Hypermobilita u dětí i dospělých bývá nejenom ve sportu příčinou následných poruch v pohybovém aparátu. Některé sporty podporují rozvoj hypermobility ať již konstituční nebo lokální. Na příkladech několika kazuistik se budeme snažit ukázat, jaké jsou příčiny vzniku hypermobility a následných obtíží u různých sportovních odvětví, možnosti lékařské i fyzioterapeutické intervence a zda je reálná dlouhodobá kompenzace.
Klíčová slova:
hypermobilita, sport, pohybový aparát
Hypermobilita je zvýšený rozsah kloubní pohyblivosti nad běžnou normu (2) a je opakem retraktibility, zkrácení a pohybového omezení. Hypermobilita je spojena se svalovou hypotonií, větší laxicitou ligamentózního aparátu a je provázena zvýšeným rozsahem pasivní pohyblivosti. Kloubní pouzdra bývají volnější a bývá zvýšena kloubní vůle (8). V různých publikacích jsou popisována častá klinická spojení hypermobility se změnami na dalších tkáních (7) a jako související klinické projevy jsou uváděny skoliózy, plochonoží, genua valga, ale i patelární subluxace, rektální a děložní prolaps či změny v tlouštce kůže (6).
Nejčastěji v praxi používané dělení rozlišuje hypermobilitu na konstituční, patologickou generalizovanou hypermobilitu a hypermobilitu lokální. Patologická generalizovaná hypermobilita se nejčastěji vyskytuje jako příznak při některých geneticky podmíněných poruchách pojivových tkání (Marfan, Ehlers–Danlos syndrom) či neurologických onemocněních, typicky např. při zánikových mozečkových lézích, u periferních paréz nebo při poruchách aference jakékoliv lokalizace nebo etiologie. Patří sem však i hypotonie v rámci syndromu lehké mozkové dysfunkce, a to zvláště u dyskinetické a mozečkové formy nebo u Downova syndromu či oligofrenie (2). V literatuře je generalizovaná hypermobilta ne zcela jednotně popisována i jako Benign Joint Hypermobility Syndrome (BJHS) (6) nebo jen Hypermobility Syndrome (4) či Joint Hypermobility Syndrome (JHS) (1). Etiologie konstituční hypermobility není zcela jasná, nicméně ve vazivové tkáni je abnormální poměr kolagenu a insuficience mesenchymu, který se klinicky projevuje laxitou ligament a nitrosvalového podpůrného stromatu (2, 6). Tento typ hypermobility nacházíme častěji u žen než u mužů. Pacienti samozřejmě nepřicházejí do ordinací kvůli svému vyššímu kloubnímu rozsahu, ale často je trápí entezopatie, burzitidy, tendosynovitidy, postižení rotátorové manžety, dysplazie kloubů a v neposlední řadě např. plochonoží (6). Je ale i mnoho dalších symptomů, které pacienti udávají, a to jak kloubního charakteru (tuhost, přeskakování, subluxace, dislokace, nestabilita, pocit volných kloubů), tak příznaky ovlivňující ostatní tkáně (parestézie, slabost, únava, příznaky chřipky atd.) (5).
Lokální hypermobilitu můžeme dále rozdělit na posttraumatickou nestabilitu a kompenzační hypermobilitu v jednotlivém segmentu. U sportovců bývá velmi častá kombinace obou typů z důvodu jednostranné nebo výrazně specifické zátěže v části pohybového aparátu (např. ramenní pletence u plavců).
U dětských pacientů je diagnostika hypermobility ztížená vzhledem k vývojovým změnám svalového napětí v závislosti na zrání centrální nervové soustavy a dynamice růstu muskuloskeletálního aparátu (významně např. v předškolním věku). I při plném respektování vývoje svalového napětí v dětském věku neexistují normy pro určení hranice mezi typickým stavem a hypermobilitou či hypotonií. Někteří autoři upozorňují na opoždění raného psychomotorického vývoje u dětí s nízkým svalovým napětím, které však nutně nemusí predikovat budoucí hypermobilitu (3). Hodnocení je tedy možné zejména v dlouhodobém sledování a porovnávání změn svalového napětí v různých obdobích dětského věku.
V posledních letech se oproti předchozímu období posouvá začátek organizovaných dětských volnočasových aktivit (sportovních i uměleckých). Částečně se jedná o snahu nahradit dětem nedostatek spontánního pohybu dané současným životním stylem a prostředím, ale mnoho rodičů plánuje budoucnost svých dětí ve vrcholovém sportu a přivádí je do přípravek sportovních oddílů již v útlém věku (někdy již před 4. rokem) s vidinou jejich budoucích výkonů. Neuvědomují si však možná rizika, která mohou ovlivnit vývoj dětského organismu neadekvátní zátěží nebo výběrem nevhodné sportovní aktivity. U některých sportů (například gymnastika a krasobruslení) je již od samého začátku výrazně hypermobilita podporovaná. Dochází zde primárně k výběru hypermobilních dětí s předpoklady pro danou specializaci a náročná sportovní příprava pak zvyšuje u těchto dětí riziko bolestivých stavů či úrazů, k jejichž vzniku jsou právě vzhledem ke své hypermobilitě a častým změnám ve vyhodnocení propriocepce náchylnější. Děti, u kterých je později diagnostikována konstituční hypermobilita, primárně přicházejí do ordinace s tzv. růstovými bolestmi nebo entezopatiemi různé lokalizace a velkou část hypermobilních dětí posílá přímo pediatr s tzv. vadným držením těla.
Autoři: L. Satrapová ; T. Nováková
Působiště autorů: Katedra fyzioterapie UK FTVS Praha vedoucí katedry doc. PaedDr. D. Pavlů, CSc.
Vyšlo v časopise: Rehabil. fyz. Lék., 19, 2012, No. 4, pp. 199-202.
Kategorie: Kazuistika
1. HAKIM, A., GRAHAME, R.: Joint hypermobility. Best Practice & Research Clinical Rheumatology, 17, 2003, 6, s. 989-1004.
2. JANDA, V.: Hypermobilita. Doporučené postupy pro praktické lékaře, ČLS JEP, 2001.
3. RUSSEK, L.: Hypermobility syndrome. Physical Therapy, 79, 1999, s. 591-599.
4. RUSSEK, L.: Examination and treatment of a patient with hypermobility syndrome. Physical Therapy, 80, 2000, s. 386-398.
5. SIMMONDS, J., KEER, R.: Hypermobility and the hypermobility syndrome. Manual Therapy, 12, 2007, s. 298-309.
6. SIMPSON, M.: Benign joint hypermobility syndrome: Evaluation, Diagnosis and management. Journal of American Ostheopath, 106, 2006, 9, s. 531-536.
7. TOFTS, L., ELLIOT, E., MUNNS, C., PACEY, V., SILLENCE, D.: The differential diagnosis of children with joint hypermobility: a review of the literature. Pediatric Rheumatology, 7, 2009.
8. VÉLE, F.: Kineziologie pro klinickou praxi. Praha, Grada Publishing, 1997.
