Inotuzumab ozogamicin patří k nejnovějším zbraním v léčbě akutní lymfoblastové leukémie (ALL). Prokázal efektivitu a relativní bezpečnost u dospělých pacientů s relabující či rezistentní ALL. Pod názvem Besponsa je již zaregistrován od 29. června 2017 (centrální registrace v celé EU), v České republice by měl být dostupný od konce října 2017.
Inotuzumab ozogamicin je indikován jako monoterapie k léčbě dospělých s relabující nebo refrakterní CD22-pozitivní akutní lymfoblastovou leukémií z prekurzorů B buněk. Jedná se o konjugát cytotoxického léčiva (kalicheamicinu) a rekombinantní humanizované monoklonální protilátky IgG4 kappa namířené proti antigenu CD22. Povrchový glykoprotein CD22 je exprimován na povrchu B lymfoblastů u > 90 % pacientů s B-prekurzorovou ALL. Poté, co se konjugát léčiva a protilátky naváže na protein CD22, dochází k rychlé internalizaci komplexu a následně k uvolnění kalicheamicinu. Ten se váže na DNA a indukuje apoptózu buňky.
Studie fáze II s inotuzumab ozogamicinem podávaným týdně či měsíčně pacientům s relabující či refrakterní ALL prokázala protinádorovou aktivitu přípravku. Průběžné výsledky studie fáze III INO-VATE ALL byly publikovány v New England Journal of Medicine v roce 2016.
Pacienti s relabující či refrakterní ALL byli randomizováni k podání buď inotuzumab ozogamicinu, nebo k podání standardní intenzivní chemoterapie. Primárním cílem studie bylo dosažení kompletní remise (včetně kompletní remise s nekompletní obnovou hematologických parametrů) a celkové přežití.
Randomizaci podstoupilo 326 pacientů, z nichž 218 (109 z každého ramene) bylo zařazeno do primární analýzy intention to treat. Míra dosažené kompletní remise byla signifikantně vyšší ve skupině s inotuzumab ozogamicinem (80,7 %; 95% interval spolehlivosti [CI] 72,1–87,7) oproti pacientům léčeným standardní chemoterapií (29,4 %; 95% CI 21,0–38,8; p < 0,001). Ve skupině s kompletní remisí dosáhlo více pacientů hodnoty minimální reziduální nemoci (MRN) pod detekčním prahem (78,4 vs. 28,1 %; p < 0,001). Délka trvání remise byla delší ve skupině léčené inotuzumab ozogamicinem (medián 4,6 měsíce; 95% CI 3,9–5,4) oproti standardní léčbě (3,1 měsíce; 95% CI 1,4–4,9), což představovalo poměr rizik (HR) 0,55 (p = 0,03).
Signifikantně více pacientů mohlo po léčbě inotuzumab ozogamicinem podstoupit transplantaci kostní dřeně (41 % vs. 11 % při podávání standardní chemoterapie; p < 0,001).
Analýza přežití zahrnovala všech 326 pacientů. Přežití bez progrese (PFS) bylo signifikantně delší ve skupině s inotuzumab ozogamicinem (medián 5,0 měsíců, 95% CI 3,7–5,6) oproti 1,8 měsíce (95% CI 1,5–2,2), HR 0,45 (p < 0,001). Medián celkového přežití činil 7,7 měsíce (95% CI 6,0–9,2) oproti 6,7 měsíce (95% CI 4,9–8,3) s HR 0,77 (p = 0,04) ve prospěch inotuzumab ozogamicinu.
Pokud jde o bezpečnostní profil inotuzumab ozogamicinu, nejčastější nehematologická nežádoucí příhoda ≥ 3. stupně byla spojena s jaterními funkcemi. Venookluzivní nemoc (VOD) jakéhokoliv stupně byla popsána u 15 pacientů (11 %).
Míra dosažení kompletní remise u pacientů s rezistentní či relabující ALL byla ve srovnání se standardní chemoterapií u inotuzumab ozogamicinu vyšší, stejně tak bylo v této skupině vyšší dosažení hodnoty minimální reziduální nemoci pod detekčním prahem. Signifikantně více pacientů mohlo podstoupit transplantaci kostní dřeně. Jelikož je právě transplantace považovaná za jediné kurativní řešení u rezistentní či relabující ALL, je potenciál inotuzumab ozogamicinu zvýšit toto procento nemocných velmi povzbudivý.
(eza)
Zdroje:
