Ivabradin, jestliže je správně indikován, snižuje morbiditu a mortalitu pacientů s chronickým srdečním selháním (CHSS). Za tímto jeho účinkem by se kromě ovlivnění srdeční frekvence mohl skrývat i příznivý vliv na systémový zánět.
Zvýšená zánětlivá aktivita hraje významnou roli v rozvoji a progresi CHSS. Jako o patogenetických mechanismech se v této souvislosti uvažuje o endotelové dysfunkci nebo o indukci apoptózy kardiomyocytů v důsledku interakce zánětlivých mediátorů. Hladina zánětlivých markerů (CRP a IL-6) koreluje se závažností CHSS a s mortalitou pacientů. Dále byla u lidí s CHSS zjištěna snížená koncentrace antigen prezentujících dendritických buněk v cirkulaci.
Ačkoliv léčebné intervence cílené přímo na snížení zánětlivé aktivity zatím u CHSS nevyužíváme, je možné, že některé používané preparáty působí právě i tímto mechanismem. Menší německá studie se v tomto ohledu zaměřila na ivabradin. Je o něm známo, že zmírňuje symptomy a zlepšuje prognózu pacientů s CHSS snížením srdeční frekvence, které umožňuje lepší perfuzi myokardu a diastolické plnění komor. Poznatky o jeho protizánětlivých účincích byly však zatím omezené.
Z 50 zařazených pacientů s CHSS na podkladě dilatační, ischemické či hypertenzní kardiomyopatie, LVEF < 50 % a srdeční frekvencí > 75/min při sinusovém rytmu léčených beta-blokátory, ACEI a antagonisty aldosteronových receptorů, u kterých byla zahájena léčba ivabradinem, bylo analyzováno 33. Iniciální dávka ivabradinu byla 2× 5 mg/den, u 21 pacientů musela být pro přetrvávající tepovou frekvenci > 60/min navýšena na 2× 7,5 mg/den.
Pacienti byli pro účely studie vyšetřeni při první návštěvě, po 3 měsících a po 6 měsících užívání ivabradinu. Vyhodnocovány byly subjektivní symptomy CHSS (anamnéza, dotazník SF-36), objektivní známky kompenzace (fyzikální vyšetření, hladina BNP, echokardiografie) a zánětlivá aktivita: množství cirkulujících dendritických buněk pomocí průtokové cytometrie a koncentrace zánětlivých mediátorů (TNF-α, hsCRP a IL-6) metodou ELISA.
Léčba ivabradinem vedla k významnému zmírnění subjektivních symptomů CHSS a ke zvýšení LVEF. Kromě toho byl prokázán významný pokles sérových hladin TNF-α a normalizace počtu cirkulujících dendritických buněk. Imunologické změny byly více vyjádřené u pacientů s ischemickou a dilatační kardiomyopatií než u pacientů s hypertenzní kardiomyopatií. Vysvětlení autoři nacházejí v patofyziologii těchto klinických jednotek, kde první zmíněná je úzce spojena s aterosklerózou a druhá s myokarditidou, tedy se zánětlivými procesy.
Léčba chronického srdečního selhání ivabradinem vede – kromě subjektivního i objektivního zlepšení příznaků – rovněž k úpravě zánětlivých mediátorů.
(luko)
Zdroje:
1. Rohm I., Kretzschmar D., Pistulli R. et al. Impact of ivabradine on inflammatory markers in chronic heart failure. J Immunol Res 2016; 6949320.
2. Pistulli R., Hammer N., Rohm I. et al. Decrease of circulating myeloid dendritic cells in patients with chronic heart failure. Acta Cardiol 2016; 71 (2): 165–172, doi: 10.2143/AC.71.2.3141846.
Jak digitální technologie pomáhají v každodenní zdravotnické praxi a kde přetrvávají překážky? Zapojte se do krátkého anonymního dotazníku připraveného ve spolupráci s think tankem Ministr zdraví.
Fibrilace síní (FiS) je jednou z nejčastějších arytmií. Kromě zvýšeného rizika tromboembolie, cévní mozkové příhody (CMP) či srdečního selhání (HF) s sebou nese i řadu obtěžujících příznaků, mezi něž patří palpitace, únava či bolesti na hrudi. Úlevu přinášejí intervence zaměřené na kontrolu srdeční frekvence a rytmu, přičemž potenciální přínos kontroly rytmu by měl být zvažován při každém kontaktu s pacientem. Doporučení Evropské asociace pro srdeční rytmus (EHRA) a Evropské kardiologické společnosti (ESC) týkající se farmakologické kontroly srdečního rytmu u nemocných s FiS pro vás shrnuje přehledná infografika.
