AD je charakterizována ukládáním amyloidových plaků tvořených převážně amyloidem β 42 (Aβ42) a neurofibrilárními klubky tau proteinu. Právě tato klubka měřená pomocí PET kontinuálně narůstají a korelují se závažností kognitivního postižení. Farmakologická léčba časného stadia AD je již dostupná, vyšší účinnost však může mít její časnější zahájení.
Říct, zda má někdo patologii AD, dnes dokážeme poměrně spolehlivě. Říct, kdy se u něj příznaky projeví, je však podstatně složitější. Dosavadní hodinové modely („clock models“) využívají amyloidový a tau PET k odhadu věku při biomarkerové pozitivitě. Jejich využití ale omezuje vysoká nákladnost a omezená dostupnost. Přístupnější alternativu proto představují plazmatické biomarkery.
Analýza longitudinálních dat ze dvou nezávislých kohort zahrnovala soubory Knight Alzheimer’s Disease Research Center (Knight ADRC; n = 258) a Alzheimer’s Disease Neuroimaging Initiative (ADNI; n = 345). Hlavním biomarkerem byl plazmatický %p-tau217 – poměr fosforylovaného a nefosforylovaného tau na pozici 217 vyjádřený v procentech. Tento poměr v průběhu asymptomatické preklinické fáze AD a během časné symptomatické fáze postupně narůstá. Trajektorie tohoto procesu stanovenou pomocí opakovaných měření %p-tau217 ve sledovaných kohortách byla použita k vytvoření hodinového modelu pomocí 2 různých matematických metod. Hodinový model je schopen odhadnout, jak daleko v čase je jedinec od prahu pozitivity. Z toho se dopočítá věk, ve kterém tento práh pravděpodobně překročil nebo překročí.
Odhadovaný věk při pozitivitě %p-tau217 byl středně silně asociován s věkem při klinickém nástupu AD (upravené R² 0,337–0,612). Střední absolutní chyba predikce (MdAE) se pohybovala v rozmezí 3,0–3,7 roku, koeficient shody dosahoval hodnot 0,771–0,839 (> 0,8 považován za vynikající). Přesnost byla srovnatelná s modely predikujícími nástup příznaků u autozomálně dominantní AD podle věku rodičů.
Pozoruhodné bylo zjištění týkající se věkového efektu: při pozitivitě %p-tau217 v 60 letech činil medián doby do nástupu příznaků přibližně 20 let, při pozitivitě v 90 letech jen asi 5 let. Autoři to přičítají vyšší zátěži komorbidit ve vyšším věku, které mohou klinickou manifestaci AD urychlovat.
Sekundární analýzy ukázaly, že přístup je přenositelný napříč různými p-tau217 testy i kohortami, což podporuje robustnost modelu.
Autoři upozorňují, že přesnost modelu s MdAE 3–4 let je v tuto chvíli pravděpodobně nedostatečná pro individuální klinické rozhodování, avšak plně dostačující pro skupinové využití v klinických studiích. Mohl by například pomoci při stratifikaci a výběru účastníků s vysokou pravděpodobností progrese v průběhu studie obdobně jako ve studiích u autozomálně dominantní AD.
K limitacím studie patří platnost modelů pouze v rozsahu hodnot %p-tau217 1,06–10,45 %, demografická homogenita kohort (převaha nehispánských bílých účastníků) a potenciální zkreslení v důsledku výpadků účastníků během sledování (survival bias). Autoři nedoporučují individuální využití modelů mimo výzkumný kontext.
Výsledky ukázaly, že hodinové modely dříve aplikované výlučně na PET data lze s přijatelnou přesností realizovat i na základě jednoho odběru plazmy s měřením %p-tau217. Data naznačují, že tento přístup je robustní napříč různými komerčně dostupnými testy a dvěma nezávislými kohortami, což otevírá možnost jeho využití jako nástroje pro obohacení klinických studií cílených na preklinické stadium AD.
(lp)
Zdroj: Petersen K. K., Milà-Alomà M., Li Y. et al. Predicting onset of symptomatic Alzheimer’s disease with plasma p-tau217 clocks. Nature Medicine 2026; 32 (3): 1085–1094, doi: 10.1038/s41591-026-04206-y.
