Jaké jsou nutriční kompetence lékařů napříč světem?

Význam výživy pro zdravotní péči

Správná výživa je základní součástí prevence a léčby chronických onemocnění. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) představovala neinfekční onemocnění 74 % všech úmrtí celosvětově. Mezi hlavní rizikové faktory patří nezdravé stravovací návyky, přesto se lékaři cítí nepřipraveni poskytovat výživová doporučení.

Macaninch et al. ukázali, že více než 90 % dotazovaných britských studentů a mladých lékařů považuje výživu za důležitou pro zdraví a lékařskou praxi, ale jen 26 % z nich si věří v nutričních znalostech a tři čtvrtiny poskytují pacientům výživové rady méně než jednou měsíčně.

Hlavním důvodem je nedostatek výuky. Studenti medicíny v anglicky mluvících zemích mají za celé studium většinou méně než 25 hodin výuky výživy, často dokonce méně než dvě hodiny ročně. Pouze čtvrtina amerických škol dosahuje doporučených 25 hodin, v Evropě a dalších regionech je stav ještě horší.

Role znalostí a sebedůvěry lékařů

Výsledky testu z Řecka ukázaly, že 65 % lékařů nedosahovalo základních znalostí klinické výživy a třetina své schopnosti přeceňovala. Nízká úroveň znalostí se projevuje i v praxi. Podle Grammatikopoulou et al. lékaři chybují v základních výpočtech a identifikaci rizika malnutrice, což může vést k nesprávné nutriční podpoře hospitalizovaných pacientů.

Nedostatek času, znalostí a jistoty v komunikaci s pacienty způsobuje, že jen menšina lékařů pravidelně zahrnuje výživové rady do léčebných plánů. Khiri a Howells upozorňují také na přetrvávající stigmatizaci témat obezity a výživy, která znesnadňuje otevřené diskuse mezi lékaři a pacienty.

Překážky kvalitního poradenství

Kromě nedostatku času a vzdělání popisují studie i další bariéry, které brání kvalitnímu nutričnímu poradenství. Patří k nim nízká priorita výživy v klinické praxi, chybějící národní standardy a nedostatek vyškolených učitelů.

Blunt a Kafatos hovoří o paradoxní situaci, kdy nelze vychovávat odborníky na výživu bez kvalifikovaných školitelů. Autoři rovněž zmiňují nejasnosti či přesouvání odpovědnosti v rámci zdravotnických týmů ohledně toho, kdo má výživu řešit, a také zmatek veřejnosti, na koho se s výživovými dotazy obracet.

Příklady dobré praxe

Přesto studie vyzdvihují i pozitivní příklady, jako jsou online kurzy „Nutrition in Medicine“ nebo programy na Boston University a na Krétě, které prokázaly, že integrace výživy do pregraduálního i postgraduálního vzdělávání je možná a efektivní.

Řešení, která se objevují napříč studiemi, zahrnují: 

• větší zastoupení výživy v základním kurikulu

• zařazení nutričních znalostí do zkoušek

• vytvoření specializace typu physician nutrition specialist

• zavedení národních kompetenčních rámců

• posílení mezioborové spolupráce s nutričními terapeuty

Přestože existují pozitivní příklady a návrhy na zlepšení, zůstává implementace těchto změn výzvou. Vzhledem k významu výživy pro zdraví populace představuje zajištění kvalitního nutričního vzdělávání důležitý krok směrem k efektivnější a preventivně orientované zdravotní péči.

(lp)

Zdroje:
1. Khiri N., Howells K. Nutritional education in medical curricula and clinical practice: a scoping review on the knowledge deficit amongst medical students and doctors. J Hum Nutr Diet 2025 Apr; 38 (2): e70031, doi: 10.1111/jhn.70031.
2. Macaninch E., Buckner L., Amin P. et al. Time for nutrition in medical education. BMJ Nutr Prev Health 2020; 3: e000049, doi: 10.1136/bmjnph-2019-000049.
3. Blunt S. B., Kafatos A. Clinical nutrition education of doctors and medical students: solving the catch 22. Adv Nutr 2019; 10 (2): 345–350, doi: 10.1093/advances/nmy082.
4. Grammatikopoulou M. G., Katsouda A., Lekka K. et al. Is continuing medical education sufficient? Assessing the clinical nutrition knowledge of medical doctors. Nutrition 2019; 57 : 69–73, doi: 10.1016/j.nut.2018.05.013.