V historii lidstva bylo obvyklé, že ošetřovatelskou péči nemocným a umírajícím poskytovali muži i ženy, obvykle členové církevních řádů. V době vzniku moderního ošetřovatelství byla tato profese výrazně bližší ženám, protože vzdělání bylo přednostně nabízeno dívkám a smíšené odborné školy tehdy nebyly běžné.
V historii lidstva bylo obvyklé, že ošetřovatelskou péči nemocným a umírajícím poskytovali muži i ženy, obvykle členové církevních řádů. V době vzniku moderního ošetřovatelství byla tato profese výrazně bližší ženám, protože vzdělání bylo přednostně nabízeno dívkám a smíšené odborné školy tehdy nebyly běžné. Ještě dlouho poté převládal stereotyp žen-ošetřovatelek a v posledních několika desítkách let na něm neslo nemalou vinu i špatné finanční ohodnocení sester.
Podle údajů z USA poklesl podíl mužů v ošetřovatelství na nejnižší úroveň ve 30. a 40. letech 20. století, kdy se pohyboval kolem pouhého 1 procenta. V současné době je to podle různých zdrojů 6–10 %.
Jedním z dobře patrných problémů, kterým musí ošetřovatelé čelit, jsou úsměvné až trapné situace spojené s jejich oslovováním. Nejobvyklejší pojmenování ošetřovatelek je „sestro“ nebo „sestřičko“ a není vůbec jednoduché přechýlit je do mužské formy, aniž by vznikl paskvil. Oslovit cizího člověka „bratře“ je přinejmenším neobvyklé a o nějakém „bratříčkovi“ už vůbec nelze mluvit. Jak tedy na to? Pacienti tápají. Dochází i k záměně s „ošetřovateli“ − sanitáři.
Naštěstí většině pacientů nezáleží na tom, jestli je ošetřuje muž, nebo žena, a v jistých oborech, jako je například urologie, anesteziologie či rehabilitace, je muž-ošetřovatel jistě vítán více než jinde. Adepti ošetřovatelství ovšem až v 89 % případů cítí již během studií jistou diskriminaci. Hovoří o přehlížení, podceňování nebo nedostatku respektu.
V praxi pak čelí i jiným problémům. 51 % mužů-zdravotníků si stěžuje, že největším problémem pro ně je, pokud jsou mylně označováni za gaye. Pro heterosexuálního muže to znamená značný stres a také dochází k narušení přátelství se skutečnými gayi. Postižení se totiž obávají, že by v jejich společnosti tyto domněnky ještě více podpořili a tato nálepka by měla neblahý vliv na jejich osobní život i vztahy na pracovišti.
Nedostatečné ocenění ze strany pracovního kolektivu a pacientů se však také stává problémem. Někteří lidé si totiž myslí, že muž v ošetřovatelském týmu zastává především místo „svalovce“, který se hodí na hrubé manuální práce, jako je přenášení nebo polohování pacientů, zatímco pro práci jemnější a odbornější je vhodnější žena. Umístění muže na pozici středního zdravotnického personálu mohou také vnímat jako jeho selhání, že nedosáhl pozice lékaře. Tento pohled je samozřejmě zcela mylný, muži stále prokazují své schopnosti a jsou pro tento progresivní obor velkou oporou.
(pez)
