XXIV. Nádory slinivky, jater a žlučových cest

59. VÝSLEDKY LÉČBY U PACIENTŮ S HEPATOCELULÁRNÍM KARCINOMEM V ČESKÉ REPUBLICE V OBDOBÍ 2010–2023: ANALÝZA NÁRODNÍCH DAT

ROHAN T.¹, SZTURCOVÁ K.², CVANOVÁ M.³, HANŽLOVÁ B.¹, ANDRAŠINA T.¹

¹ Klinika radiologie a nukleární medicíny, FN Brno, ² Přírodovědecká fakulta MU Brno, ³ ÚZIS Brno

Cíl: Identifikovat pacienty s hepatocelulárním karcinomem (HCC) v národních zdravotních registrech a zhodnotit jejich přežití v závislosti na klinických a terapeutických faktorech v letech 2010–2023. Metodika: Z národních registrů byli retrospektivně identifikováni všichni pacienti s potvrzeným HCC starší 19 let. Na základě dat z Národního onkologického registru, Národního registru hrazených zdravotních služeb a Národního registru hospitalizovaných byli pacienti rozděleni na skupinu bez onkologické léčby a skupinu s onkologickou léčbou (resekce, transplantace jater, ablace, transarteriální chemoembolizace (TACE), systémová léčba, radioterapie). Vliv klinického stadia, typu primární léčby, prezentaci na mezioborové komisi, kraje bydliště a období diagnózy (2010–2014, 2015–2019, 2020–2023) na přežití léčených pacientů byl hodnocen pomocí Coxova modelu proporcionálních rizik. Výsledky: Ve sledovaném období bylo identifikováno celkem 5 783 pacientů s HCC, z nichž 2 117 (36,6 %) podstoupilo onkologickou léčbu (resekce: 463, transplantace: 116, ablace: 32, TACE: 652, systémová léčba: 818, radioterapie: 36). Medián přežití byl napříč všemi stadii u léčených pacientů signifikantně vyšší než u neléčených (p < 0,001). V analýze léčených pacientů se medián přežití snižoval s rostoucím stadiem (4,80 roku u stadia I vs. 0,72 roku u stadia IV). Nejdelších mediánů přežití bylo dosaženo u resekce a transplantace. Kraj bydliště pacienta a prezentace na mezioborové komisi neměly na přežití signifikantní vliv. V porovnání s obdobím 2010–2014 bylo prokázáno signifikantní snížení rizika úmrtí v letech 2015–2019 (HR 0,86; p = 0,009) a zejména v letech 2020–2023 (HR 0,51; p < 0,001). Tento pozitivní časový trend byl nejvýraznější u systémové léčby a TACE v pokročilých stadiích (III a IV). Závěr: Většina pacientů s HCC v ČR nejeví známky specifické onkologické léčby. U léčených pacientů bylo zaznamenáno zlepšování výsledků v čase, přičemž v posledním sledovaném období (2020–2023) kleslo riziko úmrtí téměř o polovinu oproti počátečnímu období (2010–2014), a to bez ohledu na klinické stadium a typ primární léčby.

60. MULTIDISCIPLINÁRNÍ TÝM V LÉČBĚ HCC. ROBOTICKÉ RESEKCE HEPATOMŮ V ÚVN

PUDIL J.¹, HŘÍBEK P.², TŮMA T.³, MAČINGA T.⁴, BEROUNSKÝ A.¹, KOUTNÝ T.³, URBÁNEK P.², PETRUŽELKA L.⁵, POHNÁN R.¹

¹ Chirurgická klinika, ÚVN Praha, ² Interní klinika, ÚVN Praha, ³ Radiologická klinika, ÚVN Praha, ⁴ Onkologická klinika, Fakultní Thomayerova nemocnice Praha, ⁵ Onkologická klinika, ÚVN Praha

Úvod: Hepatocelulární karcinom (HCC) představuje nejčastější primární malignitu jater. Léčba HCC vyžaduje komplexní a individualizovaný přístup založený nejen na rozsahu nádoru, ale také na funkční rezervě jaterního parenchymu a celkovém stavu pacienta. V současné době je standardem multidisciplinární rozhodování zahrnující hepatogastroenterology, onkology, intervenční radiology, hepatobiliární chirurgy a transplantační týmy. Sestava pacientů a terapeutické modality: Soubor pacientů s HCC z let 2021–2025 řešených multidisciplinárním týmem ÚVN čítá 88 pacientů napříč stadii onemocnění, kteří byli indikováni k jakékoli léčbě mimo symptomatické. V následujícím přehledu jsou zmiňovány primární léčebné modality indikované v době diagnózy HCC. K jaterní resekci bylo indikováno sedmnáct pacientů. K transplantační léčbě bylo referováno jedenáct pacientů, z nichž transplantaci podstoupilo deset. Lokální ablační techniky pod CT byly použity u čtyř pacientů. Více pacientů bylo indikováno k transarteriální chemoembolizaci (34 pacientů) a systémové terapii (22 pacientů) v mnoha případech i ve stadiích časných, a to pro různé důvody. V klinické praxi dochází stále častěji ke kombinaci jednotlivých modalit, v našem případě tomu tak bylo ve 23 % řešených případů. Robotické resekce jater pro HCC: Onkochirurgické výkony v hepatopankreatobiliární oblasti jsou technicky náročné, navíc zatížené vysokou perioperační morbiditou i mortalitou. Robotické resekce jater provádíme v ÚVN od září 2024 včetně výkonů pro HCC. Výkony považujeme za bezpečné (nulová mortalita a přijatelná morbidita souboru), a to i u chronického pokročilého jaterního onemocnění bez klinicky významné portální hypertenze. Závěr: V léčbě HCC je multidisciplinární tým nezbytný. Ke stanovení správného léčebného postupu je nezbytné důkladné hepatologické vyšetření. Rozbor našeho souboru pacientů ukazuje na širokou paletu využívaných léčebných modalit. U pacientů indikovaných k resekcím preferujeme robotický přístup. Robotická resekce umožňuje pacientům rychlejší návrat do běžného života, přičemž nižší perioperační mortalita i morbidita podtrhují její vysokou bezpečnost. Jako zásadní rozhodnutí vnímáme předoperační výběr pacientů ke klasické či robotické operaci.

61. PBS IMPT (PENCIL BEAM SCANNING INTENSITY MODULATED PROTON RADIOTHERAPY) V LÉČBĚ HEPATOCELULÁRNÍHO KARCINOMU, PŘÍZNIVÝ POMĚR TOXICITA VS. EFEKT

VÍTEK P.¹, KUBEŠ J.¹, HAAS A.², ONDROVÁ B.¹

¹ Oddělení protonové radioterapie, Proton Therapy Center Czech Praha, ² Oddělení protonové radioterapie, Proton Therapy Center Czech PRAHA

Radioterapie hepatocelulárního karcinomu (HCC) představuje v západních oblastech (mimo Asii) doplňkovou modalitu u stadia „A“ BCLC, ev. lze využít jako „bridge therapy“ před transplantací. Využití radioterapie je limitováno technickými možnostmi, resp. dodržením dozimetrických limitů v játrech a okolních orgánech –⁠ duodenu, žaludku a dalších při potřebě relativně vysoké účinné dávky. Prakticky jsou využitelné pouze stereotaktické techniky nebo protonová radioterapie (PRT). U souboru nemocných PTC Praha hodnotíme účinnost a toxicitu PRT. Nemocní s biopticky verifikovaným HCC, s postižením limitovaným pouze na játra a/nebo regionální lymfatika, byli ozařováni technikou PBS IMPT do celkové dávky 60 GyE v 15–30 GyE (BED 72–84 Gy) na cílový objem solitárního nebo víceložiskového tumoru s lemem. Frakcionace byla určena podle vzdálenosti radiosenzitivních orgánů od PTV. PRT byla indikována u 19 nemocných s HCC stadia A–B s kontraindikací resekčního výkonu nebo transplantace. U 7 nemocných navazuje na TACE, u 4 na terapii inhibitory angiogeneze. Medián maximálního rozměru jaterní léze je 58 mm (35–180). Medián sledování nemocných je 13 měsíců (1–38). Odpověď zahrnuje 5 kompletních a 8 parciálních regresí, 2 stabilizace a 1 progresi. Transplantace nebyla indikována. Medián přežívání je 24 měsíců, 2leté přežívání 49,8 + 14,5 %. Ke dni analýzy přežívá 11 nemocných (58 %). Medián doby do progrese 25 měsíců, do 2 let má progresi 40,5 % + 15,2 % nemocných. Relaps onemocnění je formou další ložisek v játrech nebo břišní lymfadenopatie. Po radioterapii není evidován žádný případ „RILD“ (radiation induced liver disease). Pouze v 1 případě dosahuje akutní toxicita stupně 3 (leukopenie, tombocytopenie). PRT je dozimetricky výhodná a dobře tolerovaná modalita terapie. Přes dosažení signifikantní účinnosti i u rozsáhlých lézí je přežívání nemocných krátké a progrese časná. Přežívání je zřejmě zásadně ovlivněno komorbiditou (v souvislosti s cirhózou jaterní). Celkem 7 z 8 úmrtí je bez relapsu onemocnění. Hodnocení efektivity PRT je limitováno: a) vlivem metodiky hodnocení zobrazovacích vyšetření –⁠ rozměry vs. hodnocení viability léze; b) vlivem kombinace s dalšími modalitami –⁠ TACE, cílená terapie inhibitory angiogeneze. Přínos PRT jako „bridge terapie“ nelze hodnotit, 100 % nemocných nesplňuje kritéria zařazení do transplantačního programu. Parametry přežívání i účinnosti vycházejí horší ve srovnání se soubory referovanými v Asii, zřejmě na základě nedefinovaných biologických vlivů. I přes tyto limity je PRT nezaměnitelná modalita v algoritmu terapie HCC.

62. DĚDIČNÝ KARCINOM PANKREATU Z POHLEDU KLINICKÉHO ONKOLOGA

NĚMEČEK R.

Klinika komplexní onkologické péče, MOÚ Brno

Karcinom pankreatu (PDAC) je třetí nejčastější příčinou úmrtí na zhoubný nádor v ČR. Celosvětově je každoročně diagnostikováno více než půl milionu nových případů a dle predikcí se očekává další dramatický nárůst. Většina případů je diagnostikována ve věku 60–85 let, jen cca 5 % u mladých pacientů (25–50 let věku). Mezi zevní rizikové faktory (RF) vzniku PDAC řadíme akutní a chronickou pankreatitidu, kouření, alkohol, obezitu a diabetes mellitus, které jsou spoluzodpovědné za vznik tzv. sporadického PDAC. U cca 10 % pacientů je příčinou vzniku PDAC některá z vrozených germinálních mutací nádorově supresorových genů vedoucích ke vzniku hereditárních syndromů se zvýšeným rizikem vzniku řady nádorů včetně alarmujícího rizika vzniku PDAC. Mezi vysoce penetrantní dědičné nádorové syndromy řadíme Peutz-Jeghersův syndrom (mutace genu STK11, zvyšuje RR vzniku PDAC cca 132×), syndrom familiárního melanomu (mutace genu CDKN2A, RR 20–40×) a syndrom Li-Fraumeni (mutace genu TP53, RR 7-10×). Nejčastější nádorové syndromy představují hereditární karcinom vaječníku a prsů (HBOC) způsobený mutací genu BRCA1 nebo BRCA2 (RR vzniku PDAC 2–4× nebo 3–6×), mutace genu ATM (RR 2–4×) a Lynchův syndrom (mutace genů MMR systému, RR 8×). Dále sem patří hereditární pankreatitida (mutace genu PRSS1 nebo SPINK1, RR 53–87× nebo 10–15×) a tzv. familiární karcinom pankreatu (bez konkrétní patogenní mutace, ale výrazně zvýšená četnost PDAC v rodině, RR 4–32×). Identifikace těchto hereditárních syndromů je prvním krokem k zahájení kaskády testování příbuzných, nabízí šanci na časnou detekci nádoru a prevenci u osob s vysokým rizikem vzniku PDAC (např. zařazení do screeningu), ale z pohledu klinika především některé mutace (např. BRCA 1 a 2, dMMR apod.) mohou současně sloužit jako prediktivní biomarkery odpovědi na cílenou léčbu inhibitory PARP, chemoterapii platinovými deriváty a moderní imunoterapii check-point inhibitory. Opomenutí genetického vyšetření, které je v současné době indikováno u každého pacienta s nově diagnostikovaným PDAC bez ohledu na věk či rodinnou anamnézu, může tedy mít závažné medicínské i právní důsledky. Cílem tohoto sdělení je stručně shrnout nejčastější hereditární nádorové syndromy spojené s rizikem vzniku PDAC a upozornit na možnosti systémové léčby, které z těchto výsledků vycházejí. V závěru je na klinické kazuistice pacienta s BRCA2 mutací demonstrováno výrazné prodloužení celkového přežití a zlepšení kvality života při léčbě PARP-inhibitorem olaparibem, která by bez provedení genetického testování nebyla možná.

63. VLIV POOPERAČNÍCH KOMPLIKACÍ NA ADJUVANTNÍ ONKOLOGICKOU LÉČBU A DLOUHODOBÉ VÝSLEDKY PACIENTŮ PO RESEKCI KARCINOMU PANKREATU

KITZLEROVÁ A.¹, HLAVSA J.², PROCHÁZKA V.², MORAVČÍK P.², CSOLLE J.², ZATLOUKAL M.², MAREK D.², WINKLEROVÁ A.², KALA Z.²

¹ LF MU Brno, ² Chirurgická klinika, LF MU a FN Brno

Východiska: Duktální adenokarcinom (PDAC) je nejčastějším nádorem pankreatu. Standardem léčby resekabilního onemocnění je radikální resekce následovaná adjuvantní onkologickou léčbou. Vzhledem k vysoké pooperační morbiditě resekce ale část pacientů není schopna kompletní adjuvantní léčbu podstoupit. Cílem práce je zhodnotit vliv pooperačních komplikací na adjuvantní onkologickou léčbu a dlouhodobé výsledky. Soubor pacientů a metody: Retrospektivní analýza souboru pacientů, kteří v letech 2010–2022 podstoupili resekci pro PDAC. Ze souboru 114 pacientů byli vyřazeni pacienti po paliativních bypassových operacích (n = 2) a nemocní po neoadjuvantní onkologické léčbě (n = 9). Analyzován byl soubor 103 pacientů, u kterých byla po resekci zvažována adjuvantní onkologická léčba. Mezi hodnocené parametry byly zařazeny klinicky závažné komplikace (Clavien-Dindo ≥ IIIa), klinické stadium, grade, věk, ASA skóre, radikalita resekce, typ a délka adjuvantní onkologické léčby. Faktory ovlivňující podání adjuvantní léčby byly nejprve testovány pomocí univariantní analýzy. Statisticky významné proměnné byly následně zařazeny do modelu multivariantní logistické regrese pro identifikaci nezávislých rizikových faktorů. Výsledky: Adjuvantní onkologickou léčbu po operaci zahájilo 76 (74 %) ze 103 pacientů. Pouze 48 (63 %) z nich léčbu dokončilo. U 27 pacientů (26 %) nebyla adjuvantní léčba nezahájena vůbec. Multivariantní analýza potvrdila, že vyšší věk (p = 0,005), ASA skóre (p = 0,017) a pooperační komplikace (p = 0,008) jsou nezávislými rizikovými faktory pro nezahájení adjuvantní léčby. Dokončení adjuvantní onkologické léčby statisticky signifikantně prodloužilo medián celkového přežití ve srovnání s pacienty, kteří adjuvantní onkologickou léčbu nedokončili nebo nezahájili vůbec (31 m vs. 13 m vs. 13 m; p = 0,005). Závěr: Kompletní adjuvantní onkologická léčba je důležitým faktorem, který ovlivňuje dlouhodobé přežití pacientů po resekci karcinomu pankreatu. Pooperační komplikace představují jednu z hlavních příčin nezahájení terapie. Při plánování a realizaci resekce je proto nutné tuto skutečnost zohlednit.

64. PREDIKTIVNÍ FAKTORY LÉČBY A VÝSLEDKY CELOEXOMOVÉHO PROFILOVÁNÍ METACHRONNÍCH METASTÁZ KARCINOMU PANKREATU

MOHELNÍKOVÁ DUCHOŇOVÁ B.¹, LOVEČEK M.², STROUHAL O.³, ČERVENKOVÁ L.⁴, HLAVÁČ V.⁴, CHOTTOVÁ DVOŘÁKOVÁ⁴, LIŠKA V.⁵, SKANDEROVÁ D.⁶, SOUČEK P.⁴

¹ Onkologická klinika, LF UP Olomouc, ² Chirurgická klinika, FN Olomouc, ³ Onkologická klinika, FN Olomouc, ⁴ Biomedicínské centrum, LF UK Plzeň, ⁵ Chirurgická klinika, LF UK Plzeň, ⁶ Ústav klinické a molekulární patologie, FN Olomouc

Úvod: V současné době neexistuje mezinárodní konsenzus, který by zahrnoval chirurgický zákrok jako součást standardu péče u metastatického karcinomu pankreatu (mPDAC). Ve vzácných případech oligometastatického šíření však přibývá důkazů, že chirurgická intervence, v kombinaci se systémovou onkologickou léčbou, může vést k příznivým výsledkům. Zatímco lokace metastáz, odpověď na indukční chemoterapii a předchozí biologické chování nádoru mohou nést prognostické a prediktivní informace, o možném prediktivním molekulárním pozadí metastatického procesu PDAC je známo jen málo. Cílem studie bylo genomické profilování PDAC metastáz z různých orgánů. Výsledky budeme korelovat s dalšími klinicko-patologickými ukazateli i s výsledkem léčby. Metody: Vzorky DNA z párové primární a metastatické tkáně 20 pacientů byly mikrodisekovány a sekvenovány pomocí NGS. Výsledky: KRAS, TP53, SMAD4 a CDKN2A byly nejčastěji mutovanými řídícími geny karcinogeneze v primárních nádorech i metastázách. Plicní metastázy se lišily od ostatních metastatických míst (jaterní, žaludeční a lokoregionální) vyšší frekvencí nonsense mutací v MH2 doméně SMAD4, komutacemi řídících genů karcinogeneze (nejčastěji TP53 a KRAS), vyšším CNVs. Po operaci byl medián doby do relapsu 19 měsíců a medián přežití (OS) po resekci metastáz byl 22 měsíců. Celkové přežití pacientů nebylo ovlivněno pohlavím ani věkem pacienta, stupněm diferenciace primárního nádoru ani lokalizací primárního nádoru (vše p > 0,05). Na druhou stranu pacienti s metastázami v plicích měli významně lepší OS než pacienti se všemi ostatními metastatickými lokalizacemi (p = 0,039). Dobrá odpověď na systémovou léčbu byla spojena s významně prodlouženým OS. Pacienti s mutovaným KRAS (p = 0,045), vysokou mutační zátěží (p = 0,004) a CNVs (p = 0,004) v metastázách měli zkrácené přežití po metastazektomii. Překvapivě klinicky využívané alterace personalizované léčby, jako je MSI a HRD, se nelišily mezi primárními nádory a párovými metastázami nebo mezi metastázami různých lokalit a neměly žádnou prognostickou hodnotu. Závěry: Výsledky naznačují, že metachronní oligometastatický PDAC představuje biologicky heterogenní skupinu onemocnění. Mutace KRAS, vysoká mutační zátěž a vyšší počet CNVs v metastázách byly spojeny s horším přežitím po metastazektomii, zatímco plicní metastázy vykazovaly specifické molekulární charakteristiky a příznivější prognózu. Tyto poznatky podporují potenciální význam integrace molekulárních, sérologických a klinických parametrů při selekci pacientů k multimodální léčbě, nicméně vyžadují další validaci na větších souborech pacientů.

69. PERSONALISED THERAPY IN PANCREATIC CANCER: WHERE DO WE STAND?

LIBERKO M.

Department of Oncology, Third Faculty of Medicine, Charles University and University Hospital Kralovske Vinohrady, Prague

Pancreatic ductal adenocarcinoma (PDAC) remains one of the most aggressive malignancies, with limited long-term survival despite advances in systemic therapy. The growing understanding of the molecular landscape of PDAC has gradually opened the door to personalised treatment strategies, although their implementation in routine clinical practice remains challenging. This presentation reviews the current status of precision oncology in pancreatic cancer, focusing on clinically actionable molecular alterations, predictive biomarkers, and emerging therapeutic approaches. Comprehensive molecular profiling has identified several potentially targetable subgroups of PDAC, including tumors harbouring alterations in BRCA1/2, PALB2, KRAS G12C, NTRK fusions, HER2 amplification, BRAF mutations, and mismatch repair deficiency. The incorporation of germline and somatic testing is becoming increasingly important for therapeutic decision-making and patient stratification. In selected patients, targeted therapies such as PARP inhibitors, KRAS inhibitors, HER2-directed treatment, or tumor-agnostic approaches have demonstrated clinically meaningful benefit. At the same time, advances in translational research continue to improve our understanding of resistance mechanisms, tumor heterogeneity, and the complex tumor microenvironment that characterises PDAC. The lecture also discusses the evolving role of biomarkers, liquid biopsy, and novel combination strategies integrating targeted therapy, immunotherapy, and chemotherapy. Particular emphasis is placed on the limitations of current personalised approaches, including the relatively low prevalence of actionable alterations and restricted access to molecular testing in everyday practice. Although personalised therapy currently applies only to a subset of patients with pancreatic cancer, rapid progress in molecular oncology suggests that precision medicine will play an increasingly important role in future PDAC management. Continued integration of genomic profiling, translational research, and innovative clinical trials is essential to further improve outcomes in this highly lethal disease.

269. MEZIOBOROVÝ PŘÍSTUP K LÉČBĚ CHOLANGIOKARCINOMU JATER –⁠ SYSTÉMOVÁ LÉČBA, IMUNOTERAPIE, INTERVENČNÍ METODY A KAZUISTIKY

OSTŘÍŽKOVÁ L.¹, ANDRAŠINA T.², BENÝŠKOVÁ E.¹, EID M.¹, KALA Z.³, KOSÍKOVÁ I.¹, PROCHÁZKa V.³, TUČEK Š.¹

¹ Interní hematologická a onkologická klinika, FN Brno, ² Klinika radiologie a nukleární medicíny, FN Brno, ³ Chirurgická klinika, FN Brno

Cholangiokarcinom představuje heterogenní skupinu maligních nádorů žlučových cest s narůstající incidencí a nepříznivou prognózou. Léčba těchto nádorů vyžaduje komplexní mezioborovou spolupráci hepatobiliárních chirurgů, klinických onkologů, intervenčních radiologů, gastroenterologů, patologů a specialistů molekulární diagnostiky. Přednáška bude zaměřena na současné možnosti multimodální léčby intrahepatálního cholangiokarcinomu se zaměřením na chirurgickou léčbu a možnosti resekce, systémovou chemoterapii, imunoterapii a cílenou léčbu, lokoregionální intervenční postupy včetně chemoembolizace a význam individualizovaného terapeutického přístupu. Budou prezentovány aktuální standardy první linie a dalších linií systémové léčby včetně kombinace gemcitabinu a cisplatiny s imunoterapií, význam molekulárního profilování nádoru a možnosti cílené terapie u vybraných mutací. Součástí přednášky budou kazuistiky pacientů dokumentující indikaci chirurgického výkonu, využití chemoembolizace u pokročilého onemocnění, efekt imunoterapie, sekvenční systémovou léčbu a význam rozhodování multidisciplinárního týmu v klinické praxi. Cílem sdělení je ukázat význam individualizovaného a mezioborového přístupu v léčbě cholangiokarcinomu a prezentovat možnosti prodloužení přežití i zlepšení kvality života pacientů pomocí kombinace moderních terapeutických metod.

299. Preoperative Anxiety, Early Postoperative Inflammatory and Neuroendocrine Stress Response Predict Major Morbidity After Elective Pancreatic Cancer Surgery: A Prospective, Multicenter Observational Study

SKŘIVANOVÁ K.¹, HLAVSA J.², PROCHÁZKA V.², SVOBODA M.², ROŠKOVIČOVÁ V.³, KYSEĽOVÁ A.⁴, KALA Z.², ČOMA M.⁵, GÁL P.⁵, SMETANA K.⁶

¹ Department of Clinical Psychology, University Hospital Brno, ² Surgery Clinic, University Hospital Brno, ³ First Department of Surgery, L. Pasteur University Hospital, Košice, ⁴ Faculty of Medicine, Masaryk University, Brno, ⁵ Faculty of Medicine, Pavol Jozef Šafárik University in Košice, ⁶ First Faculty of Medicine, Charles University, Prague

Objective: To determine whether preoperative psychological distress and early postoperative inflammatory and neuroendocrine stress responses predict major morbidity after elective pancreatic cancer surgery. Summary background data: Reliable early predictors of severe postoperative complications remain limited, and the contribution of psychological and stress-related biological responses is poorly understood. Methods: In this prospective, multicenter observational study, a total of 105 patients undergoing pancreatic resection were enrolled. Preoperative anxiety and depression were assessed using the Hospital Anxiety and Depression Scale. Serum interleukin-6 (IL-6) and cortisol were measured on postoperative days 1 (POD 1) and 2, and C-reactive protein (CRP) on POD 3 and 4. Postoperative complications were graded using the Clavien–Dindo classification. Results: Severe postoperative complications (grade ≥ IIIa) occurred in 32.4% of patients. Elevated cortisol on POD 1 (p = 0.015) and 2 (p = 0.004), IL-6 on POD 1 (p = 0.030) and 2 (p = 0.004), CRP on POD 3 (p = 0.03) and 4 (p = 0.002), and preoperative anxiety (p = 0.001) were associated with severe postoperative morbidity. Elevated cortisol on POD 1 (p = 0.015), IL-6 on POD 1 (p = 0.002) and 2 (p = 0.001), and CRP on POD 3 (p = 0.016) and 4 (p = 0.001) were associated with the development of surgical complications. Elevated preoperative IL-6 levels (p = 0.003), IL-6 on POD 2 (p = 0.001), cortisol on POD 1 (p = 0.04) and POD 2 (p = 0.001), and preoperative anxiety (p = 0.04) independently predicted infectious complications. Conclusion: Major complications after pancreatic resection are associated with dysregulation of the host neuroendocrine-inflammatory stress response influenced by both biological and psychological factors.

The Slovak Research and Development Agency funded this research under contract No. VV-MVP-24-0327 and The Grant Agency of the Ministry of Education, Science, Research and Sport of the Slovak Republic (under the contract no. VEGA-1/0436/24). This research was also supported by the Charles University project COOPERATIO-Onco. The projects National Institute for Cancer Research (Programme EXCELES, ID Project No. LX22NPO5102) funded by the European Union –⁠ Next Generation EU and Center for Tumor Ecology –⁠ Research of the Cancer Microenvironment Supporting Cancer Growth and Spread (reg. No. CZ.02.1.01/0.0/0.0/16_019/0000785), supported by the Operational Programme Research, Development and Education, both in the regimen of sustainability, are also appreciated.