Horská medicína se vyznačuje spojením extrémní fyziologie a horského prostředí, přičemž řešení je v rámci ní třeba hledat bez moderního nemocničního zázemí. Sama doktorka Horáková se věnuje oblasti, kterou v rámci horské medicíny považuje za jednu z nejvýznamnějších – fyziologii a patologii hypoxie, která typicky nastává s poklesem atmosférického tlaku při stoupající nadmořské výšce (hypobarická hypoxie), ale je ji možno simulovat i za pomoci speciálního přístroje (normobarická hypoxie).
Tzv. hypoxický trénink, který je na základě těchto znalostí sestavován, využijí nejen vrcholoví sportovci, ale například také pacienti léčení pro kardiologické diagnózy. Znalosti pomáhají lépe pochopit rovněž fyziologii kriticky nemocných pacientů na JIP.
Horská medicína má i svou ryze českou „stopu“. V Česku totiž působí hned několik vědeckých týmů, které se zabývají tématy z této oblasti. Dr. Horáková je členkou týmu vedeného prof. Ing. Karlem Roubíkem, Ph.D., z Fakulty biomedicínského inženýrství ČVUT v Praze. Jeho výzkum je zaměřen na změny ve fyziologii osob zavalených lavinových sněhem a dýchajících do něj − za tímto účelem se vytvářejí experimentální simulace.
Jako motivace pro výzkum tématu slouží i zjištění ze souvisejícího dotazníkového šetření, že lidé zavalení lavinou si vybavují nejrůznější poučky a snaží se je uplatnit. „Má tedy smysl předávat doporučení, protože i v těchto krizových situacích si je člověk schopen vybavit si je,“ dodává lékařka.
Doktorka Horáková považuje za svoji misi, aby se horská medicína dostala jako svébytný obor zpět na akademickou půdu. Oporu má ve vedení svého domovského pracoviště, kde se od minulého akademického roku zahájila výuka mediků ve volitelném předmětu Horská medicína. O předmět byl mezi studenty takový zájem, že se jeho časová dotace rozšířila a stal se dvousemestrálním.
Znalosti z horské medicíny navíc využijí i lékaři působící v našich podmínkách, protože Češi do velehorských oblastí často míří a mohou ocenit konzultaci zdravotních aspektů své cesty s odborníkem, a to předem, po návratu nebo i na dálku během ní.
Horská medicína přivedla dr. Horákovou také k přesvědčení, že je třeba propojovat anesteziologii, urgentní a intenzivní medicínu. „Můžeme si například všimnout, že řada lékařů, kteří se věnují urgentní medicíně, začínala svou profesní dráhu v prostředí anesteziologie a intenzivní péče. Bohužel často museli práci v těchto dvou oborech nějak složitě kombinovat,“ podotýká.
Na závěr Lenka Horáková vyzdvihuje ještě další krok, který by mohl v oboru změnit pravidla hry, a to větší využití potenciálu strojového učení z medicínských dat. „V oblasti intenzivní medicíny máme pacienty, kteří jsou po celou dobu svého stonání napojeni na řadu sofistikovaných přístrojů, jež měří jejich životní funkce a zaznamenávají je s obdivuhodnou přesností. Tato data však povětšinou vůbec nevyužíváme, často je ani nijak nezaznamenáváme, a přitom již z dílčích studií víme, že v sobě skrývají spoustu důležitých informací,“ vysvětluje odbornice.
„V rámci dalších výzkumných projektů se zabývám například daty pacientů, kteří mají akutní poškození mozku, ať už v důsledku traumatu nebo třeba po resuscitaci pro zástavu oběhu. Zde nám strojové učení může v budoucnu pomoci v individualizovaném nastavení parametrů léčby tak, aby byl její výsledek, tedy outcome pacientů, co nejlepší. Pro strojové učení je však naprosto nezbytné, aby modely měly dostatečné množství kvalitních dat. To je za mě jedna z výzev nejbližších let – zajistit tato kvalitní vstupní data pro modely strojového učení,“ uzavírá.
(pok)
