Rychlost, s jakou po sobě následují jednotlivé tóny, je zásadní pro naše vnímání skladby. Změnou tempa lze vybudovat napětí a poté ho uvolnit, a také vzbudit různé emoce (vzpomeňme třeba na rozličnou filmovou hudbu nebo koncept Cimrmanovy „frustrační kompozice“). Změna tempa je dokonce schopná ovlivnit, jak naše tělo odpovídá na melodii písně. U skladeb v durových tóninách vyvolává rychlejší tempo šťastnější náladu, pomalejší skladby jsou hodnoceny jako smutné. V mollových tóninách jsou naopak rychlejší hudební motivy vnímány jako smutnější.
Je dobře známo, že rychlost spontánní motoriky s věkem klesá. Měřitelně lze tento jev hodnotit například sledováním kadence spontánního tleskání. Výzkumy také naznačují, že při poslechu preferujeme hudbu, která rezonuje s naší spontánní motorickou rychlostí. Dávalo by tedy smysl, že i skladatelé písní se budou s věkem mírně zklidňovat.
Aby tuto hypotézu ověřil, analyzoval psycholog a muzikolog dr. Geoff Luck z univerzity ve finském Jyväskylä téměř 2 tisíce populárních písní 10 muzikantů (5 mužů a 5 žen), jejichž kariéra trvala nejméně dvě desetiletí. Kromě tempa skladby a věku autora hudby zaznamenával i rok, ve kterém byla píseň vydána. Ukázalo se, že populární hudba od 50. let 20. století do dneška významně zpomalila.
I přes celkové zpomalení dané kulturními trendy však byl vliv věku umělce na tempo jeho skladeb jasně patrný. Podle očekávání skladby s věkem zpomalovaly a až 91 % variací v tempu daného umělce korelovalo s věkem. Po zprůměrování napříč všemi analyzovanými muzikanty bylo zaznamenáno absolutní zpomalení o 15 úderů za minutu u písniček zkomponovaných v 70 letech věku hudebníka oproti skladbám vydaným v jeho 20 letech. Pro představu, toto zpomalení přibližně odpovídá rozdílu mezi písněmi „Dancing Queen“ skupiny ABBA a „Paparazzi“ od Lady Gaga.
Mezi 20. a 60. rokem věku muzikanta tempo celkově pokleslo přibližně o 1,5násobek standardní odchylky od průměru, což přibližně odpovídá míře, s jakou klesá spontánní motorická rychlost. Pokles tempa hudby by tak mohl vycházet z postupného úpadku neuromuskulárních funkcí, který všichni zažíváme s přibývajícím věkem.
Ukázalo se však, že rychlost poklesu tempa není pro všechny umělce stejná. U některých byla tato změna opravdu velká (Eminem, Elvis Presley, Michael Jackson, Lil Wayne, Whitney Houston), zatímco například u Eltona Johna nebyl tento trend prakticky pozorovatelný. Autor spekuluje, že by to mohlo souviset s fyzickým výkonem, který jednotliví umělci podávají při svých vystoupeních. Například Elvis nebo Michael Jackson byli dobře známí svými charakteristickými pohyby a tanec byl pro tyto dva umělce nedílnou součástí jejich hudby.
Pokles motorických funkcí by také mohl souviset se životním stylem hudebníka, zejména zneužíváním alkoholu a drog, nadměrným stresem a nedostatkem spánku. Koneckonců, 3 z 5 umělců s nejmarkantnějším poklesem tempa předčasně zemřeli v souvislosti se svou závislostí na návykových látkách. Hudební tempo by se tak potenciálně dalo využít k predikci umělcovy fyzické nebo mentální pohody.
A v jakém tempu si dnes zpívá váš vnitřní hlas?
(este)
Zdroje:
1. Luck G. Neurobiological slowdown in later life manifests in tempo of popular music. bioRxiv 2024 Feb 12, doi: 10.1101/2024.02.06.579086.
2. Webster G. D., Weir C. G. Emotional responses to music: interactive effects of mode, texture, and tempo. Motiv Emot 2005; 29: 19–39, doi: 10.1007/s11031-005-4414-0.
