Výzkumy u sebepoškozujících se dospívajících odhalují specifické biologické rysy. Mají vyšší práh bolesti a nižší bazální hladinu β-endorfinu oproti zdravým vrstevníkům, což ukazuje na sníženou citlivost k bolesti a možný „opioidní deficit“.
Teoreticky může nižší hladina endorfinů znamenat, že fyzická bolest vyvolá prudší uvolnění těchto látek a subjektivní úlevu, opakovaným ubližováním si tak člověk do jisté míry nahrazuje chybějící opioidní stimulaci. Nižší výchozí hladina β-endorfinu může představovat biologický rizikový faktor. Jde ovšem zatím jen o hypotézu, již bude potřeba dále ověřit.
Sebepoškozování slouží primárně k maladaptivní regulaci emocí. Fyzická bolest dočasně odvádí pozornost od bolesti psychické a snižuje vnitřní napětí, takže mnoho adolescentů se po poranění cítí krátkodobě uvolněně. Jde o negativní posílení – útlum nepříjemných emocí upevňuje dané chování.
Systematický přehled připomíná, že před sebepoškozením obvykle stojí intenzivní emoční distres a po něm tenze klesá, což uzavírá cyklus úlevy a opětovného nárůstu vnitřního napětí. Opakované sebepoškozování se tak může z původně vědomé strategie změnit v nutkavý cyklus (emoční přetížení → nutkání → poranění → úleva → návrat napětí), který silně připomíná návykové poruchy.
Zmíněný přehled také upozorňuje, že menší část pacientů popisuje při sebepoškozování dokonce příjemné pocity či euforii. To naznačuje, že u některých jedinců může hrát roli i pozitivní posílení – určitá slast z bolesti.
Výzkumy ukazují, že sebepoškozování naplňuje řadu kritérií závislosti. Pacienti popisují silné bažení, neschopnost odolat nutkání a pokračují navzdory negativním důsledkům. Dochází také k jevu podobnému toleranci, stejná poranění brzy nepřinášejí stejnou úlevu, takže adolescenti zvyšují intenzitu a četnost zraňování. V obdobích bez sebepoškozování se objevují „abstinenční“ příznaky jako narůstající tenze a úzkost, které opět vedou k puzení ublížit si. Sebepoškozování tak vykazuje mnohé znaky behaviorální závislosti.
Chápání sebepoškozování optikou závislosti může inspirovat nové terapeutické postupy. Vedle standardní psychoterapie zaměřené na zvládání emocí a impulzivity lze využít i metody z adiktologie. Pilotní studie naznačují účinnost některých farmak známých z léčby závislostí, důkazy jsou ale zatím předběžné.
Nesuicidální sebepoškozování však není oficiálně uznáno jako závislost, zůstává komplexním jevem. Adiktologický model ho zcela nevystihuje, přesto může lékaři pomoci porozumění „návykovým“ rysům k empatičtějšímu přístupu. Není vhodné nálepkovat adolescenta jako „závislého,“ označení může vést ke stigmatizaci a poklesu jeho sebeúcty. Místo zákazů „už to nedělej“ se osvědčuje empatický rozhovor a hledání méně škodlivých způsobů zvládání zátěže. Při vhodné léčbě lze začarovaný kruh sebepoškozování přerušit podobně jako u závislostí.
(lp)
Zdroje:
1. van der Venne P., Balint A., Drews E. et al. Pain sensitivity and plasma beta-endorphin in adolescent non-suicidal self-injury. J Affect Disord 2021; 278 : 199–208, doi: 10.1016/j.jad.2020.09.036.
2. Carenys A. Z., Adan A. Non-suicidal self-injury as a behavioural addiction: a systematic review. Curr Addict Rep 2025; 12 : 67, doi: 10.1007/s40429-025-00680-5.
