Imunoterapie v onkologii

Imunoterapie představuje zásah do imunitních mechanismů s cílem obnovit nebo upravit funkce imunitního systému. První experimenty s imunoterapií jsou známy od druhé světové války, kdy bylo popsáno zmenšení nádoru u člověka, který prodělal infekci s horečkami.

Imunogenicita nádorů

Nádorová buňka se vyznačuje mnoha specifiky. Mimo jiné tím, že na svém povrchu vystavuje nové, tělu cizí antigeny a tím se stává imunogenní. Problémem je, že se nádorové buňky neustále antigenně mění, imunitní systém se vyčerpává, a tak se v konečném důsledku výrazně zmenšuje schopnost organismu nádor kontrolovat.

Možnosti imunoterapie

Imunoterapii je možné dělit z několika hledisek – podle léčebného cíle na stimulační, supresivní a substituční. Podle mechanismu navození imunitní odpovědi na pasivní – protilátky nebo imunitní buňky jsou dodané jako hotové od dárce – a aktivní imunoterapii, u níž je za imunitní odpověď zodpovědný vlastní imunitní systém. Další dělení je možné podle specificity navozené imunitní odpovědi na specifickou (imunitní odpověď je směřována proti dodávanému antigenu) a nespecifickou, kde se snažíme o celkovou úpravu imunitní odpovědi.

Indikace a nežádoucí účinky imunoterapie

Po mnohaletých zkušenostech s imunoterapií je dnes už jasné, že tato metoda přináší prodloužení života řádově v měsících, a navíc jen u malého počtu diagnóz. Bohužel nežádoucí účinky nejsou zanedbatelné. Imunoterapie je indikována u pacientů s karcinomem ledviny, maligním melanomem a u některých lymfomů. Nežádoucí účinky jsou časté, jedná se hlavně o zimnici, třes, bolesti svalů, kloubů, horečky až 40 stupňů, nevolnost, zvracení, někdy i hematologickou toxicitu.

(syna)

Zdroj:
Adam Z. a kol.: Cílená léčba v onkologii. Remedia 2005; 15, 4–5.