Není žádným tajemstvím, že kromě epifýzy se na udržení cirkadiánního rytmu podílí také nucleus suprachiasmaticus a retina. Jedním ze zájmů posledního výzkumu bylo vyhodnotit, jak se věkově závislé ztráty čirosti oční čočky a oblasti pupily odráží na "cirkadiánním vidění".
Pouze asi 1 % retinálních gangliových buněk patří mezi fotoreceptory. Přesto toto relativně malé množství buněk hraje zásadní roli v lidské fyziologii a zdraví. Buňky totiž exprimují fotopigment melanopsin (na rozdíl od tyčinek a čípků produkujících rodopsin), který je senzitivní na modré světlo. Modré světlo se na produkci melanopsinu podílí z 53 %, zatímco fototoxické fialové světlo pouze z 15 %. Zmíněné melanopsinové receptory regulují tvorbu hormonu melatoninu a komplexní systém melanopsin–epifýza–melatonin synchronizuje naše vnitřní vnímání času s vnějším časem.
Stárnoucí oko, respektive jeho buněčné elementy, je citlivější na krátkovlnné části světelného spektra. Takové oko pak v rámci své ochrany reaguje úbytkem lipofuscinu v pigmentovém epitelu sítnice a vlastní čočka reaguje vznikem katarakty, čímž se oko brání fototoxickému účinku modrého světla.
Pro srovnání je u desetiletého dítěte až 10× větší cirkadiánní vidění než u 95letého důchodce. Proto asi nikoho nepřekvapí, že právě u starších lidí jsou poruchy denního rytmu velmi časté. Jejich důsledkem pak mohou být psychovegetativní poruchy, deprese či poruchy srdečního a krevního oběhu.
Z tohoto důvodu se k léčbě popsaných poruch využívá i tzv. fototerapie. Pro udržení synchronizace fyziologicky nastavených vnitřních hodin s vnějším světem stačí denní osvětlení o intenzitě pouhých 200 luxů. Pro terapii poruch cirkadiánního rytmu je ale zapotřebí osvětlení o intenzitě přesahující 2 000 luxů. Teprve taková intenzita světla dokáže zastavit tvorbu melatoninu v epifýze.
(pes)
Zdroje:
Jak digitální technologie pomáhají v každodenní zdravotnické praxi a kde přetrvávají překážky? Zapojte se do krátkého anonymního dotazníku připraveného ve spolupráci s think tankem Ministr zdraví.
Fibrilace síní (FiS) je jednou z nejčastějších arytmií. Kromě zvýšeného rizika tromboembolie, cévní mozkové příhody (CMP) či srdečního selhání (HF) s sebou nese i řadu obtěžujících příznaků, mezi něž patří palpitace, únava či bolesti na hrudi. Úlevu přinášejí intervence zaměřené na kontrolu srdeční frekvence a rytmu, přičemž potenciální přínos kontroly rytmu by měl být zvažován při každém kontaktu s pacientem. Doporučení Evropské asociace pro srdeční rytmus (EHRA) a Evropské kardiologické společnosti (ESC) týkající se farmakologické kontroly srdečního rytmu u nemocných s FiS pro vás shrnuje přehledná infografika.
