Prvním předpokladem správné léčby je správná diagnóza. Kojenci a děti v předškolním věku mají velmi často některé příznaky astmatu, ale o astma se jednat ještě nemusí. A naopak u astmatiků v tomto věku mohou některé typické příznaky chybět. Diagnóza astmatu v útlém dětském věku je proto mnohdy velmi obtížná a teprve vývoj v čase ukáže, zda se o astma jedná či nikoliv.
Pro astma hovoří minimálně 4 epizody hvízdavého dýchání a výskyt prvních příznaků hvízdavého dýchání po 6. roce nebo přetrvávání příznaků i po 6. roce, mnohočetné spouštěcí faktory obtíží, astma u rodičů, atopický ekzém, alergická rýma a prokázaná senzibilizace vůči inhalačním nebo potravinovým alergenům.
Léčba hvízdavých dušností u předškolních dětí se řídí především závažností a četností příznaků. Pokud jsou epizody opakované a vedly i k hospitalizaci a podání celkových kortikoidů, jsou lékem první volby inhalační kortikoidy ve středně vysoké dávce podávané dlouhodobě jako protizánětlivá udržovací léčba. Jako alternativu je možné použít antagonisty leukotrienů.
Při neúspěchu této léčby je možné zvýšit dávku inhalačních kortikoidů nebo k nim přidat antileukotrieny či dlouhodobě působící inhalační beta-2-agonisty. Současně je vždy každý pacient vybaven léčbou úlevovou, krátkodobě působícími beta-2-agonisty. Úspěch takové léčby je nejvyšší u dětí, které splňují kritéria zvýšeného rizika astmatu.
Děti, které tato kritéria nesplňují, na uvedenou léčbu nereagují o mnoho lépe než na pouhé samotné podávání úlevových léků – krátkodobě působících inhalačních beta-2-agonistů – během epizod hvízdavé dušnosti. Někteří autoři u této skupiny pacientů prokázali i dobrý účinek inhalačních kortikoidů nebo antileukotrienů podávaných pouze epizodicky, při zhoršení, nikoliv dlouhodobě.
V současné době se dokonce ukazuje, že ani celkově podávané kortikoidy nemají zásadní přínos u dětí, které jsou hospitalizovány pro hvízdavou dušnost při virovém infektu a nemají rizikové faktory astmatu. V praxi je však přesné odlišení pacientů s rizikovými faktory a bez nich v aktuální situaci mnohdy nemožné, a proto se léčba hvízdavých dušností v předškolním věku zatím řídí hlavně podle jejich závažnosti a četnosti.
Pokud má dítě obtíže trvající více než několik minut během dne více než dvakrát do týdne a k tomu přidružené jakékoliv další obtíže, jako je omezení aktivity, noční příznaky a snížená funkce plic, je doporučeno zahájit dlouhodobou léčbu nízkou až střední dávkou inhalačních kortikoidů (nebo antagonisty leukotrienů) v kombinaci s úlevově podávanými krátkodobě působícími inhalačními beta-2-agonisty, bez ohledu na přítomnost rizikových faktorů.
(van)
Zdroj: Vančíková Z. Léčba astmatu v kojeneckém, batolecím a předškolním věku. Postgraduální medicína 2010, in press.
