– s manželem Karlem Ferdinandem Corim „za jejich objev katalytické přeměny glykogenu“
První laureátka NC za fyziologii či medicínu absolvovala studium lékařství v Praze, pro židovský původ musela s manželem odejít do USA. Spolupracovala s ním na výzkumu zpracovávání glukózy v organismu a role hormonů v tomto procesu. Společně popsali Coriho cyklus (1929) – přeměnu kyseliny mléčné na glykogen a toho na glukózu. Během života získala řadu dalších ocenění za své příspěvky vědě.
– „za objev radioimunologických metod k zjištění peptidových hormonů“
Jaderná fyzička stojící za vývojem radioimunoanalýzy (RIA), která se využívá k měření malých koncentrací látek v krvi. Ve spolupráci s dr. Solomonem Bersonem díky precizní přesnosti této diagnostické techniky prokázala, že diabetes mellitus 2. typu je způsoben neefektivním využitím inzulinu v těle (dříve se předpokládalo, že se jedná o nedostatek inzulinu). Použita byla tato metoda i ke skenování darované krve kvůli detekci infekčních patogenů, jako jsou HIV či viry hepatitid.
– „za její objevy struktury pohyblivých genů“, tedy tzv. skákajících genů – transpozonů
Botanička, která studovala Cornellovu fakultu zemědělství, nikdy se nevdala a svůj život zasvětila vědě. Zkoumala dědičné vlastnosti kukuřice a jejich předávání dalším generacím a spojila to se změnami v chromozomech rostlin. Během 40. a 50. let 20. století prokázala, že genetické elementy mohou měnit pozici v chromozomech, a tím blokovat či aktivizovat blízké geny.
– s biochemikem Stanleyem Cohenem „za jejich objev nervového růstového faktoru“
Neuroložka pocházející ze židovské rodiny pracovala na Turínské univerzitě, Mussoliniho Manifest rasy (1938) ovšem zakázal Židům působit v akademických kruzích. Ve studiu růstu nervových vláken na kuřecích embryích proto pokračovala v domácí laboratoři, kterou si zřídila v ložnici. Po vstupu německé armády do Itálie v září 1943 musela její rodina utéci do Florencie, kde se skrývala do konce války pod falešnými identitami. Od září 1946 Levi-Montanciniová působila 30 let na Washingtonské univerzitě v St. Louis. V roce 1952 izolovala z nádorů u myší látku, která způsobila intenzivní růst nervového systému u kuřecích embryí – nervového růstového faktoru. Její výzkum přispěl k hlubšímu pochopení deformit, stařecké demence, opožděného hojení ran a nádorových onemocnění. Od roku 1962 pracovala i v Římě, kde otevřela laboratoř.
– s Georgem Hitchinsem a sirem Jamesem Blackem „za jejich objevy důležitých principů farmakoterapie“
Vystudovaná chemička jako žena nejprve obtížně sháněla práci v laboratoři, podařilo se jí to až za 2. světové války, kdy byl nedostatek mužských pracovních sil. Její výzkum přinesl revoluci ve vývoji nových léků a medicíny obecně. S kolegou Hitchinsem analyzovala rozdíly mezi zdravými a patogenními buňkami a na tomto základě vyvíjeli léky cílící na odhalené patogeny. Vytvořili systematickou metodu založenou na znalostech biochemie a nemocí (dříve byly léky vyrobeny primárně z přírodních látek a uplatňovala se strategie pokus-omyl). Jejich lék proti leukémii pomohl mnoha dětem s touto nemocí přežít, další léky se používaly proti malárii, infekcím či dně a také pro snížení rizika rejekce transplantátu. Celkově Elionová a její tým vyvinuli 45 patentů.
– s Erikem F. Wieschausem a Edwardem B. Lewisem „za jejich objevy zaměřené na genovou kontrolu časného embryonálního vývoje“
Studovala biologii na Goethově univerzitě ve Frankfurtu a po přestěhování do Tübingenu biochemii na tamním Institutu Maxe Plancka. Pracovala v Evropské laboratoři molekulární biologie v Heidelbergu a poté se vrátila do Institutu Maxe Plancka v Tübingenu. S Erikem Wieschausem studovala vývoj octomilek a kolem roku 1980 se jim podařilo identifikovat a klasifikovat 15 genů, které řídí buňky při vývoji nové mouchy.
– s Richardem Axelem „za jejich objevy receptorů vůní a organizace čichového systému“
Imunoložka a mikrobioložka, která studovala na Washingtonské univerzitě a poté na Texaské univerzitě v Dallasu. Při práci na Kolumbijské univerzitě v New Yorku s kolegou Richardem Axelem v roce 1991 odhalila, jak stovky genů v lidské DNA kódují senzory vůní v čichových neuronech přítomných v nose a jak funguje vnímání různých složek rozmanitých vůní mozkem.
– s Lucem Montaignerem „za jejich objev viru lidské imunodeficience“
Pařížská vědkyně pocházející ze skromného prostředí, kvůli němuž si musela vybrat nejkratší a nejlevnější dostupné vzdělání. Začala pracovat v pařížském Institutu Louise Pasteura jako dobrovolnice a v roce 1975 získala doktorát. V roce 1983 společně s Montaignerem objevila u pacientů s oteklými lymfatickými uzlinami retrovirus atakující lymfocyty, později pojmenovaný jako virus lidské imunodeficience (HIV), jenž se ukázal být příčinou AIDS. Tento objev byl zásadní pro radikální zlepšování léčebných metod a pomohl milionům HIV-pozitivních lidí žít déle a v lepším zdravotním stavu.
– s Jackem W. Szostakem „za objev ochrany chromozomů telomerami a enzymu telomerázy“
Blackburnová vystudovala biochemii na Melbournské univerzitě a absolvovala postgraduální studia na Cambridgské univerzitě, s manželem působila v USA na Yaleově univerzitě v New Havenu a Kalifornské univerzitě v San Francisku. Zajímala se o etické důsledky výzkumu a přispěla k regulaci na tomto poli... Greiderová se v dětství těžko vyrovnávala s brzkou ztrátou matky. Nakonec absolvovala postgraduální studium na Kalifornské univerzitě v Berkeley a její supervizorkou byla Blackburnová. Později se přesunula na Univerzitu Johnse Hopkinse v Baltimoru.
Blackburnová v roce 1980 zjistila, že telomery mají konkrétní DNA, a v roce 1982 ve spolupráci s Jackem Szostakem prokázala, že tato DNA zabraňuje rozpadu chromozomů. V roce 1984 Blackburnová a Greiderová společně objevily enzym telomerázu, která produkuje DNA telomer.
– s manželem Edvardem I. Moserem a Johnem O'Keefem „za jejich objevy buněk, které představují polohovací systém v mozku“
Studovala psychologii na Osloské univerzitě, následně získala doktorát v neurofyziologii. S manželem pobývali na stážích na Edinburské univerzitě a Londýnské univerzitě (University College London), poté se přesunuli na Norskou přírodovědeckou a technickou univerzitu v Trondheimu. V roce 2005 Moserovi objevili typ mozkových buněk, které mají prostorovou navigační úlohu. Zjistili, že když krysa prošla určitými body uspořádanými v šestiúhelníkové mřížce v prostoru, aktivovaly se nervové buňky poblíž hipokampu, které tvoří druh souřadnicového systému sloužícího pro navigaci.
– „za její objevy týkající se nové terapie malárie“
Imunoložka, která absolvovala Pekingskou univerzitu v oboru farmaceutická věda a následně studium tradiční čínské medicíny. NC získala jako vůbec první občan Číny. V roce 1965 nastoupila do Akademie tradiční čínské medicíny, kde se stala hlavní vědkyní. V 70. letech 20. století se jí po studiu tradičních bylinných léčivých přípravků podařilo extrahovat artemisinin – látku, která inhibuje původce malárie. Léky založené na artemisininu vedly k přežití a zlepšily zdraví milionů lidí.
– s Drewem Weissmanem „za jejich objevy zaměřené na modifikace nukleových bází, které umožnily vývoj efektivních mRNA vakcín proti COVID-19“
V roce 2005 společně s Weissmanem zjistili, že určité modifikace stavebních bloků RNA zabránily nežádoucí zánětlivé reakci a zvýšily produkci požadovaných proteinů. Tento objev se stal základem pro vývoj efektivní messengerové RNA (mRNA) vakcíny proti infekci COVID-19, která se během prvních měsíců roku 2020 rozvinula v pandemii. Výzkum mRNA vakcíny Karikó započala už v 90. letech, kdy si od ní slibovala uplatnění v léčbě zejména cystické fibrózy.
Alespoň telegraficky připomeňme Marii Curieovou-Sklodowskou, laureátku NC za fyziku (1903) a chemii (1911), jejíž objev polonia a radia a výzkumy radioaktivity, jež učinila společně s manželem Pierrem Curie, daly vzniknout radioterapii v onkologii, či Rosalind Franklinovou, která klíčovými poznatky přispěla k identifikaci dvojšroubovice DNA, za niž získali NC její kolegové Watson a Crick (1962).
Kalifornská biochemička Jennifer Doudnová a francouzská mikrobioložka Emmanuelle Charpentierová způsobily revoluci v genovém inženýrství objevem zásadního nástroje – CRISPR-Cas9 pro editaci genomu. Průkazem, že lze měnit dědičnou informaci, umožnily eradikaci dosud nevyléčitelných chorob vzniklých na podkladě genů a vzácných mutací. NC za chemii obdržely v roce 2020 jako teprve 6. a 7. žena v historii.
(esr)
Zdroje:
1. The Nobel Prize in physiology or medicine. Dostupné na: www.nobelprize.org/prizes/medicine
2. Hogg P. The 10 most influential women in the history of medicine. Proclinical, 2020. Dostupné na: www.proclinical.com/blogs/2020-3/10-most-influential-women-in-history-of-science-and-medicine
3. Grubhoffer L., Grubhoffer V., Machala L. Od Jennera po Karikó. Vesmír, 3. 5. 2021. Dostupné na: www.vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/2021/cislo-5/od-jennera-po-kariko.html
