BETABLOKÁTORY V TOKU ČASU – POHLED ANESTEZIOLOGA A INTENZIVISTY

Dvě americké studie provedené ve Virginia Tech na potkanech (konkrétně na standardním animálním modelu pro studium změn paměti souvisejících s věkem) ukazují spojitost její ztráty při stárnutí se specifickými molekulárními změnami v mozku a naznačují, že úpravou těchto procesů ji lze zlepšit.

Arteriální hypertenze představuje jeden z nejvýznamnějších modifikovatelných rizikových faktorů kardiovaskulárních (KV) onemocnění, přesto její kompenzace zůstává nedostatečná – dle odhadů jí trpí přibližně 1,4 miliardy lidí, přičemž pouze menšina dosahuje cílových hodnot krevního tlaku (TK). Jedním z hlavních důvodů je omezená výpovědní hodnota měření TK v ordinaci. Do popředí se proto dostává domácí monitorování TK, které umožňuje přesnější hodnocení skutečných hodnot a efektivnější vedení léčby. Současné důkazy naznačují, že právě měření mimo zdravotnické zařízení by mělo hrát klíčovou roli v managementu hypertenze.

Je známo, že cirkadiánní výkyvy tepové frekvence (TF) souvisejí s kardiovaskulárním (KV) zdravím. Riziková je především absence dostatečného nočního poklesu TF. Tu lze účinně řešit pomocí betablokátorů (BB). Jaké důsledky má chybějící kompenzace TF během noci, ukazuje řada studií.

S rostoucí prevalencí diabetu nabývá na významu prevence jeho chronických komplikací. Hyperglykémie spouští v sítnici řadu metabolických drah, jež vedou k nevratnému poškození cévní stability a integrity hematoretinální bariéry. Diabetická retinopatie (DR) však nepředstavuje jen izolované poškození cév, ale probíhá zde komplexní kaskáda dějů. Porozumění mechanismům jejího vzniku je zásadní pro včasné rozpoznání rizika, správné sledování pacientů i orientaci v nových vědeckých poznatcích.

Kdo ztrácí v horku kognitivní schopnosti? Co se děje s logickým uvažováním ve stresu? Zrychluje velikost odměny proces učení? A slyšeli jste už o ruptóze či ruptoblastech? Na zvídavé otázky ze všech vědeckých koutů odpovídá čerstvá porce „jednohubek“.

Optogenetika se během posledních dvou dekád stala jedním ze žhavých nástrojů experimentální neurovědy. Umožnila kauzálně propojovat aktivitu přesně definovaných populací neuronů s chováním, fyziologickými funkcemi a symptomy onemocnění. V základním výzkumu je už pevně ukotvená. Nyní navíc ovlivňuje i klinickou medicínu, a to jak nepřímo prostřednictvím lepšího porozumění mozkovým okruhům, tak zčásti i formou přímých terapeutických aplikací.