„Obecně lze říci, že sportovci jsou velmi riziková skupina pokud jde o deprese a různá onemocnění tohoto typu. Faktorů, které k tomu přispívají, je celá řada – perfekcionismus, nenaplněné ambice, strach ze zklamání, úzkosti, přehnaná motivovanost. Za všemi těmito příčinami se skrývá ještě jedna centrální, která v psychologických studiích zaměřených na sport není často zmiňována: kompetitivnost sportu, tedy soutěživost, závodivost,“ říká Mgr. Martin Klement, Ph.D. z Masarykova ústavu a Archivu AV ČR.
Zřídlem frustrací a úzkostí je podle Martina Klementa právě závodivost. Je to systém, který produkuje jednoho vítěze a řadu poražených, což může být na jedné straně motivující, ale na profesionální úrovni to může přecházet až do určité obsese, posedlosti vyhrát. Jinak se sportovec stává jedním z těch bezejmenných, kteří prohráli.
Sportovci, kteří jsou stiženi nějakou formou deprese, mají často problém s jejím řešením. Důvody jsou někdy prozaické a zcela praktické. Když se například připravují na olympijské hry, často ve svém programu nemají čas, aby soustavně navštěvovali nějaké terapie. Američtí sportovci si stěžují na to, že v jejich sportovních organizacích ani není nic podobného možné, na rozdíl od toho, když se zraní fyzicky. Pak okamžitě nastupují fyzioterapeuti a zraněné tělo rychle „opraví“.
Obr. Sportovci, kteří jsou stiženi nějakou formou deprese, mají často problém s jejím řešením. Foto: Shutterstock
Sociologie sportu v poslední době poukazuje na to, že deprese u sportovců není jenom nějakou klinickou diagnózou, ale je to i určitý diskurzivní konstrukt, ke kterému přispívají i média. Vlivem toho je v povědomí veřejnosti deprese něco krajně negativního, známka slabosti. Právě to nezapadá do představy sportovců, kteří jsou považování za bojovníky, hrdiny, lidi, v jejichž těle je zdravý duch.
To je podle Martina Klementa také příčinou toho, proč většina sportovců, stižených nějakou depresivní poruchou, má strach se k ní přiznat, aby je zmíněný diskurzivní konstrukt nesemlel a neudělal z nich slabochy, kteří do sportu nepatří.
Postolympijský syndrom není žádný medicínský termín, je to sousloví užívané některými vrcholovými sportovci pro popsání deprese, kterou prožívají po vítězství na olympijských hrách.
Dostavuje se sice euforie a nadšení, ale zároveň se po čase otevírá i určitá prázdnota, vyplněná pochybnostmi a otázkou: Co dál? Je to stav vlastně velmi pochopitelný. Na svůj výkon se systematicky připravují čtyři roky, dochází u nich k tzv. hyperfokusu, tedy plnému soustředění se na výkon, který ve výsledku může trvat jen několik vteřin. Během této fáze jde všechno ostatní stranou – rodina, přátelé, vzdělání, koníčky...
Sportovec pak má sice v šuplíku olympijskou medaili, ale současně si začíná uvědomovat, co všechno ztratil nebo neprožil. Příkladem může být americký plavec Michael Phelps, který vyhrál všechno, co bylo možné, a je považován za jednoho z nejfenomenálnějších sportovců všech dob. Nechal se slyšet, že po většinu kariéry mu to vůbec nedělalo radost. Trpěl právě těmito stavy deprese a když ukončil profesionální činnost sportovce, vše se rozjelo naplno...
Podle Martina Klementa je to „opravdu fenomén, který se poslední dobou velmi rozšiřuje mezi sportovci, ale není příliš medializován a mnoho se o něm nemluví, což je chyba“.
(jas)
Zdroje:
1. Klement M. Negativní vliv sportovních klání na psychiku sportovců. Akademie věd ČR, 16. 7. 2024.
2. Cassata C. Michael Phelps: ‘My Depression and Anxiety Is Never Going to Just Disappear’. Healthline, 17. 5. 2022. Dostupné na: www.healthline.com/health-news/michael-phelps-my-depression-and-anxiety-is-never-going-to-just-disappear
