Síla mateřské lásky působí i na maminky-osvojitelky

„To je od vás tak krásné! To je dobře, že dáváte rodinu dítěti, které ji nemělo,“ vyslechnou si většinou od svého okolí rodiče, kteří dceru nebo syna osvojili. 

„To ale pro mě není to hlavní. Hlavně já jsem moc potřebovala být máma,“ odpovídají obvykle maminky-osvojitelky, pokud na uvedené věty, které nemají příliš rády, protože v nich cítí devalvaci svého mateřského citu, reagují jinak než shovívavým úsměvem a myšlenkou na to, jak málo o nich společnost ví.

Adoptivní matky mateřství naplňuje a obohacuje totožně jako ženy, kterým se jejich děti narodily. Úplně stejně se pro své dítě či děti obětují, pečují o ně s nemenším úsilím a něhou, prožívají stejně silnou lásku, zažívají o ně tentýž strach, starosti, obavy, zodpovědnost, dokonce mnohé záhy po osvojení prožívají i „poporodní“ úzkosti a deprese, a některé jsou dokonce schopny kojit (tzv. adoptivní kojení). Většina osvojených dětí si s sebou navíc nese různá traumata, při jejichž zvládání jsou jim maminky a tatínkové oporou.

Rozhodnutí osvojit dítě naplňuje mnohaletý sen o rodičovství, mění životy a významně zvyšuje jejich kvalitu, způsobuje další vývoj osobnosti, zlepšuje zdraví a životní pohodu a také prodlužuje život.

3 až 5 let života navíc

V roce 2019 European Journal of Population publikoval studii s využitím dat více než 4 milionů Švédů narozených v letech 1915–1960, která přinesla zajímavé poznatky. Z výsledků vyplývá, že matky a otcové obecně žijí déle než bezdětní, což autoři připisují skutečnosti, že přítomnost dětí má pozitivní vliv na zdraví rodičů – ozdravuje jejich životní styl a návyky. Podle této studie měli výhodu delšího života zejména rodiče, kteří dítě přijali za vlastní – osvojení jednoho prodloužilo rodičům život až o 3 roky, dvou nebo tří až o 5 let. Potvrdilo se také, že matky, které své dítě porodily, mají menší pravděpodobnost vzniku karcinomu prsu nebo dělohy.

Vlivy na psychiku adoptivních matek

Jak bylo řečeno výše, i maminky-osvojitelky zažívají po příchodu dítěte zvýšený stres a změnu způsobu života, které mohou zvýšit riziko rozvoje deprese a úzkosti. Zvykání biologických matek na mateřství se věnuje rozsáhlý výzkum, zatímco duševním zdravím adoptivních se zdaleka tolik nezabývá. Z dostupné literatury na toto téma jsme vybrali dvě studie.

Autoři malé studie předeslali, že matky-osvojitelky čelí jedinečným výzvám. Provedli 9 hloubkových polostrukturovaných rozhovorů, z nichž vyplynulo, že pozitivní vliv na psychiku adoptivních maminek měly rozvoj lásky, pouta a smyslu pro rodinnou identitu, učení, kompetence a tzv. terapeutické rodičovství (schopnost láskyplně a efektivně pomáhat dítěti s překonáváním prožitých traumat) a schopnost „vysvětlovat“. Negativní dopad naopak měly požadavky „extrémního rodičovství“ a deprioritizace péče o sebe. Některé situaci po osvojení přirovnaly ke křtu ohněm, bez období přechodu k „líbánkám“.

Druhá studie porovnávala úroveň příznaků deprese a úzkosti mezi 147 ženami, které měly za sebou porod, a 147 ženami, které nedávno dítě osvojily. Úrovně symptomů deprese byly v obou skupinách podobné, adoptivní matky ale uváděly výrazně větší pohodu a menší úzkost než ženy, které rodily. U osvojitelek byly rovněž zjišťovány faktory související s příznaky deprese během prvního roku po osvojení. Jednalo se o stresory jako spánková deprivace, anamnéza neplodnosti, dřívější psychické potíže a menší spokojenost s manželstvím. Autoři studie proto apelují, aby u žen s těmito charakteristikami byly zjišťovány deprese a úzkost.

(esr)

Zdroje:
1. Barclay K., Kolk M. Parity and mortality: an examination of different explanatory mechanisms using data on biological and adoptive parents. Eur J Popul 2018; 35 (1): 63–85, doi: 10.1007/s10680-018-9469-1.
2. Kohn C., Pike A., de Visser R. O. Parenting in the "extreme": an exploration into the psychological well-being of long-term adoptive mothers. Interdisc J Applied Fam Sci 2023 Oct 27, doi: 10.1111/fare.12963.
3. Mott S. L. et al. Depression and anxiety among postpartum and adoptive mothers. Arch Womens Ment Health 2011; 14 (4): 335–343, doi: 10.1007/s00737-011-0227-1.