Klinický antropolog provádí přesná měření výšky, hmotnosti a různých tělesných rozměrů. Naměřené hodnoty poté zadá do speciálního programu, nebo je zpracovává pomocí tabulek. Tímto postupem dokáže odhalit odchylky od normálního růstu a vytvoří zprávu o aktuálním stavu pacienta (včetně grafických výstupů), s níž mohou pediatři i lékaři dalších specializací dále pracovat jako s doplňujícím podkladem pro klinické rozhodování.
Výsledky měření je třeba vždy interpretovat v kontextu celkového klinického obrazu dítěte. „Nejčastěji spolupracujeme s dětskými endokrinology. Naše práce je ale přínosná i v oblasti obezitologie, gastroenterologie, genetických poruch nebo ortopedie. V podstatě všude tam, kde je potřeba sledovat růst a tělesný vývoj dítěte. Díky tomu můžeme lékařům poskytovat podrobné a přesné informace,“ uvádí Mgr. Kuchynková.
Podle Kristýny Kuchynkové klinická antropologie nejvíce překlenuje mezeru mezi běžným pediatrickým vyšetřením a genetickým, endokrinologickým či ortopedickým v případě hraničních proporcí.
„Díky podrobnému hodnocení tělesných segmentů, proporcí a jejich vývoje v čase dokáže upřesnit, zda jde o varietu normy, nebo o obraz typický pro určitou skupinu onemocnění,“ upřesňuje klinická antropoložka. Demonstruje to na dítěti s nižší postavou, u něhož antropometrické vyšetření jasně ukáže disproporci končetin vůči trupu, což ho může pomoci nasměrovat k dalšímu vyšetření – genetickému či ortopedickému spíše než k endokrinologickému.
Na otázku, jaké benefity oproti měření prováděnému pediatrem antropometrické měření přináší, odpovídá: „Základní pediatrická měření ukazují, zda dítě roste, ale antropometrické hodnocení umožňuje posoudit, jakým způsobem roste. Znaky, jako jsou proporce končetin nebo tvar hlavy, lze díky přesnému měření kvantifikovat, porovnat s populačními normami a zasadit do kontextu věku a vývoje dítěte. To umožňuje včas rozlišit mezi variantou normy a projevem růstového či geneticky podmíněného onemocnění.“
Hlavními výhodami návštěvy ambulance klinické antropologie jsou jeho významná doplnění klinického obrazu bez invazivnosti. Ideální by podle Mgr. Kuchynkové bylo klinickou antropologii soustředit do několika specializovaných center s návazností na zmíněné klinické obory. Centra by zároveň poskytla konzultační zázemí pro regiony, které odborníky na ni nedisponují. „Takový model by zajistil odbornou kontinuitu i efektivní spolupráci napříč obory,“ dodává klinická antropoložka.
Kristýna Poulová
redakce MeDitorial
