V loňském roce byla publikována zjištění z dánské longitudiální kohortové studie, která si stanovila za cíl prokázat souvislost mezi GDM a nadváhou dětí ve věku 5–9 let. Zahrnovala 6794 párů žena–dítě s porodem v letech 2004–2009, včetně 295 případů s diagnostikovaným GDM. Děti byly sledovány do roku 2019.
Léčba GDM byla jako v našich podmínkách primárně založena na dietních a režimových opatřeních + selfmonitoringu (87,5 %). Při přetrvávající elevaci glykémie byl podáván inzulin. Metformin se k léčbě GDM nepoužíval. Skrze model růstové trajektorie plodu autoři vypočítali individuální fetální růstovou rychlost. Nadváhu dětí ve věku 5–9 let poté hodnotili na základě hodnot body mass indexu (BMI) vypočtených dle úpravy Světové zdravotnické organizace (WHO) pro děti a dospívající ve věku 5–19 let.
U plodů matek s GDM byla zjištěna významně větší rychlost růstu od 25. do 38. gestačního týdne. V případě GDM dosahovala ve 28. týdnu průměrně 184,2 g/týden oproti 175,6 g/týden u plodů matek bez GDM. Rovněž prevalence nadváhy ve věku 5–9 let byla u dětí narozeným ženám s GDM významně vyšší (30,5 vs. 16,9 %; poměr šancí [OR] 2,02; 95% interval spolehlivost [CI] 1,44–2,84).
Po zohlední fetální růstové rychlosti ve 28. týdnu gestace zeslábl efekt GDM na pozdější nadváhu dítěte přibližně o 15 %. Růstová rychlost plodu na začátku III. trimestru tedy zřejmě částečně zprostředkovává souvislost mezi GDM matky a nadváhou dítěte.
Vliv na souvislost mezi GDM matky a nadváhou dětí ve věku 5–9 let měl také faktor, o kterém se při minimalizaci zkreslení výsledků podobně zaměřených studií často hovoří – BMI matky před otěhotněním. Po zohlednění tohoto faktoru riziko nadváhy potomka ve věku 5–9 let u matek s GDM kleslo (OR 1,10; 95% CI, 0,76–1,60). Tato studie tak potvrdila závěry předchozích sledování, v nichž děti žen s GDM měly hrubé 2–3násobně větší riziko nadváhy ve školním věku, ovšem po zohlednění BMI matky před otěhotněním byl vliv GDP na riziko nadváhy potomků zhruba o polovinu nižší.
Patofyziologický mechanismus, který stojí za vyšším rizikem nadváhy v předškolním/mladším školním věku u dětí narozených ženám s GDM, přibližuje předseda sekce pediatrické obezitologie České obezitologické společnosti ČLS JEP a primář dětského oddělení Nemocnice AGEL Ostrava-Vítkovice MUDr. Jan Boženský s tím, že u těchto dětí se kombinuje několik vrstev „naprogramování“ metabolismu: „V těhotenství s GDM je plod dlouhodobě vystaven vyšším hladinám glukózy z mateřského oběhu. Na rozdíl od inzulinu glukóza velmi snadno prochází placentou. Plod na zvýšenou glykémii odpovídá vlastní zvýšenou produkcí inzulinu, čímž vzniká fetální hyperinzulinémie, která je silným růstovým stimulem pro tukovou tkáň i další orgány,“ připomíná pediatr.
Rizikem makrosomie ovšem podle jeho slov dopad GDM na plod nekončí: „Kombinace intrauterinní hyperglykémie a hyperinzulinémie vede k trvalým změnám v regulaci chuti k jídlu, citlivosti na inzulin a ve způsobu, jakým organismus hospodaří s tukem."
Část těchto změn má epigenetický charakter a tuto epigenetickou „stopu“ si dítě nese do dětství a adolescence v podobě zvýšené predispozice k nadváze a inzulinové rezistenci. Potvrzují to rovněž zjištění na základě neurozobrazovacích metod. „Některé studie ukazují, že vyšší BMI matky nebo její diabetický metabolismus v těhotenství souvisí s měřitelnými změnami struktury a mikrostruktury mozku potomků, a to už v neonatálním období. Popsány byly změny v oblasti hypothalamu, thalamu, striata (například nucleus caudatus vlevo) nebo hippocampu a amygdaly, tedy v centrech, která regulují chuť k jídlu, odměnu a emoční vazbu k jídlu,“ popisuje MUDr. Boženský.
„Dítě matky s gestačním diabetem pozná nadbytek cukru už v děloze, jeho pankreas se naučí produkovat více inzulinu a mozek i tuková tkáň se přizpůsobí prostředí hojnosti. Když se takové dítě narodí do běžného obezitogenního prostředí, mnohem snáze přibírá,“ uzavírá pediatr.
(pok)
Zdroj: Leth-Møller M., Hulman A., Kampmann U. et al. Effect of gestational diabetes on fetal growth rate and later overweight in the offspring. J Clin Endocrinol Metab 2025; 110 (5): 1350–1357, doi: 10.1210/clinem/dgae428.
