Prof. MUDr. Ferdinand Herčík, DrSc., iniciátor radiobiologie v Československu

ÚVOD

Při studiu materiálů o zakladateli československé radiobiologie prof. RNDr. et MUDr. Ferdinandu Herčíkovi, DrSc. (obr. 1), členu korespondentovi Československé akademie věd (ČSAV), v archivu Masarykovy univerzity v Brně jsem začal litovat budoucí archiváře. Naše generace se ještě může radovat z každé stránky, z každého dopisu, z nepřeberného množství informací a poznámek, jež jsou založené v jednotlivých šanonech a odkrývají nám nejen obraz akademika, učitele, vědce, spolupracovníka, ale také obraz otce rodiny řešícího každodenní povinnosti podobné těm dnešním. Dozvíme se, kolik platil za nájem bytu, jak komunikoval se svými kolegy a přáteli, s jakou pečlivostí zpracovával texty odborných článků či učebnic. Je určitě zajímavé, co vše naši učitelé a učitelé našich učitelů schovávali a archivovali. Odkud budou čerpat nové poznatky současní a zejména budoucí archiváři? Disky z počítačů nikdo neschovává, korespondence probíhá e-mailem, přes WhatsApp či sociální sítě a je vzápětí mazána, nakonec ani fotografie nejsou vkládány do dokumentace s takovou pečlivostí, jako tomu bylo dříve. I vysokoškolské indexy už zmizely, takže současní studenti nemají možnost si jimi listovat a vzpomínat jako naše generace, jak jsme absolvovali jednotlivé předměty. A protože nemalé množství zkoušek dnes probíhá formou testu, už snad jen při sledování filmu „Jak básníci přichází o iluze“ si zásluhou Leoše Suchařípy připomeneme či vzpomeneme na zkoušku z anatomie.

Připomenutí osobnosti profesora Herčíka má dvojí význam. Na letošní rok připadá 60. výročí jeho předčasného úmrtí a v příštím roce Společnost pro radiobiologii a krizové plánování ČLS JEP organizuje v Brně International Congress on Radiation Research (ICRR 2027). Při této příležitosti výbor společnosti plánuje předat nejvýznamnějším radiobiologům Pamětní medaili prof. MUDr. Ferdinanda Herčíka, DrSc., a to za jejich přínos tomuto oboru.

Osobně jsem se pochopitelně s profesorem Herčíkem nikdy nesetkal, měl jsem pouze to štěstí, že se někteří z jeho žáků stali nejen mými odbornými vzory, ale také přáteli. Vždy na svého učitele vzpomínali s úctou. Výše uvedené důvody mne přiměly, abych se blíže seznámil s jeho bibliografií, s jeho rukopisy a s úctou si uvědomil rozsah a hloubku jeho znalostí, čerpajících z pramenů orientovaných nejen na přírodní vědy, ale i na filozofii, teologii, sociologii či psychologii. Zde je však třeba zdůraznit, že takto ve své vědecké práci postupovala i řada jeho vrstevníků. Bez pomoci počítačů, internetu a dnes i umělé inteligence. Pro mladší generaci možná už jen obtížně představitelné.

Obr. 1  Prof. RNDr. et MUDr. Ferdinand Herčík, DrSc.

KOŘENY

Ferdinand Herčík se narodil v Praze 7. května 1905 do intelektuálně vyspělé rodiny. Jeho otec, rovněž Ferdinand (1861–1923), byl absolventem Českého vysokého učení technického a Akademie výtvarných umění a byl nejen akademickým malířem a ilustrátorem, ale rovněž architektem a pedagogem. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří nástěnné kompozice „Alegorie uměleckých řemesel“ namalované na schodišti Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. Matka Marie, rozená Mandlová (1868–?), byla modistkou. Na podzim roku 1905 se rodina přestěhovala do Brna, kde byl otec jmenován na České technice profesorem technického kreslení a opakovaně byl zvolen děkanem (v letech 1907–1908 a 1922–1923). Akademické a vědecké dráze se věnoval rovněž bratr Ferdinanda Herčíka, prof. Ing. Vojtěch Herčík (1907–1961), který byl vedoucím katedry linkové techniky na Vojenské akademii Antonína Zápotockého v Brně. Manželka Jaroslava, rozená Julínková, byla o 5 let mladší (1910–1969) a měli jediného syna, profesí hydrogeologa, RNDr. Ferdinanda Herčíka (1940–2016), který odešel do Liberce. Jeho manželka Zuzana je lékařka se specializací ORL a pan profesor měl vnuka Petra a vnučku Zuzanu. Všichni dodnes žijí v Liberci.

ODBORNÉ PŮSOBENÍ

Odborný růst Ferdinanda Herčíka v začátku jeho vědecké a akademické kariéry byl z pohledu dnešní doby až neuvěřitelný. Již jako septimán v 18 letech začal docházet do Ústavu rostlinné fyziologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity (PřF MU), kde pod vedením profesora Vladimíra Úlehly (1888–1947) pronikl do biofyzikálního výzkumu a své poznatky získané na rostlinných modelech prezentoval v roce 1925, tedy ve věku 20 let, ve své první samostatné publikaci „On the growing reactions, produced by the change of hydrogen-ion concentration in germinating roots of pharbitis hispida choisy“ (1). Ta je uložena v Národní knihovně v Praze (obr. 2). V roce 1928 získal doktorát na PřF MU a i další vědecké a akademické hodnosti obhájil na této své alma mater. V roce 1932 obhájil doktorát na Lékařské fakultě MU a ve stejném roce habilitoval na PřF MU v oboru obecné fyziologie. V roce 1935 byl jmenován na LF MU docentem lékařské biofyziky na základě monografie „Die Oberflächenspannung in der Biologie und Medizin“.

Obr. 2  První odborná práce Ferdinanda Herčíka z roku 1925

Od roku 1931 působil rovněž na radiologické stanici LF MU, kde se věnoval zejména lékařské biofyzice. V roce 1937 byl jmenován mimořádným profesorem obecné biologie a stal se přednostou Biologického ústavu LF MU, pod který radiologickou stanici převedl. V rámci mateřského ústavu pak inicioval založení dalších specializovaných laboratoří zaměřených na výzkum v biofyzice.

V meziválečném období Ferdinand Herčík absolvoval řadu zahraničních stáží. Mezi ty nejvýznamnější patřil pobyt na biologické stanici ve Villefranche (1927), v Pasteurově ústavu v Paříži, v oddělení pro molekulární biofyziku profesora Pierra Lecomte du Noüy (1883–1947), opakovaně v letech 1928 a 1930–31, a v Rockefellerově ústavu v New Yorku v biofyzikální laboratoři profesora Ralpha Waltera Graystone Wyckoffa (1897–1994) v letech 1935–36. Stáž v této laboratoři jej výrazným způsobem navedla k zájmu o kvantovou biologii jako interdisciplinární vědecké hledisko, které zkoumá, zda a jakým způsobem se kvantové jevy uplatňují v živých systémech, a umožňuje tak získávat nové poznatky na subatomární úrovni. Viděl zde významný přínos pro nová poznání nejen v radiobiologii, ale také například v toxikologii a v dalších vědách (2).

Perspektiva rodící se molekulární biologie a výzkum fyzikálních vlastností biologických systémů vedly k úzké spolupráci Ferdinanda Herčíka s tehdejším přednostou Ústavu pro obecnou a experimentální patologii LF MU prof. MUDr. Vilémem Laufbergerem, DrSc., akademikem ČSAV (1890–1986). Ten však v roce 1936 odchází do Prahy na Univerzitu Karlovu a jejich odborné působení nabírá rozdílný směr. Zatímco Laufberger se zaměřuje na endokrinologii a otázky nervové činnosti, Herčík se orientuje na radiobiologickou problematiku a studuje účinky všech druhů ionizujícího záření na živé organismy. Předmětem jeho zájmu je především zásahová teorie a následně problematika kvantové biologie a molekulární biofyziky.

V souvislosti s uzavřením českých vysokých škol dne 17. listopadu 1939 byl Ferdinand Herčík k 31. červenci 1940 zproštěn činné služby na univerzitě, jak o tom svědčí v archivu MU uložený dopis Ministerstva školství a lidové osvěty z 11. července 1940, který zamítá jeho odvolání ze 6. června 1940. Herčík odešel do Zemského radioléčebného ústavu (dnešní Masarykův onkologický ústav), kde se věnoval radioterapii a potají pokračoval v experimentální práci. Začal se také zabývat biomatematikou společně s významným brněnským matematikem prof. RNDr. Otakarem Borůvkou, DrSc., akademikem ČSAV (1899–1995); společně vytvořili model čtyřrozměrného prostoru. V této době se snaží pomoci i jiným, jak o tom svědčí jeho dopis z roku 1942, ve kterém upozorňuje MUDr. Bohuslava Alberta (1890–1952), tehdejšího ředitele Baťovy nemocnice ve Zlíně, na nevhodné brýle pro slévače a svářeče, které nebrání poškození jejich zraku.

Řádným profesorem obecné biologie byl Ferdinand Herčík v roce 1946 jmenován –⁠ tak jako řada dalších akademiků s ohledem na zavření českých vysokých škol v době Protektorátu Čechy a Morava –⁠ se zpětnou účinností od roku 1941. Od roku 1945 až do své předčasné smrti patřil mezi uznávané klíčové vědecké a akademické osobnosti nejen v brněnském regionu, ale rovněž celorepublikově a také v zahraničí. Po roce 1945 se kromě vědeckého výzkumu intenzivně věnoval rozvoji LF MU. Členství v Národním výboru města Brna a posléze v Zemském výboru v Brně mu umožnilo prosadit, aby fakulta získala mimo jiné budovu bývalé německé Vysoké školy technické na Joštově třídě pro své teoretické ústavy. První patro zajistil obnovenému Biologickému ústavu. Ve školním roce 1949–1950 byl zvolen děkanem LF, mezi roky 1953–1959 byl prorektorem pro vědu a výzkum. V tomto období se také podílel na otevření lékařské fakulty v Košicích, která prvních 10 let svého působení byla součástí Lékařské fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě a teprve v roce 1959 se stala jednou ze zakládajících fakult Univerzity Pavla Jozefa Šafárika v Košicích. Na přírodovědecké fakultě v Brně inicioval v roce 1963 vznik katedry biofyziky a byl jejím externím vedoucím až do své smrti. Dne 1. února 1954 byla v Brně zásluhou profesora Herčíka založena Biofyzikální laboratoř ČSAV. Ta byla 1. ledna 1955 transformována na Biofyzikální ústav ČSAV (BFÚ ČSAV), jehož se stal ředitelem. V počáteční fázi byl ústav dominantně zaměřen na radiobiologický výzkum.

PUBLIKAČNÍ ČINNOST

Obdivuhodná byla publikační činnost profesora Herčíka. Převážnou většinu svých prací psal drobným písmem (obr. 3) a po opravách znovu přepisoval, takže do tiskárny šla třetí či čtvrtá verze. Byl autorem řady monografií, ve většině případů jediným. Jejich náplní je jak obecná biologie, tak analýza vývoje Země a lidstva, proměny člověka od početí po smrt, několik publikací je věnováno kvantové biologii, fyzice a chemii. Pouze část jeho prací je orientována na ionizující záření, přínos radioaktivních izotopů, využití atomové energie nebo možnosti autoradiografie. Je smutnou skutečností, že klíčová monografie profesora Herčíka, která byla věnovaná radiobiologickým metodám, byla vydána až po jeho úmrtí. Zajímavé je odborné rozložení čtenářů, pro které byly texty určeny –⁠ odhadl bych, že 40 % pro odborníky a studenty přírodovědně orientované, dalších 30 % pro čtenáře vysoce vzdělané v humanitních oborech, 20 % pro mládež (edice Mladý biolog) a 10 % pro širokou laickou veřejnost. Práce profesora Herčíka vyšly nejen v češtině a ve slovenštině, ale i v němčině, angličtině a ruštině. Miloval také rozhlas, jak o tom svědčí celá řada jeho vystoupení v tomto masmédiu. Několika přednáškami se podílel na vzdělávacím programu Československého rozhlasu „Rozhlasová univerzita I“. Ty pak byly, společně s ostatními, které v rámci relace zazněly, vydány knižně pod názvem „Vývoj země a tvorstva“ (3). A docela překvapí, že v roce 1945 opakovaně hovořil do rozhlasu i o ženách Amazonkách.

Obr. 3  Ukázka rukopisu monografie Ferdinanda Herčíka

Rozsah tohoto textu neumožňuje se podrobně věnovat celé publikační činnosti profesora Herčíka, ale o 3 monografiích bych se pro jejich výjimečnost rád zmínil podrobněji.

V roce 1941, tedy v období Protektorátu Čechy a Morava, vychází v edici Věda všem monografie „Záření a život“ (4). Tato edice svým posláním, jako zdroj stručných, jasných a přesných informací, sehrála v době zavření českých vysokých škol pro vzdělání národa nenahraditelnou úlohu. Na 190 stránkách dokázal autor shrnout srozumitelně, a přitom s vysokou vědeckou hodnotou nejdůležitější poznatky z fototerapie a působení ionizujícího záření na živý organismus. Radiobiologové tak mají možnost porovnat stav poznání ve 40. letech 20. století se současným –⁠ co platí, co se změnilo, kde se naše poznání prohloubilo. Bylo by ovšem hrubou chybou posuzovat tyto poznatky dnešními zkušenostmi a znalostmi s lehkým úsměvem. Totéž se stane i nám, jen ten časový interval bude podstatně kratší než 85 let. Převážná část knihy je věnována využívání ionizujícího záření v medicíně. Pro čtenáře je zajímavé se seznámit s tehdejšími znalostmi o mechanismu působení ionizujícího záření včetně rentgenového, s poznatky o negativních účincích, vhodných indikacích a technických možnostech. V publikaci je prezentováno značné množství fotografií nemocných před radioterapií a po, kdy velikost nádoru před léčbou je až neuvěřitelná, a pochybnosti máme, pokud posuzujeme podle fotografie neuvěřitelně příznivý efekt léčby. Určitě zajímavá je zmínka o „rakovinných ulicích“ –⁠ lokalitách, ve kterých byla zvýšená radioaktivita prokazována proutkaři. Poslední kapitolu monografie autor věnoval záření a životu v budoucnosti. Po více než 80 letech tak máme možnost posoudit, nakolik se jeho představy naplnily. V roce 1946 se kniha dočkala reedice (5), a i když je uváděno, že text byl doplněn a aktualizován, nenašel jsem žádný rozdíl mezi 1. a 2. vydáním. Osobně mě zaujal v monografii popisovaný průběh dne (8. listopad 1895), během kterého Wilhelm Conrad Röntgen poprvé pozoroval dosud neznámé záření, jež označil jako záření X. Je výrazně jiný, než jak jej popisují další literární zdroje.

Druhou monografií je titul „Život na ruby“, který byl vydán v roce 1945 (6) s podtitulem „Deset úvah o životě“. Dokumentuje hluboké znalosti profesora Herčíka nejen v biologii, a tím pochopitelně i v medicíně, ale také ve filozofii, sociologii, psychologii i dalších oborech. Zajímavé jsou jeho úvahy o omlazování a analýza pohledů významných filozofů na život nebo vlivu metafyziky na naše myšlení. Excelentní je rozbor tibetské mystiky včetně přístupu mnichů k životu či významu jógínského cvičení. Jednu z kapitol věnoval autor spojení těla a ducha a porovnává pohled na smrt z pohledu jak biologa, tak filozofa. Závěr monografie je zaměřen na jeho oblíbenou kvantovou biologii a jeho oddanost vědecké práci dokumentuje poslední kapitola, kterou nazval „Dobrodruzi ducha“. V ní rozdělil podle charakteristických vlastností a přístupu k řešení výzkumných úkolů vědecké pracovníky do 13 skupin. Toto rozdělení, možná v lehké modifikaci, je platné i dnes.

Třetí monografie, o které bych se chtěl zmínit, je kolektivní práce vesměs brněnských autorů pod vedením profesora Herčíka, která však vyšla až po jeho smrti (7). Můžeme ji směle označit za učebnici radiobiologie v celém rozsahu oboru, a jak sám uvádí v úvodu, jde o první radiobiologickou učebnicí, která v Československu vyšla: od objasnění fyzikálních jednotek používaných v radiobiologii a v dozimetrii přes stanovení dávek ionizujícího záření pro jednotlivé živočišné druhy, metodické popisy ozařování biologického materiálu (od virů po savce) až po popis statistických metod a zásad bezpečnosti práce. Samotný Herčík se zde vrátil k radiobiologii rostlin. V textu také krátce zmiňuje možnosti využívání pole gama.

POVÁLEČNÉ AKTIVITY

Po 2. světové válce se Ferdinand Herčík věnoval především elektronové mikroskopii bakteriofágů a molekulární biologii. Mimo jiné jeho zásluhou získalo Československo první elektronový mikroskop. Později se zaměřil na problematiku radiačního spadu. S ohledem na svou mezinárodní angažovanost neopustil ani studium vlivu ionizujícího záření na živé organismy a dosáhl trvalého nezpochybnitelného zakotvení oboru biofyziky na lékařských fakultách.

Z jeho zahraničních aktivit je nezbytné připomenout jeho činnost ve Vědeckém výboru pro účinky atomového záření Organizace spojených národů (UNSCEAR) v New Yorku. Od roku 1956 byl jeho členem, v letech 1960–61 místopředsedou a v letech 1961–62 předsedou. V tomto období výbor připravil souhrnnou zprávu, která byla podkladem pro Smlouvu o zákazu jaderných zkoušek v ovzduší, ve vesmíru a pod vodou (PTBT –⁠ Partial Test Ban Treaty), která byla podepsána dne 5. srpna 1963 v Moskvě, s účinností od 10. října 1963, představiteli SSSR, USA a Velké Británie (8). Další významnou funkcí Ferdinanda Herčíka byla pozice experta a předsedy Rady guvernérů Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) ve Vídni, experta UNESCO v Paříži a Světové zdravotnické organizace (WHO) v Ženevě v rámci radiobiologické sekce. Od roku 1963 byl rovněž členem výboru Mezinárodní asociace pro radiační výzkum (IARR –⁠ International Association for Radiation Research), jejíž 17. kongres se bude –⁠ jak již bylo řečeno –⁠ konat ve dnech 20.–24. června 2027 v Brně (www.radres.org/mpage/IARR-Home) (9). Tím ovšem výčet jeho společenských a odborných aktivit nekončí.

PÍSEMNÁ POZŮSTALOST

Značnou pozornost jsem věnoval písemné pozůstalosti Ferdinanda Herčíka, zejména té před rokem 1940, uložené v archivu MU. Je zajímavé sledovat jeho korespondenci datovanou do období 1929–1945. Mimo jiné svědčí o tom, že i přes svůj relativně nízký věk již byl uznávanou vědeckou osobností. Překvapila mě minimální korespondence s tehdejším nejvýznamnějším československým radiofyzikem prof. RNDr. Františkem Běhounkem, DrSc., akademikem ČSAV (1898–1973), jež se týkala jen rozdílných výsledků radiační aktivity vody p. Havelky v Rožné, který usiloval o prohlášení, že se jedná o léčivý pramen. Intenzivně naopak studoval práce dánského vědce Nielse Ryberga Finsena (1860–1904), nositele Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu v roce 1903, který proslul výzkumem fototerapie. Významnou pozornost věnoval rovněž českým autorům, kteří se zabývali problematikou radiobiologie, jak o tom svědčí jeho korespondence s MUC. Marií Klusákovou ze 29. července 1940. Sledoval práce ostravského lékaře MUDr. Jaromíra Markla (autora monografie „Léčba radiem: radiologická propedeutika“) a kolektivu autorů věnujících se léčebným účinkům radia, jak o tom svědčí jeho komentáře k titulu „Radiová emanace a její použití ve vnitřním lékařství a v balneologii“. V roce 1940 se stal členem redakční rady časopisu Acta radiologica et cancerologica Bohemiae et Moraviae, ten však byl v únoru 1941 zastaven.

Herčík ve své odborné aktivitě neustával ani v době Protektorátu. Svědčí o tom korespondence s manželi Rudolfem a Majkou Machkovými z Okříšků. Kromě osobních témat je informuje, že pracuje na dvou knížkách („Kvantová biologie“ a „Život naruby“), které pak vydal těsně po válce, v roce 1945. Udržoval také kontakt s Dr. Ing. Leopoldem Procházkou (1879–1944), podnikatelem a prvním významným českým buddhistou, který působil ve vedení mezinárodních buddhistických organizací (jako předseda Evropského buddhistického kongresu a „konzul“ Mezinárodní buddhistické unie), žijícího na Ceylonu (dnes Srí Lanka). Předmětem oboustranného zájmu obou byla homeopatie. Kromě jiného jej v jednom z dopisů v roce 1941 informoval, že se učí rusky.

Zajímavé je sledovat Herčíkovu sociální situaci. V roce 1930 měl jako asistent na PřF MU měsíční plat 1450 Kčs, což odpovídalo přibližně platu středního úředníka ve státní správě (pro porovnání, nájem třípokojového bytu v širším centru Brna se pohyboval v rozmezí 450–700 Kčs, cena za oběd ve slušné restauraci byla do 10 Kč). Je však nutné zdůraznit, že plat docenta se pohyboval již mezi 2 a 3 tisíci a plat profesora mezi 3 a 5 tisíci; ten k němu měl navíc zpravidla ještě několik dalších příplatků. Pro porovnání –⁠ plat řadového poslance Národního shromáždění republiky Československé ve 30. letech 20. století se pohyboval v rozmezí 3–4 tisíce Kčs, u vedoucích funkcionářů obou komor parlamentu potom mezi 4,5 a 6 tisíci Kčs měsíčně.

V poválečném období si profesor Herčík dopisoval s řadou významných osobností československé medicíny, jejichž jména dodnes vyslovujeme s úctou. Jsou mezi nimi prof. MUDr. Zdeněk Frankenberger, DrSc. (1892–1966), prof. MUDr. Ctirad John, DrSc. (1920–2018), prof. MUDr. Miloš Netoušek, DrSc. (1889–1968), prof. MUDr. Otakar Poupa, DrSc. (1916–1999), prof. MUDr. Helena Rašková, DrSc., dr.h.c. (1913–2010), prof. RNDr. Vilém Santholzer, DrSc. (1903–1972), prof. RNDr. et MUDr. Bohumil Sekla, DrSc. (1901–1987) nebo prof. MUDr. František Šantavý, DrSc. (1915–1983). S přednostou zdravotní služby Československé armády genpor. doc. MUDr. Josefem Škvařilem (1901–1979) řešil otázku základní vojenské služby u mladých akademických pracovníků-lékařů s ohledem na jejich nenahraditelnost na fakultách.

Ferdinand Herčík byl vynikající pedagog a vůdčí osobnost ve vědecké práci, své nadšení dokázal přenést i na své spolupracovníky a žáky, z nichž řada dosáhla mezinárodního uznání a výrazně přispěla k rozvoji československé vědy v oblasti radiobiologie a biofyziky. Vždy na svého učitele vzpomínali s láskou, oceňovali jeho nadšení, radost z úspěchů, nesobeckost, srdečnost. Nejvíce jich pochopitelně bylo v Biofyzikálním ústavu ČSAV.

Profesor Herčík získal za svoji práci řadu uznání a ocenění. Byl laureátem Státní ceny (1954), členem-korespondentem ČSAV (1955), v následujícím roce obhájil vědeckou hodnost doktora věd (DrSc.), byl nositelem Řádu práce (1965) a stříbrné plakety ČSAV Za zásluhy o vědu a lidstvo (1966). Byl rovněž čestným členem Československé lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně.

ZÁVĚR

Podrobným studiem celého díla Ferdinanda Herčíka si uvědomíme, že byl vynikající osobností nejen jako radiobiolog s hlubokým rozsahem do celé biologie, ale i jako fyziolog, biofyzik, organizátor vědy, akademického prostředí a propagátor vědeckých poznatků jak pro dospělou veřejnost, tak také pro mládež. Byl rovněž uznávaným filozofem. Stále platná je jeho myšlenka, že moderní věda má nezbytně mystickou příchuť.

S odstupem desítek let je těžké posoudit, nakolik byly Herčíkovy veřejně publikované názory v souladu s jeho vnitřním přesvědčením. Je nutné si uvědomit, že co platilo vždy, platí i nyní: Chceš-li dosáhnout cíle –⁠ a založení Biofyzikálního ústavu ČSAV určitě tímto cílem bylo, a ne jediným, pak je nutné hledat kompromisy. Hlavou zeď neprorazíš. A pokud se jedná o projekt, který znamená pokrok a pomůže nám odhalit další tajemství ve prospěch lidstva a přírody, pak je nutné o něj bojovat. Třeba i s vlastním sebezapřením, pokud tím nikoho nepoškodíš. Toho si byl Ferdinand Herčík jako vynikající organizátor určitě vědom.

Poděkování

Autor článku chce touto cestou poděkovat zaměstnankyním Archivu Masarykovy univerzity v Brně, které mu obětavě pomohly při získávání podkladů, jež mohl využít při zpracovávání podkladů pro tento článek.

Adresa pro korespondenci:

prof. MUDr. Leoš Navrátil, CSc., MBA, dr.h.c.