Diabetes mellitus (DM) coby chronické a v mnoha případech invalidizující onemocnění omezuje pacienty v nejrůznějších aspektech jejich života. V rámci léčby je proto důležité zohledňovat také kvalitu života diabetiků a hledat způsoby, jak ji vhodně podpořit a umožnit pacientům co nejaktivnější zapojení do každodenního života. V americkém časopisu Diabetes Care byly publikovány výsledky studie, jež hodnotila vliv pravidelné chůze na kvalitu života při DM.
Randomizovaná kontrolovaná studie provedená v americké Minnesotě se zaměřila na vliv pravidelné fyzické aktivity ve formě chůze na mobilitu a kvalitu života diabetiků. Šestiměsíční studie se účastnilo 145 účastníků průměrného věku 66,5 roku s diagnózou diabetes mellitus 1. i 2. typu nebo s onemocněním periferních tepen. Uvedené choroby často negativně ovlivňují rychlost chůze i vzdálenost, kterou jsou pacienti schopni ujít. Tyto funkční deficity tak mohou značně omezit stupeň jejich samostatnosti, což má významný dopad na kvalitu života.
Hlavním sledovaným cílem byl vliv pravidelné chůze na maximální zvládnutou vzdálenost na chodicím pásu po 6 měsících tréninku. Sekundárním cílem bylo vyhodnocení funkce dolních končetin (pomocí skóre hodnotícího poruchy chůze – Walking Impairment Questionnaire), kvality života (dle dotazníku MOS 36-Item Short Form Survey), cvičebních návyků (pomocí dotazníku Stanford Patient Education Research Centre Exercise Behaviour Survey), projevů deprese (podle hodnoticí škály Geriatric Depression Score) a schopnosti sebeobsluhy (dle stupnice Self-Efficacy for Managing Chronic Disease) po 3 a 6 měsících tréninku.
Šestiměsíční program byl zahájen dvěma vstupními lekcemi chůze s instruktorem, které měly za cíl podpořit adherenci pacientů. Pravidelná aktivita se pak skládala z chůze s instruktorem nebo dalšími pacienty 1× týdně a z individuálního tréninku chůze 3× týdně.
Stanovená doba chůze byla vždy 50 minut a při každém tréninku měli účastníci zvyšovat počet kroků o 50. Svůj výkon hodnotili každé 2 týdny při telefonickém pohovoru. Ten absolvovala i kontrolní skupina, která neměla stanovený pevný cvičební plán.
Během sledovaného období nebyly zaznamenány nežádoucí účinky jako bolest na prsou, dyspnoe či další obtíže vyžadující hospitalizaci.
Skupiny byly hodnoceny porovnáním hodnot na začátku sledování, po 3 a po 6 měsících. Výsledky sledovaných subjektů a kontrolní skupiny se po 6 měsících výrazně nelišily v maximální zvládnuté vzdálenosti – průměrná vzdálenost 448 metrů, kterou ušli na chodicím páse na začátku studie, se na konci sledování lišila jen o desítky metrů. Rozdíly ovšem byly patrné v rychlosti chůze. Ta u sledované skupiny vzrostla o 5,7 procentního bodu, u kontrolní skupiny byl zjištěn pokles o 1,9 procentního bodu.
Skóre duševního zdraví dle MOS SF-36 se u skupiny trénujících pacientů zvýšilo na 100stupňové škále o 3,2 bodu, zatímco u kontrolní skupiny pokleslo o 2,4 bodu. Pozitivní dopad tréninkového programu byl pozorován také při hodnocení poruch chůze a cvičebních návyků.
Vzhledem k zaznamenaným výsledkům autoři prezentují pravidelnou chůzi jako intervenci, kterou mohou lékaři svým diabetickým pacientům doporučit z mnoha důvodů. Chůze je důležitým prvkem podporujícím různé aspekty kvality života a potvrzení jejího pozitivního vlivu na hodnocené parametry i na cvičební návyky může být přínosem při sestavování individuálního režimu. Zlepšení duševního zdraví v souvislosti s chůzí dokazuje, že zapojení fyzické aktivity má při léčbě pacientů s diabetem značný význam a přispívá ke zkvalitnění jejich života.
(pak)
Zdroj: Collins T. C., Lunos S., Carlson T. et al. Effects of a home-based walking intervention on mobility and quality of life in people with diabetes and peripheral arterial disease: a randomized controlled trial. Diabetes Care 2011; 34 (10): 2174–2179, doi: 10.2337/dc10-2399.
