Duální agonista receptorů pro glukózo-dependentní inzulinotropní polypeptid (GIP) a glukagonu podobný peptid 1 (GLP-1) tirzepatid patří v současnosti k nejúčinnějším dostupným nástrojům farmakoterapie obezity. V klinických studiích SURMOUNT-1 a SURPASS-5 vedl k výraznému poklesu tělesné hmotnosti a ke zlepšení hodnot glykémie u pacientů s diabetem mellitem 2. typu (DM2) i bez něj. Z bariatrických a režimových studií je přitom známo, že úbytek hmotnosti u jednoho z partnerů může prostřednictvím společného domácího prostředí ovlivnit i druhého. Tento efekt však dosud nebyl popsán v souvislosti s farmakoterapií obezity. Níže prezentujeme první takovou kazuistiku svého druhu.
Pacientkou A je šedesátnice s celoživotní obezitou, bez diabetu či jiných závažných metabolických onemocnění, která v domácnosti zajišťovala nákup potravin a přípravu jídel. Opakované pokusy o redukci hmotnosti nevedly k trvalému poklesu BMI pod 30 kg/m². Při vstupním vyšetření vážila 91,0 kg (BMI 34,4 kg/m²). Byla zařazena do programu redukce hmotnosti tirzepatidem, zahajovací dávka 2,5 mg týdně byla následně vytitrována na 5,0 mg týdně.
Pacient B, manžel pacientky A, je raný sedmdesátník s obezitou (98,8 kg; BMI 31,3 kg/m2), více než dvacetiletou anamnézou DM2 s nedostatečnou kompenzací (glykovaný hemoglobin /HbA1c/ 9,5 %), hypertenzí a hypercholesterolémií. Tirzepatid mu nemohl být podán kvůli pankreatitidě indukované statiny v anamnéze. Jeho farmakoterapie zůstala po celou dobu sledování nezměněna: bazální inzulin, metformin, antihypertenziva a ezetimib.
Od zahájení léčby pacientky A se spontánně proměnilo stravovací prostředí celé domácnosti. Žena přestala nakupovat pochutiny, upravila skladbu jídelníčku ve prospěch nutričně hodnotnějších potravin a zavedla menší porce. Pacient B se těmto změnám přizpůsobil pasivně, bez účasti v jakémkoliv dietním programu. Fyzická aktivita obou partnerů se zvýšila jen mírně a omezovala se převážně na venčení psa.
Po 24 týdnech poklesla hmotnost pacientky A na 72,5 kg (BMI 27,4 kg/m2), což představovalo úbytek 20,3 %. Na konci 32. týdne vážila 64,4 kg (BMI 24,4 kg/m2) a dosáhla pásma normální hmotnosti s celkovým poklesem o 29,2 %. Průběh léčby byl bez nežádoucích příhod. Její trajektorie překročila průměrné výsledky studie SURMOUNT-1, v níž pacienti bez diabetu dosáhli při srovnatelném časovém horizontu průměrného úbytku tělesné hmotnosti přibližně 15 %.
Pacient B, který po celou dobu neužíval žádný přípravek k léčbě obezity, zaznamenal do 24. týdne pokles hmotnosti na 88,0 kg (BMI 27,9 kg/m²; −10,9 %). Hodnota HbA1c se zlepšila z 9,5 na 6,1 %, dávka bazálního inzulinu klesla z 52 na přibližně 20 j./den a krevní tlak se normalizoval. Ve 32. týdnu vážil 85,6 kg (BMI 27,1 kg/m²; −13,4 %), hodnoty HbA1c zůstaly stabilně na 6,1 % a denní dávka inzulinu dále poklesla na 16 j./den při současném snížení dávky metforminu na polovinu. Tyto výsledky jsou srovnatelné s trajektoriemi aktivně léčených pacientů ve studii SURPASS-5, kde nemocní s DM2 léčení inzulinem dosáhli při podávání tirzepatidu průměrného úbytku hmotnosti 5–9 % a poklesu HbA1c o 1,2–2,3 %.
Předkládaná kazuistika ukazuje, že farmakoterapie obezity může přinést klinicky významný prospěch i neléčenému partnerovi. V tomto případě byla klíčovým mechanismem změna stravování domácnosti, kterým se pacient B pasivně přizpůsobil. Určitou roli mohl sehrát i psychologický faktor − viditelný úspěch partnerky mohl manžela motivovat, byť sám přisuzoval svůj výsledek především přizpůsobení se změněnému prostředí.
Obdobný efekt zaznamenaly dřívější již zmíněné bariatrické a režimové studie. Ve studii DIRECT-Spouse neléčení partneři mírně zhubli v průběhu 2 let. Po Roux-en-Y bypassu žaludku někteří spolubydlící takto operovaných pacientů profitovali ze zdravějšího jídelníčku, jindy ovšem naopak přibírali konzumací nevyužitých porcí pacienta. V kontextu farmakoterapie obezity však podobný jev dosud popsán nebyl.
Pro klinickou praxi z toho plyne, že při zahájení léčby tirzepatidem stojí za zvážení širší domácí kontext pacienta. Současné farmakoekonomické modely hodnotí přínosy terapie výhradně u léčeného jedince a potenciální přesah do domácnosti nezohledňují. Autoři kazuistiky zároveň upozorňují, že podobný nepřímý efekt by mohl být relevantní i v rodinách s dětmi, kde rodiče jako hlavní tvůrci domácího jídelníčku zásadně ovlivňují stravovací návyky celé rodiny.
Jednoznačnou a přesnou kauzalitu samozřejmě ze zatím jediné kazuistiky nelze prokázat, případ však otevírá otázky hodné dalšího zkoumání.
(mali)
Zdroj: Eason K., Feeney C., Killeen T. Vicarious efficacy of tirzepatide in a cohabiting couple: an observational case report. Obesity Pillars 2025; 16: 100219, doi: 10.1016/j.obpill.2025.100219.
