Již téměř dvacet let je z epidemiologických studií známa asociace hepatitidy C s výskytem diabetes mellitus. Průřezové studie ukazují, že v porovnání s ostatními onemocněními jater mají pacienti s hepatitidou C diabetes častěji. Incidence poruch glukózové tolerance je statisticky významně častější v případě nedosažení setrvalé virologické odpovědi (SVR). Někteří autoři z tohoto faktu usuzují, že přetrvání viru v těle způsobuje rozvoj poruchy glukózové tolerance.
Cílem nového výzkumu bylo určit, zda je spojen výskyt diabetu s mírou jaterní fibrózy a odpovědí na antivirovou léčbu. V dalším kroku chtěli vědci stanovit, jak bezpečná je kombinovaná léčba pegylovaným interferonem a ribavirinem u diabetiků.
Soubor 61 nemocných s diabetem porovnávali výzkumníci se skupinou osob infikovaných hepatitidou C a s normální glukózovou tolerancí. Zjistili, že v porovnání s nediabetiky měli sledovaní pacienti s diabetem výrazně častěji steatózu jater a těžkou fibrózu. Pouze necelá čtvrtina diabetiků dosáhla setrvalé virologické odpovědi v porovnánií se 46 % SVR u nediabetiků. Příznivým zjištěním bylo, že u diabetiků léčených inzulínovými senzibilizátory se během terapie interferonem v kombinaci s ribavirinem nevyskytovaly nežádoucí účinky častěji než obvykle.
Z dosavadních zjištění vyplývá menší účinnost antivirové terapie u diabetiků. Na druhou stranu je snášenlivost léčby podobná, jako u nemocných bez poruchy glukózové tolerance. Horší průběh onemocnění v případě nedosažení SVR přímo implikuje snahu o redukci virové nálože u pacientů s diabetem.
(hul)
Použitá literatura:
Diklofenak epolamin je vysoce rozpustná sůl účinné látky s prokázanými protizánětlivými, analgetickými a antipyretickými účinky. Jaké je spektrum jeho indikací a čím se liší od jiných solí diklofenaku? Odpoví přehledná infografika.
