Chronická lymfocytární leukémie (CLL) je biologicky i klinicky heterogenní onemocnění. Prognózu ovlivňují zejména cytogenetické a molekulární markery, včetně aberací TP53 (delece 17p a mutace TP53), mutačního stavu IGHV, delece 11q nebo trisomie 12.
Inhibitory BTK jako ibrutinib či akalabrutinib se ve 2. linii léčby CLL podávají kontinuálně do progrese onemocnění nebo nepřijatelné toxicity. Naproti tomu inhibitor BCL-2 (BCL-2i) venetoklax se u relabované CLL často kombinuje s rituximabem v časově omezeném režimu (VenR). Obě strategie mají odlišný mechanismus účinku, délku podávání i profil toxicity, což zdůrazňuje význam individualizované volby terapie.
Autoři citované práce provedli retrospektivní multicentrickou analýzu dat z českého registru CLLEAR, vedeného Českou skupinou pro CLL (ČSCLL). Do studie byli zařazeni dospělí pacienti s CLL léčení ve 2. linii po předchozí chemoimunoterapii. Nemocní, kteří již v 1. linii dostali BTKi, BCL-2i nebo inhibitor fosfatidylinositol-3-kinázy delta (PI3Kδ), byli vyloučeni.
Celkem byla hodnocena data 352 pacientů. Kombinaci venetoklaxu s rituximabem dostalo 93 nemocných, zatímco 259 bylo léčeno BTKi, převážně ibrutinibem (222), méně často akalabrutinibem. Primárním cílem bylo přežití bez progrese onemocnění (PFS), sekundárními cíli byly celková léčebná odpověď (ORR), kompletní remise (CR), celkové přežití (OS), čas do zahájení další léčby (TTNT) a výskyt nežádoucích příhod (AEs).
Základní charakteristiky obou skupin byly dobře vyvážené. U pacientů léčených BTKi se však častěji vyskytovaly mutace TP53 a trisomie 12. Medián věku při zahájení 2. linie léčby dosahoval přibližně 70 let ve skupině VenR a 71 let ve skupině BTKi:
Bezpečnostní profil se mezi režimy lišil. Hematologická toxicita byla častější při léčbě VenR, zejména neutropenie stupně 3–4. Naopak nehematologické AEs byly častěji zaznamenány u BTKi. Závažné infekce se vyskytly u 7,5 % pacientů léčených VenR a u 14,3 % dostávajících BTKi. Syndrom nádorového rozpadu (TLS) nebyl ve skupině VenR hlášen.
Česká analýza dat z reálné klinické praxe ukazuje, že inhibitory BTK a časově omezená kombinace venetoklaxu s rituximabem dosahovaly ve 2. linii terapie CLL srovnatelných výsledků z hlediska přežití bez progrese i celkového přežití. Režim VenR byl spojen s vyšším podílem kompletních remisí, ale také s častější hematologickou toxicitou, zejména neutropenií. U BTKi byly naopak častěji zaznamenány nehematologické nežádoucí příhody a častější úpravy léčby. Výsledky je třeba interpretovat s ohledem na retrospektivní charakter studie a rozdílnou délku sledování.
Volba léčebného režimu by se v každém případě měla řídit faktory, jako jsou délka terapie, její tolerance, komorbidity a preference pacienta.
(yar)
Zdroj: Mihályová J., Panovská A., Šimkovič M. et al. Comparable outcomes of BTK inhibitors and fixed-duration venetoclax plus rituximab in second-line treatment of chronic lymphocytic leukaemia: a real-world analysis by the Czech CLL study group. Ann Hematol 2026 May 13; 105 (8): 326, doi: 10.1007/s00277-026-07043-8.
