100 let od narození profesora Zdeňka Dienstbiera

Prof. MUDr. Zdeněk Dienstbier, DrSc., dr.h.c., svým životem a prací ovlivnil vývoj medicíny u nás od 50. let 20. století až do začátku 21. století. Výrazně přispěl ke vzniku oboru nukleární medicíny a k jeho rozšíření v tehdejším Československu od fakultních po okresní nemocnice, včetně zajištění nezbytného přístrojového vybavení. Podílel se na vývoji oboru v evropském měřítku nejenom ve vedení mezinárodních odborných organizací, ale také pořádáním mezinárodních konferencí i dalšími formami posilování mezinárodní spolupráce a publikací vědeckých prací doma i v zahraničí, zavedením výuky nukleární medicíny na lékařských fakultách a vydáváním výukových textů. V době vývoje atomových zbraní a závodů ve zbrojení studoval účinky ionizujícího záření na živé organismy a aktivně se zapojil do mezinárodního úsilí o zákaz použití jaderných zbraní a jaderné odzbrojení. Osobně navštívil místa dopadů atomových bomb v Hirošimě a Nagasaki a své zážitky a zkušenosti popsal ve dvou knižních publikacích. Je stěží uvěřitelné, jak se tato problematika stává znovu aktuální v roce 100. výročí jeho narození –⁠ s jakou lehkostí se dnes mluví o zbraních hromadného ničení a jak ve veřejném prostoru chybějí hlasy rozumu varující před jejich hrozbou.

S jadernou reakcí úzce souvisí pojem kritické množství. Je to nejmenší množství štěpného materiálu potřebné k udržení jaderné řetězové reakce a symbolicky souvisí také s aktivitami profesora Dienstbiera. Vždy dokázal soustředit „kritická množství“ lidí a finančních prostředků potřebných k úspěšnému řešení konkrétních úkolů a dosahování cílů, jež si předsevzal. Byl vynikajícím manažerem a organizátorem. Moudrá Porcie v Shakespearově „Kupci benátském“ říká: „Kdyby něco udělat bylo tak snadné jako vědět, co by bylo dobré udělat, z kapliček by byly katedrály a z chatrčí chudáků paláce princů...“ Zdeněk Dienstbier nejenom věděl, co by bylo dobré udělat, ale také to dělal. Dokázal motivovat své spolupracovníky a zajistit jim dobré podmínky pro odbornou práci v době, kdy to nebylo samozřejmé.

Narodil 30. května 1926 v Chrudimi. V letech nacistické okupace 1944–1945 byl pracovně nasazen jako pomocný dělník v Praze a v květnu 1945 se aktivně zúčastnil pražského povstání. Maturoval v září 1945. V letech 1945–1950 vystudoval medicínu na Univerzitě Karlově a po promoci nastoupil na I. interní kliniku FVL UK u profesora Miloše Netouška, kde pracoval do roku 1957 jako sekundář, vědecký aspirant a později odborný asistent. V roce 1955 obhájil kandidátskou disertační práci, o rok později složil atestaci v oboru vnitřního lékařství a v roce 1958 habilitoval. V roce 1957 se stal přednostou Fyzikálního ústavu FVL UK (název byl později změněn na Biofyzikální ústav a po vzniku nového oboru na Ústav lékařské biofyziky a nukleární medicíny), který vedl až do roku 1990. Ústav postupně přebudoval ve špičkové univerzitní pracoviště, na kterém byla vedle tradiční biofyziky pěstována radiobiologie, radiofarmakologie, hematoonkologie, experimentální onkologie a radiochemie. Během 15 let vybudoval dvě oddělení nukleární medicíny v tehdejších fakultních nemocnicích I a II na Karlově náměstí. Obě pracoviště byla vybavena špičkovou detekční a výpočetní technikou, která do ústavu přivedla mladé odborníky, a výpočetní zpracování nejenom obrazových informací se stalo dalším z nosných programů ústavu (vedle rozvíjení nového oboru včetně pregraduální a postgraduální výuky). V roce 1964 Zdeněk Dienstbier obhájil doktorát věd a v roce 1965 se stal –⁠ jako třetí v Evropě –⁠ profesorem nukleární medicíny. V roce 1987 mu byl udělen čestný doktorát na Humboldtově univerzitě v Berlíně. V roce 1991 odešel do důchodu a do roku 1996 pracoval na částečný úvazek na I. interní klinice 1. LF UK a VFN v Praze. V roce 1991 spoluzaložil Ligu proti rakovině Praha, kterou vedl až do roku 2010. Jako předseda Ligy věnoval velké úsilí podpoře onkologických projektů a osvětovému působení v problematice včasné diagnostiky a léčby nádorových onemocnění.

V letech 1960–1963 byl Zdeněk Dienstbier proděkanem fakulty všeobecného lékařství a v letech 1964–1969 prorektorem Univerzity Karlovy. Byl zakládajícím členem Biofyzikální sekce Československé lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně a členem jejího výboru od roku 1956 až do transformace na Společnost nukleární medicíny a radiační hygieny, respektive Českou společnost nukleární medicíny, jíž přesedal mezi lety 1965 a 1986. Od roku 1958 byl členem vědecké rady Ministerstva zdravotnictví ČR, v roce 1970 byl jejím předsedou a v letech 1975–1990 místopředsedou. V letech 1969–1990 zastával funkci hlavního odborníka v oboru nukleární medicíny a v letech 1975–1990 byl členem výboru pro biologii a lékařství Československé akademie věd. V roce 1990 se stal místopředsedou Ligy proti rakovině České a Slovenské federativní republiky a v letech 1991–2010 předsedou Ligy proti rakovině Praha.

V letech 1963–1969 byl členem výboru Evropské společnosti radiační biologie (ESRB) a v následujících 2 letech jeho předsedou. V roce 1967 byl prezidentem 5. mezinárodního radiobiologického sympozia ESRB a v roce 1979 prezidentem Evropského kongresu nukleární medicíny v Karlových Varech. Mezi lety 1969 a 1986 zorganizoval v Karlových Varech 6 mezinárodních sympozií nukleární medicíny, kterým přesedal a jež vedle podobných sympozií v rakouském Bad Gasteinu, založených a pořádaných Dienstbierovým dlouholetým přítelem a kolegou profesorem Rudolfem Höferem, vytvářela vzácný prostor pro setkávání odborníků z této oblasti z obou stran železné opony. V letech 1982–1990 se profesor Dienstbier aktivně angažoval v Mezinárodní organizaci lékařů proti atomové válce (International Physicians for the Prevention of Nuclear War), která za svoji činnost v roce 1985 obdržela Nobelovu cenu za mír. Byl také aktivním členem několika expertních skupin Světové zdravotnické organizace (WHO) a Mezinárodní agentury pro atomovou energii (IAEA).

Publikoval přes 500 odborných publikací doma i v zahraničí. Byl autorem 14 monografií a učebnic včetně zahraničních a spoluautorem 17 kapitol v odborných monografiích (z toho 12 zahraničních). Napsal 9 knih vědeckých esejů a 3 vzpomínkové knihy na autobiografická a vědecko-populární témata včetně historie vývoje radiobiologie a nukleární medicíny, hrozby atomových zbraní a vzpomínek na svoji bohatou mezinárodní vědeckou spolupráci.

V průběhu života obdržel ocenění a medaile České lékařské společnosti JEP, Univerzity Karlovy, Slovenskej lekárskej spoločnosti, Univerzity Palackého v Olomouci, Univerzity Komenského v Bratislavě, Institutu pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů (dnešní IPVZ), Českého vysokého učení technického, Československé akademie věd, Humboldtovy univerzity v Berlíně, Polského onkologického ústavu ve Varšavě, Maďarské společnosti nukleární medicíny, Moskevského institutu postgraduálního vzdělávání lékařů a onkologického centra akademie lékařských věd, hlavního města Prahy a další. Stal se čestným členem České společnosti nukleární medicíny a České onkologické společnosti ČLS JEP a několika dalších národních lékařských společností.

V závěru jeho biografie se píše: „Prof. MUDr. Zdeňka Dienstbiera, DrSc., jsme znali a vždy si ho vážili jako neúnavného špičkového vědeckého pracovníka a pedagoga, který nikdy nedal svým podřízeným vydechnout, i jako vynikajícího manažera. Tyto vlastnosti, stejně jako laskavý a trpělivý vztah k nemocným, jej doprovázely celý život.“ Vysoké pracovní nároky na podřízené mohu osobně potvrdit, stejně jako vytváření dobrých pracovních podmínek pro jejich plnění a laskavý vztah k nemocným. Měl výbornou paměť na jména a důvěru pacientů si získával už tím, že je při návštěvě i po delší době hned ve dveřích oslovil jménem.

Jednou z nejsilnějších vzpomínek na profesora Dienstbiera je pohřeb Jana Palacha, který organizoval z titulu prorektora Univerzity Karlovy a osobně se ho účastnil. Slova pronesená nad hrobem farářem Janem S. Trojanem 25. ledna 1969 mají trvalou platnost: „V tomto cynickém století, v němž nás často děsí druzí a my opět děsíme je a v němž se mnohdy lekáme, jak jsme všichni vnitřně malí, on nás přivedl k tomu, abychom se ptali otázkou, která z nás může učinit velké lidi: Co jsem udělal já pro druhé, jaké je mé srdce, za čím jdu, čemu sloužím, co je pro mne nejvyšší životní hodnotou?“

Zdeněk Dienstbier zemřel 22. května 2012 a v nekrologu 1. LF UK se píše: „Naplnil svůj život činorodou prací a především prací pro druhé. To je vzácné koření a lidé mu za to byli a zůstanou vděčni. Svědčí o tom široký okruh přátel, známých, pacientů a kolegů, pro které měl vždy úsměv, dobré slovo, přátelský zájem a v případě potřeby také účinnou pomoc, především lékařskou. Mnohým z nás bude chybět a budeme na něj dlouho v dobrém vzpomínat.“ To platí bez výhrad také v roce 100. výročí jeho narození.

____________________________________________________________

Pár vzpomínek na profesora Zdeňka Dienstbiera

Na faktologicky úplnou připomínku 100 let od narození Zdeňka Dienstbiera bych rád navázal vzpomínkou na jeho vztah k nemocným. Jednalo se především o pacienty s Hodgkinovou nemocí a já si nedávno uvědomil, že jsem poslední žijící z pracovní skupiny, která se diagnostice a léčbě této choroby pod vedením pana profesora věnovala. Na katedře a v ústavu biofyziky a nukleární medicíny fakulty všeobecného lékařství UK v Praze měla přezdívku „ústavní choroba“.

Co přivedlo pana profesora právě k této diagnóze, se nikdo z nás nedozvěděl. Je skutečností, že I. interní klinika FVL UK, kde začínal, byla mimo jiných odborností vždy zaměřena i na hematologii. Této specializaci sice po přechodu z kliniky na tehdejší Fyzikální ústav FVL UK v roce 1957 zůstal věrný, ale přeorientoval se především na diagnostiku a léčbu nemoci z ozáření. Teprve v roce 1971 vytvořil tým spolupracovníků doplněný o odborníky z tehdejší Radiodiagnostické kliniky Institutu pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů a z Nemocnice sv. Alžběty v Praze 2 (tehdy nemocnice Na Slupi), který se zaměřil na komplexní výzkum a léčbu pacientů s Hodgkinovou nemocí. O kvalitě a výsledcích této aktivity svědčí skutečnost, že v roce 1978 stál v čele celostátní studie MORHO, jejímž cílem bylo sjednotit diagnostiku, staging, radioterapii i chemoterapii a umožnit dlouhodobé hodnocení léčebných výsledků Hodgkinovy nemoci v Československu. Jeho zásluhou se podařilo sjednotit léčebné postupy napříč československými onkologickými pracovišti, zavést systematické dlouhodobé sledování pacientů, multicentrickou spolupráci a prokázat, že i tito nemocní mohou po úspěšné léčbě žít plnohodnotný život, zakládat rodiny a mít děti. Léčba této choroby se změnila z převážně paliativní na kurativní.

Klinické pracoviště jsme měli na tehdejší plicní klinice Fakultní nemocnice I v areálu v Praze 6, který je dnes označován jako Zámek Veleslavín. Každý pátek dopoledne jsme zde měli přednostenskou vizitu. Nejednalo se však o klasickou vizitu, kdy by „šéf“ vyslechl ošetřujícího lékaře, zběžně pohovořil s nemocným a stávající léčbu potvrdil či pozměnil. S každým nemocným pan profesor pohovořil o jeho obtížích, rodině, zaměstnání. Jako vášnivý nimrod se rozzářil, pokud byl nemocný lesákem, hajným či myslivcem –⁠ tehdy se vizita značně protáhla. Když jako bývalý kuřák narazil na vyznavače cigaret, následovala přísná varovná slova. Po vizitě následovala porada o každém nemocném, mnohdy vášnivá, což neudiví nikoho, kdo znal pány profesory Oskara Andrýska nebo Jiřího Zámečníka, kteří byli pravidelně přítomni.

Zdeněk Dienstbier miloval rozhlas i televizi, nikdy neodmítl rozhovor či vystoupení. Pravidelně se nás ptal na náš názor na svá slova. Jedna příhoda k pousmání: Brzy ráno otevřela dveře ordinace pana profesora jedna kolegyně z oddělení nukleární medicíny. Otevřené dveře kryly aparát radia po drátě (ten si pamatují již jen pamětníci), ze kterého právě zněl hlas našeho přednosty. Kolegyně se prokazatelně lekla a se slovy „promiňte pane profesore, já netušila, že jste tak brzy v práci“ dveře rychle zavřela a zmizela.

Zdeněk Dienstbier patřil v roce 1959 k zakládajícím členům European Society for Radiation Biology (od roku 2006 European Radiation Research Society) a vedle 5. sympozia této společnosti v roce 1967 v Bedřichově stál i v čele 19. sympozia, které se konalo v Praze v prostorách Karolina v roce 1986, a byl čestným předsedou 37. sympozia, jež opět proběhlo v Praze v roce 2009. Zúčastnil se rovněž jeho společenského večera ve Strahovském klášteře a obdivoval jsem, kolik přátel z celého světa se k němu hlásilo.

Nelze opominout, že řadu let byl i předsedou 6. řídicí pracovní skupiny pro radiobiologii při Vojenském lékařském a doškolovacím ústavu Jana Evangelisty Purkyně, která v té době prakticky řídila radiobiologický výzkum v celém Československu. Zůstává čestným členem Společnosti pro radiobiologii a krizové plánování ČLS JEP.

Je na místě závěrem připomenout, že pan profesor byl vyhledávaný společník, znalec dobrého moravského vína a vynikající kuchař. Nelze zapomenout na vůni zvěřiny linoucí se v období lovů, zpravidla v pondělí, z jeho pracovny, u které měl i malou kuchyňku (snad jako jediný přednosta kliniky v republice). Pozvání na ochutnávku patřilo k největším poctám. Do vysokého věku byl sportovně aktivní, volný čas trávil na své chatě u Slapské přehrady, každý den i za nepříznivého počasí chodil plavat a nám při svých návštěvách pracoviště připomínal každé kilo nadváhy.

V osobnosti profesora Dienstbiera došlo k vzácnému propojení vynikajícího vědce, klinika, pedagoga, manažera a diplomata.

Leoš Navrátil