Ernst Wodak – světoznámý vestibulolog českého původu, doma zapomenutý

Souhrn

Dr. Ernst Wodak (1891–1962) patřil k nejvýznamnějším představitelům rané evropské vestibulologie. Přestože se narodil na Moravě a získal odborné vzdělání v Praze, jeho jméno je dnes v české odborné literatuře téměř neznámé. Článek proto přináší komplexní pohled na jeho životní dráhu –⁠ od studií na Vídeňské a Německé univerzitě v Praze přes působení na Otiatricko-rinologické klinice profesora Otto Piffla, vědeckou činnost a mezinárodní ohlas v meziválečné Evropě až po emigraci před nacismem a práci v Palestině a později v Izraeli.

Wodak se zásadním způsobem podílel na vývoji diagnostických metod vestibulárního aparátu, publikoval více než 200 odborných prací a stal se respektovaným členem CORLAS. Navzdory světovému odbornému renomé však v Izraeli nenašel odpovídající akademické zázemí a jeho poslední léta byla poznamenána těžkou nemocí a izolací.

Cílem článku je připomenout jeho mimořádný přínos, zasadit jej do historického a společenského kontextu a vrátit této osobnosti zasloužené místo v dějinách otorinolaryngologie v Českých zemích.

Klíčová slova:

historie – otorinolaryngologie – česká – Wodak – vestibulologie

ÚVOD

S jménem dr. Ernsta Wodaka (obr. 1) jsem se poprvé setkal při hledání informací o sjezdu Collegium Oto-Rhino-Laryngologicum Amicitiae Sacrum (CORLAS) v Československu, který se konal ve dnech 3.–6. září 1933 v Praze za předsednictví přednosty Otolaryngologické kliniky Karlovy univerzity prof. MUDr. Antonína Přecechtěla (obr. 2) (1). Toto mezinárodní sdružení vědeckých pracovníků v oboru otorinolaryngologie vzniklo po 1. světové válce (roku 1926 v Groningenu) z podnětu nizozemských otolaryngologů s cílem znovu navázat mezinárodní spolupráci mezi předními specialisty intenzivně se věnujícími vědecké činnosti. Tohoto cíle bylo dosaženo omezením počtu členů (maximálně 10 z jednoho státu) a jejich pečlivým výběrem na základě vědecké kvalifikace (1–5).

Obr. 1  MUDr. Ernst Wodak

Obr. 2  Společná fotografie účastníků kongresu CORLAS 1933 v Praze pořízená na terase posluchárny Otolaryngologické kliniky Všeobecné nemocnice v Praze. Označení lékaři z Československa: MUDr. Ernst Wodak (W), prof. Antonín Přecechtěl (P), prof. Richard Imhofer (I), prof. František Ninger (N), prof. Bedřich Wiškovský (Wi), prof. Karl Amersbach (A)

Ve zprávě o sjezdu profesor Bedřich Wiškovský uvádí, že „o vzornou organizaci a důstojný vnější rámec sjezdu se postaral jeho předseda prof. Přecechtěl. Také dobrá shoda ostatních členů CORLAS z Československa (prof. Amersbach jako místopředseda sjezdu, prof. Ninger, prof. Imhofer, prof. Wiškovský a dr. Wodak) přispěla značně ke zdaru sjezdu, jenž –⁠ jako všechny předchozí –⁠ byl prodchnut duchem upřímného přátelství.“ (2)

S odstupem času jsem se k osobnosti dr. Wodaka vrátil, neboť mě zaujalo, proč „jenom doktor“ byl přizván do společenství mnohem starších a „profesorsky etablovaných“ otorinolaryngologů. Musel přeci být něčím výjimečný. Netušil jsem ale, jak moc. Materiály o dr. Wodakovi mi poskytnul profesor Avišaj Golz z Haify.

ŽIVOT VE STŘEDNÍ EVROPĚ

Životní příběh Ernsta Wodaka krásně ukazuje kosmopolitní charakter střední Evropy na konci 19. století. Narodil se 17. srpna 1891 v Hodoníně (Göding) (6–9). Jeho otec Sigmund Wodak (1864–1935) se živil jako obchodník s lihovinami a provozoval obchod se smíšeným zbožím (Branntweinschänker und Gemischtwarenhändler) ve Vídni (7, 10), matka Rosa Wodak, rozená Herzka, pocházela z Holešova (1866–1942) (7, 10). Rodina Wodakových se usadila ve Vídni. Ernst byl nejstarším potomkem a měl tři sourozence: Marthu (*1895), Adele (*1892) a Gabriele (*1902; zemřela roku 1941 v koncentračním táboře Maly Trostinec na území dnešního Běloruska) (11–13).

Ernst maturoval 7. července 1910 na gymnáziu ve Vídni a následně studoval medicínu na Vídeňské univerzitě (6). Zde absolvoval tři a půl semestru; od letního semestru 1913 přestoupil na Německou lékařskou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Studia zakončil promocí 5. června 1915; promotorem byl prof. MUDr. Rudolf Schmidt, přednosta německé I. interní kliniky (6–9, 14).

Profesní dráhu Wodak zahájil 1. listopadu 1915 na Otiatricko-rinologické klinice německé univerzity v Praze u prof. MUDr. Otto Piffla jako jeho druhý asistent. Zde 2 roky působil na otologickém oddělení univerzitní nemocnice a poté na oddělení chorob hrtanu. Od počátku své kariéry byl znám jako mimořádně talentovaný klinik a uznávaný badatel se zaměřením na vestibulární systém. Své první práce na toto téma publikoval ještě jako student –⁠ již v roce 1914 (6, 8, 9).

Během 1. světové války, mezi lety 1917–1918, působil více než rok jako vedoucí lékař ušního oddělení záložní c. k. vojenské nemocnice v Zenici v Bosně a Hercegovině (K.u.K. Reservespital Zenica), která měla kapacitu 150 lůžek (obr. 3) (8, 9).

Obr. 3  MUDr. Wodak jako lékař záložní c. k. vojenské nemocnice v Zenici v Bosně a Hercegovině

V únoru 1918 získal odbornost v oboru chorob ušních, nosních a krčních a v roce 1919 v Praze založil „Školu pro studium závratí“ (8, 9). V letech 1920–1921 se v Berlíně specializoval na rinologii a plastickou chirurgii. Po návratu do Prahy zahájil soukromou praxi jako otolaryngolog a plastický chirurg. Vedl oddělení plastické chirurgie i ORL polikliniku a během krátké doby si vybudoval rozsáhlou a prestižní klientelu v obou oborech (8, 9).

Postupně si získal evropské renomé a stal se členem redakčních rad významných časopisů –⁠ zejména Acta Oto-Laryngologica (Švédsko) a Excerpta Medica (Nizozemsko). Byl také zakládajícím členem CORLAS (Collegium Oto-Rhino-Laryngologicum Amicitiae Sacrum) v nizozemském Groningenu v roce 1926 (4, 8, 9). V roce 1927 byl pozván do Curychu, kde prezentoval výsledky svých výzkumů. Mezi posluchači byl i Robert Bárány, držitel Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu (1914) za průlomové poznatky o vestibulárním aparátu, který Wodakovy metody okamžitě uznal (8, 9, 15). Díky svému vědeckému významu byl v roce 1928 pozván přednášet na univerzitu ve španělské Zaragoze. V roce 1932 se stal členem rumunské otologické společnosti a obdržel vyznamenání od krále Carola II (9).

Dr. Wodak byl také aktivní a váženou osobností pražské židovské komunity. Po nacistické okupaci Československa v roce 1939 musel, vzhledem k vývoji situace v Evropě, ukončit své působení v Praze a emigroval do Palestiny, kde se usadil v Tel Avivu (6, 8, 9).

ŽIVOT NA BLÍZKÉM VÝCHODĚ

V letech 1939–1944 Ernst Wodak působil jako dobrovolník v nemocnici Hadassah v Tel Avivu pod vedením dr. Mošeho Šermana (obr. 4). Současně si ve svém bytě otevřel soukromou otorinolaryngologickou praxi (obr. 5) (8, 9). Ačkoli však byl ve světě uznávaným odborníkem na vestibulární systém, v Izraeli se mu nedostalo odpovídajícího přijetí ani na akademické, ani na nemocniční úrovni. Živil se proto výhradně jako praktický otorinolaryngolog a plastický chirurg, přičemž se specializoval zejména na plastické operace nosu. Po vzniku státu Izrael působil jako konzultant izraelského letectva v oblasti vyšetřování vestibulárních poruch (8, 9).

Obr. 4  Nemocnice Hadassah v Tel Avivu

Obr. 5  MUDr. Wodak na ambulanci v Izraeli

V dubnu 1949 se konala první celostátní ORL konference v Jeruzalémě, z níž vzešlo rozhodnutí vytvořit Izraelskou otolaryngologickou společnost. Do jejího prozatímního výboru byli zvoleni dr. Šerman, dr. Wodak a předsedové tří městských ORL spolků (Jeruzalém, Tel Aviv, Haifa). Wodak v této společnosti působil jako čestný sekretář (8, 9).

VĚDECKÉ A POPULÁRNÍ PRÁCE

Ernst Wodak publikoval více než 200 vědeckých prací a několik knih, zejména o fyziologii a patologii vestibulárního systému, diagnostice vestibulárních poruch a o plastické chirurgii obličeje (17–30). Jeho největší přínos spočíval ve výzkumu rovnovážného ústrojí (8, 9). Popsal například rozšíření zornice při rotační stimulaci, tonusovou odpověď horní končetiny po vestibulárním podráždění a tzv. vestibulární pulzní reflexy. Ve své monografii The Physiological Foundation of the Pointing Test of Bárány („Fyziologické základy Bárányho ukazovací zkoušky“) popsal faktory ovlivňující odchylku prstu při zkoušce směru (8, 9, 15). Psal německy, anglicky i hebrejsky, mimo jiné pro časopisy HaRefua (časopis Izraelské lékařské asociace) a Ha‑Rofe Ha‑Ivri (Hebrejský lékař). Byl členem a zároveň redaktorem několika prestižních časopisů. Spolu s dr. Karolem Bernfeldem z Jeruzaléma založil periodikum Acta Oto-Laryngologica Orientalia a později redigoval izraelský odborný časopis Oto-Laryngologica Israeliana (obr. 6) (8, 9).

Obr. 6  Časopis Oto-laryngologica Israeliana

Ve své vzpomínkové knize Prag von gestern und vorgestern („Praha včera a předevčírem“) popisuje německy mluvící Prahu, každodenní, ale i kulturní a intelektuální život pražské židovské obce před 1. světovou válkou a po ní a uvádí také svědectví o antisemitismu na německé univerzitě a v ulicích Prahy (obr. 7) (31).

Obr. 7  Kniha „Praha včera a předevčírem“ (Prag gestern und vorgestern)

Zajímavou publikací byla Kurze Geschichte der Vestibularisforschung („Krátká historie vestibulárního výzkumu“) z roku 1956, kde na 162 stranách přináší přehled celosvětového vývoje badatelského úsilí zaměřeného na rovnovážné ústrojí (obr. 8) (32). Střední Evropa (Vídeň, Praha) byla dle Wodaka kolébkou vestibulologie a zejména Jan Evangelista Purkyně měl na jejím vývoj zásadní podíl (8, 9, 33).

Obr. 8  Kniha „Krátká historie vestibulárního výzkumu“ (Kurze Geschichte der vestibulären Forschung)

Recenze na tuto publikaci se objevila v Časopisu lékařů českých v roce 1957 (34), a i když není podepsaná, lze se domnívat, že jejím autorem mohl být akademik Přecechtěl. Píše se zde, že „kniha je pěkně vybavena a dovedně napsána. Záporem knihy jsou politické projevy autora, v nichž zaujímá proti socialismu nepřátelský postoj. Tak například působí zarážejícím dojmem jeho poznámka na stránce 44, kde píše doslova: »Die Vestibularis-Erforschung in Prag ließ nach, als die führenden Männer das Land verließen. Jede Tätigkeit musste eingestellt werden, als die Tschechen nach dem Zweiten Weltkrieg 1945 die Deutsche Universität Prag schlossen« (Vestibulární výzkum v Praze upadal poté, co vedoucí osobnosti opustily zemi. Veškerá činnost musela být ukončena, když Češi po druhé světové válce v roce 1945 uzavřeli německou univerzitu v Praze).“ Dá se předpokládat, že tato věta se profesora Přecechtěla, který se mimo jiné také věnoval vestibulologii a oto-neurologii, mohla hluboce dotknout.

Dr. Wodak byl členem maďarské ORL společnosti (od roku 1949), čestným členem francouzské Société de chirurgie plastique a dlouholetým členem CORLAS, kde nejprve zastupoval Československo, později Izrael (8, 9).

V roce 1952 mu izraelský časopis HaRefua věnoval celé speciální číslo k jeho 60. narozeninám (35). Obsahovalo příspěvky kolegů z celé Evropy –⁠ ze Stockholmu, Kodaně, Padovy, Utrechtu, Amsterdamu, Ženevy, Lovaně, Milána i Atén. Profesor Michele Arslan z Padovy napsal: „Ernst Wodak je vědec a klinik, který zanechal nesmazatelnou stopu v otorinolaryngologii, zvláště ve fyziologii a fyzikálních testech vestibulárního aparátu.“ Jeho kolegové shrnuli jeho přínos slovy: „Wodakova práce na lidském labyrintu zanechala nezničitelnou stopu.“ (8, 9)

Na sklonku života onemocněl těžkou neurologickou chorobou; uvažovalo se o roztroušené skleróze, choroba však postupně způsobila ochrnutí dolních končetin, těžkou poruchu sluchu a výrazné zhoršení zraku. V závěru života podstoupil amputaci obou nohou. Byl opuštěn rodinou i většinou přátel. Přesto až do konce života pracoval a korespondoval s odborníky po celém světě (8, 9).

Ernst Wodak zemřel 27. dubna 1962 ve věku 71 let. Na jeho pohřeb přišli pouze tři lidé –⁠ jeho žák a blízký přítel dr. Pini Jarden, hospodyně a řidič. Teprve po smrti se ukázalo, že netrpěl roztroušenou sklerózou, ale extrémně vzácnou subpiální siderózou –⁠ chorobou, která byla do té doby popsána pouze v 11 případech (8, 9).

Profesor Avišaj Golz ve své práci o Ernstovi Wodakovi shrnul jeho význam příběhem, kdy krátce po jeho smrti navštívil Izrael japonský otoneurolog profesor Tadaši Fukuda, který přišel k Wodakově hrobce v Tel Avivu, zapálil svíce a pronesl modlitbu. Na otázku, proč mu vzdává čest, odpověděl: „Za všechno, co vím o vestibulologii, vděčím Wodakovi.“ (8, 9)

ZÁVĚR

S laskavým svolením profesora Golze, který se o osudy Ernsta Wodaka zajímal, jsem se pokusil přiblížit českým čtenářům mimořádnou osobnost tohoto významného lékaře a zejména průkopníka vestibulologie, jehož život byl, stejně jako život mnoha dalších Židů, Němců, Maďarů, ale i Čechů, Slováků a dalších obyvatel meziválečného Československa, silně poznamenán a proměněn dramatickými událostmi doby, v níž žil. Je dobré se nad osudy těchto lidí pozastavit a na chvíli si je připomenout. I to je posláním tohoto článku. V neposlední řadě Wodakův příběh ukazuje, jak nesmírně důležití jsou v životě přátelé a rodina. Přestože měl jeho vědecký přínos světový význam, strávil poslední léta života v nemoci a zapomnění v Tel Avivu.

Poděkování

Nesmírně děkuji profesoru otorinolaryngologie Avišaji Golzovi z Rambam Medical Centre v Haifě za poskytnutí materiálů o dr. Wodakovi. Bez jeho pomoci a nadšení by článek nemohl vzniknout.

Adresa pro korespondenci:

MUDr. Ivan Kalivoda, MBA