesth Intensive Care Med 2014; 15: 5.
19. Bousquet J, Ansotegui I, Canonica GW et al. Establishing the place in therapy of bilastine in the treatment of allergic rhinitis according to ARIA: evidence review. Curr Med Res Opin 2012; 28: 131–139.
20. Ridolo E, Montagni M, Bonzano L et al. Bilastine: new insight into antihistamine treatment. Clin Mol Allergy 2015; 13: 1.
21. Simons FE, Simons KJ. Histamine and H₁-antihistamines: celebrating a century of progress. J Allergy Clin Immunol 2011; 128: 1139–1150.
22. Church MK. Safety and efficacy of bilastine: a new H₁-antihistamine for the treatment of allergic rhinoconjunctivitis and urticaria. Expert Opin Drug Saf 2011; 10: 779–793.
23. Estelle F, Simons R. H₁-receptor antagonists: safety issues. Ann Allergy Asthma Immunol 1999; 83: 481–488.
24. Corcostegui R, Labeaga L, Innerarity A et al. Preclinical pharmacology of bilastine, a new selective histamine H₁ receptor antagonist: receptor selectivity and in vitro antihistaminic activity. Drugs R D 2005; 6: 371–384.
25. Jauregizar N, de la Fuente L, Lucero ML et al. Pharmacokinetic-pharmacodynamic modelling of the antihistaminic H₁ effect of bilastine. Clin Pharmacokinet 2009; 48: 543–554.
26. Sadaba B, Gomez-Guiu A, Azanza JR et al. Oral availability of bilastine. Clin Drug Investig 2013; 33: 375–381.
27. Lucero ML, Gonzalo A, Ganza A et al. Interactions of bilastine, a new oral H₁ antihistamine, with human transporter systems. Drug Chem Toxicol 2012; 35 (Suppl. 1): 8–17.
28. Horak F, Zieglmayer P, Zieglmayer R, Lemell P. The effects of bilastine compared with cetirizine, fexofenadine, and placebo on allergen-induced nasal and ocular symptoms in patients exposed to aeroallergen in the Vienna Challenge Chamber. Inflamm Res 2010; 59: 391–398.
29. Zuberbier T, Oanta A, Bogacka E et al. Bilastine International Working Group Comparison of the efficacy and safety of bilastine 20 mg vs levocetirizine 5 mg for the treatment of chronic idiopathic urticaria: a multi-centre, double-blind, randomized, placebo-controlled study. Allergy 2010; 65: 516–528.
30. Church MK. Comparative inhibition by bilastine and cetirizine of histamine-induced wheal and flare responses in humans. Inflamm Res 2011; 60: 1107–1112.
31. Kulthanan K, Jiamton S, Thumpimukvatana N, Pinkaew S. Chronic idiopathic urticaria: prevalence and clinical course. J Dermatol 2007; 34: 294–301.
32. Meltzer EO, Blaiss MS, Naclerio RM et al. Burden of allergic rhinitis: allergies in America, Latin America, and Asia-Pacific adult surveys. Allergy Asthma Proc 2012; 33 (Suppl. 1): S113–S141.
33. Krause K, Spohr A, Zuberbier T et al. Up-dosing with bilastine results in improved effectiveness in cold contact urticaria. Allergy 2013; 68: 921–928.
34. Garcia-Gea C, Martinez J, Ballester MR et al. Psychomotor and subjective effects of bilastine, hydroxyzine, and cetirizine, in combination with alcohol: a randomized, double-blind, crossover, and positive-controlled and placebo-controlled phase I clinical trials. Hum Psychopharmacol 2014; 29: 120–132.
35. Conen S, Theunissen EL, Van Oers AC et al. Acute and subchronic effects of bilastine (20 and 40 mg) and hydroxyzine (50 mg) on actual driving performance in healthy volunteers. J Psychopharmacol 2011; 25: 1517–1523.
36. Yanai K, Ryu JH, Watanabe T et al. Histamine H₁ receptor occupancy in human brains after single oral doses of histamine H1 antagonists measured by positron emission tomography. Br J Pharmacol 1995; 116: 1649–1655.
37. Graff C, Struijk JJ, Kanters JK et al. Effects of bilastine on T-wave morphology and the QTc interval: a randomized, double-blind, placebo-controlled, thorough QTc study. Clin Drug Investig 2012; 32: 339–351.

---