Hypomagnezémie je překvapivě častým laboratorním nálezem. Bývá zjišťována u 7–52 % hospitalizovaných pacientů. Ještě častější je deficit hořčíku v organismu, který jeho sérová hladina přímo neodráží.
Hypomagnezémie je překvapivě častým laboratorním nálezem. Bývá zjišťována u 7–52 % hospitalizovaných pacientů. Ještě častější je deficit hořčíku v organismu, který jeho sérová hladina přímo neodráží. Hořčík je přitom druhým nejvýznamnějším intracelulárním kationtem, který je nedílnou součástí ATP (jako zdroj energie např. v myokardu při ischemii), příznivě ovlivňuje utilizaci glukózy v buňce, podílí se na buněčné proliferaci, diferenciaci a apoptóze, je součástí řady enzymů, prodlužuje účinek analgetik a zmírňuje křeče. Klinické projevy deficitu hořčíku zasahují do řady oborů – kardiologie, diabetologie, neurologie, psychiatrie, porodnictví, gastroenterologie, onkologie, anesteziologie aj. Příčinou uvedené vysoké prevalence deficitu hořčíku je nedostatečná konzumace potravin bohatých na tento prvek (např. pšeničné otruby, slunečnicová semínka, čočka), ale i některé choroby. V klinické praxi je u řady stavů deficit hořčíku v organismu významným parametrem, který lze ovlivnit substitucí v doporučené denní dávce 15 mmol (365 mg) podávané dlouhodobě.
Hořčík se vstřebává ze střeva v závislosti na přítomnosti parathormonu, vitamínu D a selenu. Z přijatého množství se absorbuje do krve 30–40 %, přičemž při zvyšování dávky procento resorbovaného hořčíku klesá. Koncentrace hořčíku v krevním séru se pohybuje od 0,7 do 1,01 mmol/l, přičemž v buňkách ostatních tkání je jeho koncentrace až o řád vyšší. Nejdůležitějším orgánem pro udržení homeostázy hořčíku jsou ledviny. Vylučuje se stolicí (60–70 %) a močí (30 %), 10 % podléhá enterohepatálnímu oběhu.
Klinické formy deficitu hořčíku zahrnují:
* cerebrální formu – tlakové bolesti hlavy, slabost, migréna, porucha soustředění, nervozita, deprese, somnolence až kóma a křeče cerebrálního původu,
* vaskulární a stenokardickou formu – bolest na hrudi, tachykardie (torsades de pointes), komorové extrasystoly, koronární spasmy, porucha celkové bilance kyslíku, zvýšená citlivost vůči digitalis,
* muskulární, tetanickou formu – bolest temene hlavy, ztuhlost šíjových, mimických a žvýkacích svalů, parestezie, tetanie,
* viscerální formu – zvýšený tonus svěračů zažívacího traktu, laryngospasmus, průjmy, zvracení, žaludeční křeče.
Mezi příčiny deficitu hořčíku kromě jeho déletrvajícího nízkého příjmu patří také průjmy a zvracení, alkoholismus, malabsorpční syndrom, celiakie a chronické střevní záněty. Dále existuje zvýšená potřeba hořčíku např. v těhotenství, při akutní pankreatitidě, maligních onemocněních, dlouhodobém stresu, hyperthyreóze aj. Dalším faktorem podílejícím se na hypomagnezémii je zvýšené vylučování hořčíku ledvinami (akutní renální selhání, osmotická diuréza při diabetu mellitu, dialýza, transplantace, kofein aj.), potem či při menstruaci.
Význam hořčíku pro metabolismus a jeho zapojení v patofyziologii řady onemocnění si jistě zaslouží pozornost lékařů včetně stanovení deficitu hořčíku v organismu zátěžovým testem a jeho případné terapeutické substituce.
(zza)
Zdroj: Wilhelm Z. Co je dobré vědět o hořčíku. Praktické lékárenství 2007. 3: 132–138
