Studie provedená v USA zařadila 48 727 dospělých s DM2 a HT z průzkumů National Health and Nutrition Examination Surveys z let 1999–2018 a rozdělila je do 4 kategorií: 1. bez DM2 a bez HT (50,5 % zařazených); 2. s HT bez DM2 (38,4 %); 3. s DM2 bez HT (2,4 %); 4. s DM2 i s HT (8,7 %). Hodnocena byla celková a KV mortalita v každé z těchto kategorií.
V průběhu sledování, jehož medián činil 9,2 roku, bylo ve skupině s DM2 i s HT v porovnání se skupinou bez DM2 a bez HT zjištěno téměř 2,5násobné riziko úmrtí (poměr rizik [HR] 2,46; 95% interval spolehlivosti [CI] 2,45–2,47) a téměř 3násobné riziko úmrtí z KV příčin (HR 2,97; 95% CI 2,94–3,00), přičemž silnější asociace byla pozorována u žen. Současný výskyt DM2 a HT v porovnání se samotnou HT nebo samotným DM2 znamenal o 66 % vyšší riziko úmrtí a více než 2násobnou KV mortalitu. Mortalitu zvyšovala již současná přítomnost prediabetu a zvýšeného krevního tlaku (TK), a to o 19 % v porovnání s jedinci, kteří měli nejvýše 1 z hodnocených onemocnění (pouze prediabetes, pouze zvýšený TK nebo žádný z těchto stavů).1
Podobný cíl měla studie provedená v Íránu. Zařadila 6323 jedinců starších 35 let bez KV onemocnění. Během 15 let u nich sledovala výskyt KV příhod a celkovou mortalitu v závislosti na přítomnosti DM2, HT nebo obou těchto chorob.
V celkové populaci byl na 1000 osob a rok výskyt KV příhod 13,77, KV mortalita 3,01 a celková mortalita 9,92. U pacientů s DM2 bylo zjištěno téměř 2násobné riziko KV příhody, pokud současně trpěli HT (HR 1,98; 95% CI 1,47–2,66). A naopak u pacientů s HT současná přítomnost DM2 významně zvýšila riziko KV příhod a celkovou i KV mortalitu.2
Italská studie hodnotila, zda je nový marker inzulinové rezistence – index triglyceridy/glykémie (TyG) – spojen s rizikem vzniku DM2 u osob s nově diagnostikovanou hypertenzí. Autoři sledovali 585 pacientů, z nichž žádný neměl při vstupu do studie DM2 ani neužíval žádná antidiabetika. Index TyG byl vypočítán jako přirozený logaritmus [hladina triglyceridů nalačno (mg/dl) × glykémie nalačno (mg/dl) : 2].
Během průměrné délky sledování 8,5 roku bylo u zařazené populace diagnostikováno 78 případů DM2 (1,57 % pacientů za rok). Faktory, které významně korelovaly se vznikem DM2, zahrnovaly body mass index (BMI: HR 2,842; 95% CI 2,299–3,514), index TyG (HR 2,392; 95% CI 1,745–3,192), věk (HR 1,944; 95% CI 1,527–2,474), vysoce senzitivní C-reaktivní protein (hs-CRP: HR 1,409; 95% CI 1,153–1,722) a homeostatický model hodnoceni inzulinové rezistence (HOMA: HR 1,325; 95% CI 1,079–1,756). Nejlepší odhadnutá prahová hodnota indexu TyG pro predikci vzniku DM2 u osob s nově zjištěnou hypertenzí byla 4,71. Prokázána byla také významná souvislost mezi indexem TyG a HOMA, což dokládá, že TyG je snadno stanovitelný nenákladný marker inzulinové rezistence, který lze použít k predikci vzniku DM2 u hypertoniků.3
Studie BPROAD publikovaná v New England Journal of Medicine zařadila 12 821 čínských pacientů starších 50 let, kteří měli DM2, HT a zvýšené KV riziko. Byli randomizováni k intenzivní antihypertenzní léčbě s cílovou hodnotou systolického tlaku krve (sTK) < 120 mmHg nebo ke standardní antihypertenzní léčbě s cílovým sTK < 140 mmHg. Primární sledovaný parametr byl složený a zahrnoval nefatální cévní mozkovou příhodu (CMP), nefatální infarkt myokardu (IM), léčbu nebo hospitalizaci pro srdeční selhání a úmrtí z KV příčin.
Po 1 roce byl průměrný sTK 121,6 mmHg (medián 118,3 mmHg) ve skupině s intenzivní léčbou a 133,2 mmHg (medián 135,0 mmHg) ve skupině se standardní léčbou. Primární sledovaný parametr byl během 4,2 roku sledování zaznamenán u 393 pacientů (1,65 příhody na 100 osob za rok) ve skupině s intenzivní léčbou a u 492 pacientů (2,09 příhody na 100 osob za rok) ve skupině se standardní léčbou (HR 0,79; 95% CI 0,69–0,90; p < 0,001). Incidence závažných nežádoucích příhod byla v obou skupinách srovnatelná, ve skupině s intenzivní léčbou se však častěji objevila symptomatická hypotenze a hyperkalémie.4
(zza)
Zdroje:
1. Yuan Y., Isasi C. R., Al-Rousan T. et al. Associations of concurrent hypertension and type 2 diabetes with mortality outcomes: a prospective study of U.S. adults. Diabetes Care 2025; 48 (7): 1241−1250, doi: 10.2337/dca24-0118.
2. Sadeghi M., Teimouri-Jervekani Z., Roohafza H. et al. Integration of diabetes mellitus and hypertension on major cardiovascular events: an experience from a 15-year follow-up cohort study in EMR. Curr Diabetes Rev 2025; 21 (9): e15733998304318, doi: 10.2174/0115733998304318240731051957.
3. Perticone M., Shehaj E., Suraci E. et al. Individuation of a cut-off value of triglyceride-glucose index for incident diabetes mellitus in patients with essential hypertension. Intern Emerg Med 2025; 20 (2): 423−429, doi: 10.1007/s11739-024-03803-4.
4. Bi Y., Li M., Liu Y. et al.; BPROAD Research Group. Intensive blood-pressure control in patients with type 2 diabetes. N Engl J Med 2025; 392 (12): 1155−1167, doi: 10.1056/NEJMoa2412006.
