U pacientů s mutací EGFR je v léčbě NSCLC možno využít několik cílených léčiv, zatím u všech však dříve či později dochází k rozvoji rezistence k terapii. Autoři mezinárodní observační studie publikované v časopisu Future Oncology se zaměřili na zkoumání účinnosti sekvenční cílené terapie pomocí afatinibu a osimertinibu v reálné klinické praxi.
V terapii (NSCLC) došlo v poslední dekádě k výraznému posunu díky vývoji tyrosinkinázových inhibitorů cílících na receptor pro epidermální růstový faktor (EGFR-TKI). V současnosti jsou na trhu dostupné tři generace EGFR-TKI: v 1. generaci se jedná o reverzibilní inhibitory erlotinib a gefitinib, ve 2. generaci o ireverzibilní inhibitory, mezi které patří afatinib, a ve 3. generaci o ireverzibilní inhibitory EGFR s mutací T790M (EGFR/T790M), jež reprezentuje osimertinib. Bez ohledu na to, který konkrétní přípravek z řady EGFR-TKI je zvolen pro 1. linii, dochází v průběhu léčby k rozvoji získané rezistence. Klíčovou při volbě konkrétního přípravku je proto otázka možností dalších linií léčby.
Nejčastějším mechanismem získané rezistence na terapii gefitinibem, erlotinibem a afatinibem je mutace T790M v exonu 20 genu EGFR, která se vyskytuje u 50–70 % nádorů léčených těmito přípravky. Osimertinib byl původně specificky vyvinut pro terapii nádorů s touto mutací. Na rozdíl od ostatních EGFR-TKI jsou v případě rozvinutí rezistence vůči osimertinibu další možnosti cílené léčby limitované a nejčastější modalitou 2. linie léčby je chemoterapie.
Z tohoto důvodu je možným přístupem k terapii nemocných s NSCLC sekvenční léčba EGFR-TKI s osimertinibem jako lékem volby pro 2. linii s cílem rozšířit možnosti cílené terapie a prodloužit tak dobu, po kterou mohou být pacienti léčeni bez použití cytotoxické chemoterapie.
GioTag je retrospektivní multicentrická observační studie, do které bylo zařazeno 204 dospělých pacientů s NSCLC s mutací v genu EGFR (Del19 – 150 pacientů; L858R – 53 pacientů; obě mutace – 1 pacient) s pokročilým onemocněním, kteří dostávali v 1. linii léčby afatinib, následně u nich v průběhu terapie došlo k rozvoji mutace T790M a poté dostávali ve 2. linii léčby osimertinib.
Primárním výstupem studie byla celková doba léčby pomocí EGFR-TKI, tedy čas od první dávky afatinibu do poslední dávky osimertinibu nebo úmrtí pacienta.
Medián celkové doby léčby pomocí EGFR-TKI činil 27,6 měsíce (90% interval spolehlivosti [CI] 25,9–31,3). U pacientů s mutací Del19 dosáhl medián doby léčby 30,3 měsíce (90% CI 27,6–44,5) a v případě pacientů asijského etnika to bylo dokonce 46,7 měsíce (90% CI 26,8 – nedosaženo v čase ukončení studie). U pacientů se stabilními mozkovými metastázami činil medián doby na léčbě 19,4 měsíce. Po 2 letech od začátku studie žilo 78,9 % pacientů.
Doba léčby v reálné klinické praxi byla tedy v této studii delší než původně predikovaná doba 24 měsíců odhadnutá na základě statistické analýzy doby do progrese onemocnění pacientů léčených afatinibem (13–14 měsíců) a osimertinibem (10–13 měsíců) v randomizovaných klinických hodnoceních.
Sekvenční léčba afatinibem a osimertinibem se jeví jako vhodný léčebný postup u pacientů s NSCLC s mutací EGFR, u kterých dojde po 1. linii léčby k rozvoji mutace T790M. Ve studii GioTag vedla tato strategie u celkové populace k době na léčbě (a tedy bez chemoterapie) téměř 2 roky a 4 měsíce. Zvláště atraktivní pak může být tato terapie pro pacienty s mutací Del19 a může přinést benefit i nemocným se stabilními mozkovými metastázami.
(alz)
Zdroj: Hochmair M. J., Morabito A., Hao D. et al. Sequential treatment with afatinib and osimertinib in patients with EGFR mutation-positive non-small-cell lung cancer: an observational study. Future Oncol 2018; 14 (27): 2861–2874, doi: 10.2217/fon-2018-0711.
