XXXI. Nádory nervového systému

26. REPLIKAČNÍ STRES, POŠKOZENÍ DNA A CYTOMEGALOVIROVÉ INFEKCE U LIDSKÝCH VYSOKOSTUPŇOVÝCH MENINGEOMŮ VE SROVNÁNÍ S GLIOBLASTOMY

KALITA O.¹, BÁRTKOVÁ J.², ŽÁRSKÁ M.³, HODNÝ Z.³, BÁRTEK J.², HRABALEK L.¹

¹ Klinika neurochirurgie a spondylochirurgie, LF UP a FN Olomouc, ² Genome Integrity Group, Danish Cancer Institute, Danish Cancer Society Kodaň/Copenhagen, ³ Laboratoř genomové integrity, Ústav molekulární genetiky, AV ČR Praha

Úvod: Vysokostupňové meningeomy se řadí mezi onemocnění se vzácným výskytem, díky čemuž je jejich výzkum značně omezen. V posledních letech se ukazuje, že lidský cytomegalovirus (HCMV), jehož proteiny a nukleové kyseliny byly detekovány v několika typech zhoubných nádorů včetně nádorů mozku, může mít onkogenní nebo onkomodulační účinky. Cíl: Cílem této práce bylo popsat vztah mezi replikačním stresem, poškozením DNA a cytomegalovirovou infekcí u vzorků lidských meningeomů III. stupně a porovnat zjištěné výsledky se vzorky glioblastomů, u kterých jsme tyto kauzální souvislosti popsali dříve. Metodika: Imunohistochemicky jsme zhodnotili soubor biopsií odebraných celkem od 38 pacientů s meningeomem III. stupně a 44 pacientů s glioblastomem. Závěr: V této studii ukazujeme zásadní souvislost mezi patogenezí meningeomu a infekcí HCMV, která nebyla doposud popsána. Naše výsledky prokázaly významnou expresi časného a pozdního antigenu HCMV ve vzorcích meningeomů III. stupně, která dosahovala úrovně glioblastomů (střední a vysoké úrovně histologického skóre na značení HCMV dosahovalo 55 % vzorků pro časný HCMV antigen a 60 % vzorků pro pozdní HCMV antigen). Rovněž meningeomy obdobně jako glioblastomy vykazovaly vysokou pozitivitu na fosforylovaný protein RPA33, která naznačuje probíhající replikační stres. Dále s glioblastomy konzistentní výsledky poskytlo barvení na fosforylovaný histon H2AX (gamaH2AX) a na aktivovanou kinázu ATM, které ukazuje vysoký stupeň endogenního poškození DNA. Naopak procento buněk pozitivních na expresi nádorového supresoru p53 bylo v lézích meningeomů překvapivě nízké a může být způsobeno neortodoxním mechanizmem inaktivace p53. Zajímavé je, že na rozdíl od glioblastomů poskytlo téměř negativní výsledky značení proteinu APOBEC3B na meningeomech, který je obvykle indukován v reakci na virovou infekci. Tato zjištění otevírají cestu ke zlepšení současné standardní terapie meningeomů i glioblastomů, a to jak podáváním antivirotik (valganciklovir), tak i využitím látek, které specificky blokují adaptaci nádorových buněk vůči replikačnímu stresu.

Práce byla podpořena AZV ČR (NU21-03-00195).

28. INTRATUMORÁLNÍ HETEROGENITA GLIOBLASTOMU A JEJÍ KLINICKÉ DŮSLEDKY

BARÁK M.¹, HENDRYCH M.², BRYCHTA J.¹, HERMANOVÁ M.², POSPÍŠIL P.³, KAZDA T.³, ŠÁNA J.⁴, JANČÁLEK R.¹

¹ Neurochirurgická klinika, FN u sv. Anny v Brně, ² I. patologická klinika, FN u sv. Anny v Brně, ³ Klinika radiační onkologie, MOÚ Brno, ⁴ CEITEC Brno

Glioblastom, IDH-wildtype, WHO grade 4 (GB), představuje nejčastější primární maligní nádor mozku s mediánem přežití přibližně 16 měsíců navzdory multimodální léčbě. Klíčovým faktorem přispívajícím k rozvoji terapeutické rezistence a nevyhnutelné recidivě je intratumorální heterogenita GB. Přestože chirurgická léčba usiluje o maximálně bezpečnou resekci s cílem dosažení gross-total nebo supramarginální resekce, podél infiltrativních okrajů přetrvává heterogenní populace reziduálních nádorových buněk. Tyto buňky vykazují odlišné genetické a epigenetické profily a liší se zároveň i charakterem nádorového mikroprostředí, což jim umožňuje unikat léčbě a pohánět recidivu nádoru. Cílem projektu je analýza molekulárních profilů buněčných populací v peritumorální infiltrační zóně, a to včetně potenciálu cílené léčby u GB.

Podpořeno Ministerstvem zdravotnictví ČR ve spolupráci s Agenturou pro zdravotnický výzkum ČR v rámci projektu č. NU23-03-00100.

30. MOLEKULÁRNÍ GLIOBLASTOM: KLASIFIKACE, MARKERY A LÉČEBNÉ MOŽNOSTI

PAULÍKOVÁ S.

Klinika onkologie a radioterapie, FN Hradec Králové

Glioblastom představuje nejagresivnější primární nádor mozku u dospělých navzdory pokrokům v neurochirurgii, radioterapii i systémové léčbě. Rozvoj molekulární patologie v posledních letech významně přispěl k lepšímu porozumění biologii glioblastomu a vedl k začlenění molekulárních markerů do klasifikace nádorů, odhadu prognózy i terapeutického rozhodování. Mezi klíčové molekulární změny patří zejména status mutace IDH, metylace promotoru MGMT, amplifikace EGFR, mutace promotoru TERT či ztráta CDKN2A/B, které se podílejí na biologické heterogenitě nádoru a ovlivňují klinický průběh onemocnění. Přednáška poskytne přehled současné molekulární klasifikace glioblastomu, zaměří se na klinický význam hlavních biomarkerů a shrne jejich roli v současných terapeutických přístupech. Součástí bude také diskuze aktuálních limitací a budoucích perspektiv personalizované léčby pacientů s glioblastomem.

33. PROGRESE MENINGEÁLNÍHO MELANOCYTOMU PO PROTONOVÉ RADIOTERAPII –⁠ KAZUISTIKA VZÁCNÉHO CNS NÁDORU

VINAKURAU S.¹, ONDROVÁ B.¹, BRADÁČ O.², BRABEC R.³, NAVRÁTIL M.¹, ENGELOVÁ J.⁴, KLIKA D.⁴, KUBEŠ J.¹

¹ Protonová terapie, Protonové centrum Praha, ² Neurochirurgická klinika dětí a dospělých, 2. LF UK a FNMH Praha, ³ Neurocentrum, Krajská nemocnice Liberec, ⁴ Radiodiagnostické oddělení, Protonové centrum Praha

Úvod: Meningeální melanocytom je vzácný primární melanocytární nádor CNS s obtížně predikovatelným biologickým chováním. I přes nízkou proliferační aktivitu může docházet k agresivní lokální progresi a limitovaným možnostem léčby. Kazuistika: Prezentujeme případ 52leté pacientky s meningeálním melanocytomem tentoria. V červnu 2025 byla provedena parciální resekce tumoru s histologickým nálezem meningeálního melanocytomu s nízkou proliferační aktivitou. Následně byla pro hydrocefalus provedena endoskopická III. ventrikulostomie a poté protonová radioterapie. Kontrolní MR v březnu 2026 prokázala výraznou progresi reziduálního tumoru s progresí intratumorózních cyst, perifokálního edému a významným útlakem kmenných struktur a III. komory. Neurochirurgická resekce byla opakovaně hodnocena jako vysoce riziková a nebyla indikována. Klinicky dominovala diplopie, porucha stability s tendencí k pádům, hemisenzitivní porucha, hypersomnie a únava. Stav byl částečně stabilizován kortikoterapií. Případ byl konzultován v Centru pro vzácné nádory CNS, kde byla další kauzální léčba vzhledem k progresi po chirurgické a radiační terapii hodnocena jako vyčerpaná. Závěr: Kazuistika dokumentuje agresivní lokální progresi meningeálního melanocytomu navzdory nízkému Ki-67 a kombinované léčbě včetně protonové radioterapie. Případ upozorňuje na biologickou heterogenitu těchto vzácných nádorů CNS a velmi omezené možnosti léčby při neresekabilní progresi.

265. BELZUTIFAN V LÉČBĚ HEMANGIOBLASTOMU

CVEK J.¹, JACKANINOVÁ J.²

¹ Klinika onkologická, LF a FN Ostrava, ² Klinika onkologická, FN Ostrava

Úvod: Hemangioblastomy centrálního nervového systému jsou vzácné, vysoce vaskularizované nádory, které se mohou vyskytovat sporadicky nebo v rámci von Hippel-Lindauovy choroby. Standardní léčebný přístup zahrnuje především chirurgickou resekci, případně stereotaktickou radiochirurgii u menších nebo obtížně dostupných lézí. Klinická účinnost belzutifanu byla prokázána zejména u VHL-asociovaných nádorů včetně CNS hemangioblastomů [1,2]. Přestože u sporadických non-VHL hemangioblastomů zůstává evidence omezená, recentně byly publikovány první kazuistické zkušenosti naznačující možnou regresi i v této populaci [2]. Popis případu: Prezentujeme kazuistiku pacientky se sporadickým, non-VHL hemangioblastomem CNS, u které nebylo vzhledem k anatomickým poměrům, klinickému riziku a charakteru onemocnění indikováno operační řešení ani stereotaktická radiochirurgie. Po mezioborovém zvážení terapeutických možností byla zahájena léčba belzutifanem, inhibitorem HIF-2a. Tato léčba byla zvolena s ohledem na biologii hemangioblastomů a roli hypoxické signální dráhy v jejich patogenezi. Výsledky: Po zahájení terapie byla pozorována velmi dobrá radiologická odpověď s výraznou regresí nádorového postižení. Léčba byla současně klinicky dobře tolerována a vedla ke stabilizaci, resp. zlepšení klinického stavu pacientky. Případ dokládá potenciál cílené systémové léčby i u nemocných se sporadickým hemangioblastomem mimo kontext VHL syndromu, zejména v situacích, kdy standardní lokální modality nejsou bezpečně proveditelné. Závěr: Belzutifan může představovat slibnou terapeutickou možnost u vybraných pacientů s hemangioblastomem CNS nevhodným k operaci nebo radiochirurgii. Přestože dostupná evidence je zatím nejrobustnější u VHL-asociovaných lézí, tato kazuistika podporuje úvahu o využití HIF-2a inhibice také u pečlivě indikovaných sporadických případů. Vzhledem k omezeným datům je však nutné další systematické sledování účinnosti, bezpečnosti a optimálního zařazení této léčby do klinické praxe.

Literatura: [1] Iliopoulos O, Jonasch E, Donskov F et al. Belzutifan for patients with von Hippel-Lindau disease-associated CNS haemangioblastomas: final results from the phase 2 LITESPARK-004 study. Lancet Oncol 2024; 25 (10): 1328–1338. doi: 10.1016/S1470-2045 (24) 00389-9. [2] Hooks RE, Yadav N, Mondia MW et al. Belzutifan-induced tumor regression in sporadic hemangioblastoma: a case report and literature review. J Neurooncol 2026; 176 : 213–219. doi: 10.1007/s11060-026-05466-x.