INFOGRAFIKA: Účinnost kombinace kabozantinib + nivolumab v 1. linii terapie pokročilého renálního karcinomu

Agonista PPAR-α fenofibrát se dlouhodobě využívá v léčbě dyslipidémie, jeho účinky ovšem přesahují oblast lipidového metabolismu. Může fenofibrát zpomalit rozvoj diabetické retinopatie? Analýza dat ze studií FIELD a ACCORD-Lipid ukazuje, že tento přínos není jednoznačný a může záviset na stadiu onemocnění. Přinášíme proto přehledný souhrn aktuálních důkazů.

Vrátit srdce do kondice po infarktu myokardu (IM) nebývá jednoduché. Vědci nyní přišli se zajímavým řešením – programovatelná náplast s léky implantovaná přímo na srdce by mohla výrazně podpořit hojení poškozeného myokardu.

Nesteroidní protizánětlivá léčiva (NSAIDs) představují základní terapeutickou modalitu v terapii muskuloskeletální bolesti a zánětu. Vzhledem k mechanismu účinku se všechna NSAIDs pojí s určitým rizikem gastrointestinálních (GI) a kardiovaskulárních (KV) nežádoucích účinků. Co bychom měli zohlednit při výběru konkrétního NSAID pro daného pacienta, aby léčba měla co největší přínos s co nejmenším rizikem? Napoví následující přehledná infografika.

Plicní arteriální hypertenze (PAH) je vzácné progresivní a potenciálně život ohrožující onemocnění. Jeho nízká prevalence je jedním z důvodů častého opoždění diagnózy, které v průměru přesahuje 2 roky. Neléčená PAH rychle progreduje a může vést až k selhání pravého srdce. V následujícím přehledu shrnujeme, kdy na PAH pomýšlet, jaká vyšetření provést v primární péči a kdy pacienta odeslat do centra pro léčbu plicní hypertenze. Pro efektivní odesílání pacientů s podezřením na PAH na specializované pracoviště lze také využít nový nástroj Medevio.

V moderní psychiatrii je vysoká míra komorbidity spíše pravidlem než výjimkou. Pacienti s úzkostnými poruchami často trpí depresí, obvyklé jsou i psychiatrické komorbidity doprovázející zneužívání návykových látek. Dosavadní diagnostické manuály (DSM-5 či MKN-11) však tyto stavy striktně oddělují. Nejnovější rozsáhlá studie publikovaná v prestižním časopise Nature loni v prosinci přinesla dosud nejdetailnější pohled na genetické pozadí 14 klíčových psychiatrických diagnóz. Potvrzuje, že biologické hranice mezi nimi jsou mnohem prostupnější, než jsme si mysleli.

Dvě americké studie provedené ve Virginia Tech na potkanech (konkrétně na standardním animálním modelu pro studium změn paměti souvisejících s věkem) ukazují spojitost její ztráty při stárnutí se specifickými molekulárními změnami v mozku a naznačují, že úpravou těchto procesů ji lze zlepšit.