Cesta k tomuto ocenění začala v 60. letech 20. století. Lékaři byli znepokojeni narůstajícím množstvím pacientů s chronickým onemocněním jater, kteří byli zároveň příjemci opakovaných krevních transfuzí a nebo byli léčeni krevními deriváty izolovanými z dárcovské krve. Byla to právě komise udělující letošní Nobelovu cenu, kdo se vyjádřil, že „jít ve druhé polovině 20. století na krevní transfuzi bylo jako jít si zahrát ruskou ruletu“.
Předpoklad existence neznámého viru přenositelného krví byl potvrzen jeho izolací až za dalších deset let naplněných horečnou experimentální činností, mimo jiné v laboratořích letošních laureátů. Virus hepatitidy C (HCV) byl nakonec úspěšně izolován a charakterizován. Nicméně k důkazu bylo nutné využít značně sofistikované techniky genového inženýrství a na počátku vůbec nebylo jisté, jestli zvolený přístup bude završen úspěchem. Pionýrský přístup letošních nobelistů byl jedním z důvodů, proč výbor pro udělování ceny vybral právě je. Jejich objev umožnil nesmírně důležitý a efektivní screeningový program, stejně jako výzkum a vývoj nových antivirotik.
Mimochodem, není to poprvé, co byly výzkumy hepatitid oceněny Nobelovou cenou. Světovým dnem hepatitid je 28. červenec − v tento den se v roce 1925 narodil objevitel viru hepatitidy B Baruch Samuel Blumberg, jenž za odhalení viru hepatitidy B a další objevy vedoucí k vývoji příslušných diagnostických metod a vakcíny obdržel tuto cenu v roce 1976.
Nepopiratelným faktem zůstává, že výskyt virových hepatitid úzce souvisí s životním stylem, hygienickými návyky, způsobem stravování a dalšími faktory danými sociální úrovní společnosti nebo jejích skupin. Závažnost průběhu onemocnění se liší dle typu hepatitidy (A, B, C, D a E) a zdravotního stavu pacienta – záleží na jeho věku, fyzické kondici, předchozím zdravotním stavu a prodělaných onemocněních. Onemocnění jedním typem hepatitidy navíc nechrání před nákazou jiným typem. Může dokonce dojít k souběhu 2 (výjimečně i 3) hepatitických onemocnění u jednoho pacienta. Nástup onemocnění hepatitidou C je takřka nepostřehnutelný. Akutní infekce přechází do chronického stavu v 60−85 % případů. Inkubační doba se pohybuje v rozmezí 6−9 týdnů.
Virus hepatitidy C se přenáší především kontaminovanou krví při použití nedostatečně sterilizovaných jehel (injekční aplikace drog, kontaminované zdravotnické nástroje − především v rozvojových zemích, tetování) nebo transfuzí krve a krevních derivátů, není-li dodržen postup preventivní kontroly dárců nebo zpracování krevních produktů (v ČR se v současné době rutinně vyšetřuje krev dárců na přítomnost anti-HCV protilátek). Přenos je možný také užitím holicího strojku či zubního kartáčku kontaminovaného krví.
Za méně rizikový se považuje kontakt sliznic s kontaminovanou krví či jinými tělními tekutinami (plodová voda, sperma, vaginální sekret).
Virus se nešíří kojením, objímáním, líbáním, podáním ruky, kašlem, kýcháním, stejně tak není přenosný jídlem či vodou.
Chronická hepatitida C ústí zhruba u třetiny nemocných do cirhózy jater, a to během 20−30 let. U části nemocných se vyvine hepatocelulární karcinom. Třetina transplantací jater je nutná právě u pacientů s chronickou hepatitidou C. Chronicky nemocný je navíc samozřejmě zdrojem infekce pro své okolí.
Od roku 2000 stoupá mortalita na onemocnění virovými hepatitidami, jež globálně představují 7. nejčastější příčinu smrti. Virovou hepatitidou C je potom celosvětově infikováno 71 milionů lidí. V České republice je virem hepatitidy C nakaženo okolo 1 % populace, patříme tak mezi země s nízkým výskytem tohoto onemocnění. Ročně v Čr diagnostikujeme 800−1000 nových případů. Infikovaní často o své nemoci neví, nemají žádné zjevné příznaky. Rizika však existují nejen pro ně, ale právě i pro jejich okolí.
U každého pacienta je třeba před zahájením protivirové terapie znát především stupeň jaterní fibrózy. Zásadní roli v indikaci protivirové léčby hraje typ viru. Je třeba volit léky účinné na daný typ a také mu přizpůsobit délku léčby. Chronická virová hepatitida C by se tak v horizontu 5−10 let měla stát onemocněním vyléčitelným prakticky u každého pacienta.
Prakticky ve chvíli, kdy byl identifikován původce tohoto onemocnění, započaly rovněž snahy vyvinout proti němu očkovací látku. Splnění tohoto cíle nicméně brání několik překážek. Především je problematické zajistit účinnost vakcíny na všechny typy a subtypy viru a z toho vyplývající možnost jejího globálního použití. V tuto chvíli se nejslibněji jeví rekombinantní vektorové vakcíny. U nejpokročilejších kandidátních vakcín zatím proběhla II. fáze klinického testování na lidech.
(boš)
Zdroje:
1. The Nobel Prize in Physiology or Medicine 2020. NobelPrize.org, 2020 Oct 19. Dostupné na: www.nobelprize.org/prizes/medicine/2020/summary
2. Vitouš A. Virová hepatitida typu C − diagnostika, terapie, prevence. Interní medicína 2010; 12 (6): 339–342.
Diklofenak epolamin je vysoce rozpustná sůl účinné látky s prokázanými protizánětlivými, analgetickými a antipyretickými účinky. Jaké je spektrum jeho indikací a čím se liší od jiných solí diklofenaku? Odpoví přehledná infografika.
