Syndrom hereditární leiomyomatózy a renálního karcinomu je familiární syndrom, který nositele predisponuje k rozvoji leiomyomů kůže a dělohy a agresivnímu adenokarcinomu ledvin s definovanou genovou mutací.
Renální adenokarcinom představuje různorodou skupinu chorob se společným místem vzniku – v ledvině. Studie rodin s genetickou predispozicí ke vzniku renálního karcinomu odhalily molekulární patogenezi karcinomu ledvin. Dříve popsané familiární formy renálního karcinomu zahrnují von Hippel-Lindauovu chorobu (VHL), hereditární papilární renální karcinom či syndrom Birt-Hogg-Dubé. Jednotlivé studie odhalily mutace genů odpovědné za tyto familiární choroby.
Mutace jednoho z enzymu Krebsova cyklu – fumarát hydratázy (FH, q42.3-q43) – je zodpovědná za syndrom hereditární leiomyomatózy a adenokarcinomu ledvin. Jedná se o autozomálně dominantně dědičný syndrom charakterizovaný rozvojem benigních nádorů vycházejících z hladké svaloviny kůže a dělohy a doprovázených výskytem karcinomu ledvin. Renální karcinom objevující se v rámci tohoto syndromu je biologicky vysoce agresivní, se špatnou prognózou a rychlým šířením do regionálních lymfatických uzlin a tvorbou metastáz. Sledování pacientů trpících tímto familiárním syndromem vyžaduje multidisciplinární přístup.
Mechanismy molekulární kancerogeneze zatím nejsou plně objasněny. Několik poznatků z klinického i základního výzkumu směřuje k názoru, že na buněčnou transformaci může mít vliv pseudohypoxie. Taková situace nastává, když buňka i za normoxických podmínek produkuje působky, nazývané HIFs (faktory indukované hypoxií – hypoxia induced factors), které indukují tvorbu růstových faktorů jako VEGF, GLUT1, PDGF, TGFα a EPO. Mutace FH právě ke zvýšené tvorbě HIF za normoxických podmínek vede.
Role FH mutace je u sporadicky se vyskytujících karcinomů ledvin omezená, ale její další studium může přispět k porozumění kancerogeneze, a tak i k potenciálním možnostem terapie. Mutace FH s největší pravděpodobností funguje v souladu s Knudsonovou teorií dvojího zásahu. Vrozená mutace se většinou neprojeví, dokud nedojde ke genové poruše (delece, mikrodelece, missense mutace) ve druhé, dosud intaktní alele.
(jate)
Zdroje:
Nat Clin Pract Urol. 2007; 4 (2): 104–110.
Am J Surg Pathol 2007 Oct; 31 (10): 1578–85.
