U duální diagnózy jde nejčastěji o kombinaci závislosti na alkoholu či jiných drogách s depresí, úzkostnými poruchami nebo psychotickým onemocněním. V klinické praxi se přitom nejedná o pouhý „součet“ dvou diagnóz, ale o stav, kdy se obě poruchy navzájem ovlivňují a zhoršují. Otázka, co bylo dříve – zda závislost, nebo psychiatrické onemocnění, bývá často nezodpověditelná a pro volbu léčebné strategie ve výsledku podružná.
Epidemiologické studie z posledních let ukazují, že se prevalence duální diagnózy u dětí dospívajících léčených pro psychiatrická onemocnění pohybuje mezi 18 % a 54 %. Souběh závislosti a psychiatrického onemocnění tak představuje běžnou klinickou realitu, nikoli výjimku.
Pacienti s duální diagnózou patří k nejrizikovějším skupinám v systému zdravotní péče. Ne proto, že by nespolupracovali, ale proto, že jsou často vystaveni fragmentované péči. Na důsledky tohoto přístupu se zaměřila nedávná metaanalýza publikovaná v Journal of Dual Diagnosis.
Autoři analyzovali 13 kontrolovaných studií z let 2001–2024, které dohromady zahrnovaly více než 100 000 pacientů. Porovnávali výsledky léčby u osob s duální diagnózou a u pacientů s jedinou diagnózou – psychiatrickou nebo adiktologickou.
Výsledky jsou jednoznačné. Pacienti s duální diagnózou měli o 71 % vyšší riziko nepříznivého výsledku léčby než pacienti s jedinou diagnózou (relativní riziko [RR] 1,71; 95% [CI] 1,38–2,13). Jinými slovy, při současném způsobu péče jsou tito nemocní téměř 2× častěji ohroženi nepříznivými klinickými výsledky, včetně relapsu, opakované hospitalizace a mortality. Tento závěr byl konzistentní napříč studiemi.
Zajímavé je, že u symptomových a psychosociálních ukazatelů byly rozdíly mezi skupinami malé nebo žádné. To naznačuje, že běžná léčba může krátkodobě zmírnit symptomy, ale selhává tam, kde na výsledcích skutečně záleží – v prevenci relapsu, u akutních stavů a mortality. Autoři zároveň upozorňují, že většina hodnocených programů byla zaměřena pouze na jednu složku onemocnění, zatímco skutečně integrovaná léčba byla spíše výjimkou.
Český kontext tuto situaci spíše potvrzuje než vyvrací. Recentní odborné práce upozorňují, že výzkum duálních diagnóz je v tuzemsku nedostatečný a systematická data chybějí. Poukazují rovněž na diagnostickou náročnost těchto stavů i na absenci standardizovaných postupů, které by umožnily jejich včasné rozpoznání a koordinovanou léčbu. Česká klinická praxe se tak zatím musí opírat především o zahraniční evidenci.
Uvedené skutečnosti se promítají do klinických doporučení. Mezinárodní guidelines, včetně aktualizovaných britských doporučení NICE pro pacienty se souběhem duševního onemocnění a užívání návykových látek, zdůrazňují nutnost koordinované péče a varují před oddělováním psychiatrické a adiktologické léčby. Doporučení kladou důraz na průběžné hodnocení obou složek onemocnění a na to, aby pacienti nebyli z péče vylučováni jen proto, že jejich obtíže přesahují rámec jedné odbornosti.
V tomto světle nepůsobí výsledky metaanalýzy jako překvapení, ale jako potvrzení dlouhodobé klinické zkušenosti. Opakovaný relaps či rehospitalizace u pacientů s duální diagnózou nejsou selháním jednotlivce, ale důsledkem systému, který léčí obě poruchy u daného jedince odděleně, nikoli jako jeden klinický celek. Integrovaný přístup tak není otázkou preference, ale nutnosti.
(asa)
Zdroje:
1. Scott K. D., Gorey K. M. Concurrent disorders and treatment outcomes: a meta-analysis. J Dual Diagn 2025; 21 (3): 251–265, doi: 10.1080/15504263.2025.2515015.
2. Tomáš J., Šťastná L. Prevalence of dual diagnoses among children and adolescents with mental health conditions. Children (Basel) 2023; 10 (2): 293, doi: 10.3390/children10020293.
3. Varyšová L., Šťastná L. Duální porucha – jak (ne)jednotná terminologie ovlivňuje výzkum, diagnostiku a léčbu. Česká a slovenská psychiatrie 2025; 121 (5): 230–237.
4. Duální diagnóza. Závislosti Olomouc, 13. 8. 2025. Dostupné na: https://zavislostiolomouc.cz/blog/dualni-diagnoza
