MUDr. Igor Karen: „O boji za kompetence praktiků a o reformě primární péče“

MUDr. Igor Karen
Vystudoval Fakultu dětského lékařství Univerzity Karlovy v Praze, atestoval v oborech pediatrie, infekční nemoci, diabetologie a všeobecné lékařství. Práci lékaře zahájil v roce 1989 jako sekundární lékař v mělnické nemocnici, kde později po mnoho let působil jako zástupce primáře infekčního oddělení. Postupně však stále více tíhl k profesi všeobecného praktického lékaře a vybudoval praxi v Benátkách nad Jizerou, pod kterou spadá několik ordinací. Přednáší a publikuje v ČR i zahraničí, je autorem řady odborných knih a doporučených postupů léčby a prevence civilizačních onemocnění, jako jsou diabetes nebo hypertenze. Jako místopředseda Společnosti všeobecného lékařství České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně (SVL ČLS JEP) dlouhá léta bojuje o posílení léčebných možností praktických lékařů ve prospěch jejich pacientů. Je také předsedou Diabetologicko-obezitologické sekce SVL ČLS JEP, kterou v roce 2011 založil. Od 5. ledna 2026 je náměstkem ministra zdravotnictví.
Rozhovor vedl Jiří Široký

 Pane náměstku, rád bych náš rozhovor začal tématem, kterého jsme se dotkli již před lety v rozhovoru pro Lékařské listy, a to je vaše osobní cesta k medicíně. Pokud si dobře vzpomínám, klíčovou roli ve vašem rozhodování hrál váš dědeček, za kterým jste často jezdil do Žďáru nad Sázavou. Je to tak?

Je to přesně tak, jak říkáte. Tato historie je pro mě zcela zásadní a rád na ni vzpomínám, dokonce ji popisuji i ve své kapitole v knize Kuchařka lékařů českých. Můj dědeček byl pro mě velkým vzorem, ale bohužel to byl také typický polymorbidní pacient. Trpěl metabolickým syndromem, léčil se s hypertenzí, dyslipidemií, měl obezitu centrálního typu a s tím související počínající diabetes.

Zlomový moment nastal, když se nešťastnou náhodou zranil sekerou do pravé nohy. V důsledku jeho diagnóz se rána nehojila a rozvinul se u něj chronický bércový vřed. Já jsem byl tehdy ještě malé dítě, ale živě si vybavuji ty momenty, kdy si dědeček doma nohu převazoval. Sledoval jsem ho, jak manipuluje s těmi fáči, a tehdy jsem mu slíbil: „Dědo, až budu velký, vystuduji na doktora a tu nohu ti vyléčím.“

Tento dětský slib mě skutečně nasměroval. Už od první třídy základní školy jsem měl jasno v tom, že chci být lékařem, a to odhodlání mi vydrželo až do dospělosti. To, že jsem si v průběhu následné kariéry udělal čtyři, potažmo pět atestací, beru spíše jako bonus navíc, který vyplynul z mé touhy rozumět medicíně komplexně. Začínal jsem jako pediatr, následně jsem atestoval jako infekto­log, poté jsem přešel k všeobecnému praktickému lékařství. A protože mě už od roku 1989 na infekčním oddělení nesmírně zajímal diabetes a věděl jsem, že pro dobro pacienta ho musím umět správně kompenzovat, doplnil jsem si i specializovanou atestaci z diabetologie.

 Právě vaše angažovanost v diabetologii je v odborných kruzích dobře známá. Jak vzpomínáte na dobu, kdy se začaly rodit první doporučené postupy pro praktické lékaře?

To byla doba plná nadšení a průkopnické práce. Tehdy jsem se blíže poznal s panem profesorem Štěpánem Svačinou a začali jsme společně psát první doporučené postupy pro praktické lékaře. Je nutné si uvědomit kontext té doby –⁠ tehdy ještě prakticky neexistovala legislativní ani úhradová možnost, aby praktický lékař léčil diabetika ve své ordinaci. My jsme ale ty postupy psali s vizí do budoucna, abychom praktiky připravili na moment, kdy ta možnost přijde. Učili se to i na atestaci.

Poté, co jsme měli připravený odborný podklad a proběhly semináře, nastal zlomový rok 2009. Tehdy jsme zasedli k jednacímu stolu s tehdejší paní ministryní zdravotnictví Danou Juráskovou, paní doktorkou Markétou Hellerovou a paní inženýrkou Ivanou Jenšovskou. Podařilo se nám je přesvědčit, že máme vypracované guidelines a že praktičtí lékaři jsou odborně připraveni začít léčit pacienty s diabetem 2. typu, kteří jsou zachyceni v jejich ordinacích.

Díky těmto jednáním se stal rok 2010 skutečně revolučním rokem pro primární péči. Byl nám přiznán kód 01201 (péče o diabetika) a kód dispenzarizace 09532. O rok později jsme se shodli, že zásadním markerem kvality péče je glykovaný hemoglobin. Tehdy jsem na Komisi pro kultivaci výkonů, s velkou pomocí paní inženýrky Jenšovské a tehdejšího vedení ministerstva, prosadil pro všeobecné praktické lékaře kód 01445.

 Co tento kód v praxi znamenal pro lékaře a pacienty?

Byl to obrovský posun v komfortu a rychlosti rozhodování. Umožnilo to praktickým lékařům využívat v ordinaci i pro toto stanovení metodu POCT (point­-of-care testing), tedy okamžité vyšetření z kapky krve. Samozřejmě zůstala možnost odesílání vzorků do spádových laboratoří, kde ale vždy vznikala časová prodleva v řádu minimálně tří hodin, než jsme znali výsledek. S POCT přístroji jsme mohli reagovat ihned.

Tím de facto odstartovala éra léčby diabetu v primární péči. S panem profesorem Svačinou jsme vydali knihu Diabetes mellitus v primární péči. Zájem byl tak obrovský, že jsme za dva nebo tři roky museli připravit další, rozšířené vydání. Doplnili jsme kapitoly o komorbiditách a o nových lékových skupinách, které v té době přicházely na trh –⁠ kromě gliptinů se objevily glifloziny a začínala éra GLP-1 agonistů, tehdy ještě v injekční formě jednou denně.

Objížděli jsme republiku –⁠ já, pan profesor Svačina, paní docentka Šmahelová –⁠ a přednášeli jsme praktikům. Dělali jsme osvětu na Jarních interaktivních konferencích v Praze, na výročních konferencích v Karlových Varech, v Brně, později se to přesunulo do Zlína. Když si vzpomenu, že v roce 2010 léčil diabetes jen zlomek „osvícených“ lékařů, ušli jsme obrovský kus cesty.

 To je skutečně úctyhodný posun. Jak byste tedy srovnal situaci před 16 lety a dnes? Jaká je realita v roce 2026?

Ten rozdíl je diametrální. Dnes si troufám tvrdit, že 90 % všech všeobecných praktických lékařů aktivně léčí pacienty s diabetem 2. typu. Abychom tento zájem podchytili, založil jsem už v roce 2011 tzv. Diasekci pod Společností všeobecného lékařství (SVL ČLS JEP). Začali se nám tam hlásit lékaři, kteří chtěli vědět víc.

Velký kus práce odvedla i paní doktorka Dana Moravčíková z Olomouce, členka výboru SVL ČLS JEP, která pořádala víkendové semináře, kde jsme nabírali další proaktivní členy. Dnes, v roce 2026, má Diasekce přes 860 členů z celkových pěti tisíc členů společnosti. A protože diabetes a obezita jsou spojené nádoby a v posledních letech zažíváme boom antiobezitik, rozšířili jsme název i obsah na Diabetologicko-obezito­logickou sekci.

Členům posíláme informační mate­riály nejen o diabetu, ale i o novinkách na trhu, například o vakcínách a antiobezitikách. Víme totiž, že diabetik je po onkologickém pacientovi nejrizikovějším pacientem v ordinaci. Je to chronický, polymorbidní pacient, který vyžaduje komplexní péči a léčbu šitou na míru.

A právě proto zde na ministerstvu nyní sepisujeme základní teze pro reformu primární péče. Jedním z klíčových bodů je rozšíření preskripčních oprávnění pro praktické lékaře –⁠ včetně moderních anti­diabetik, hypolipidemik a dalších skupin léků. Praktičtí lékaři tyto nemoci umí diagnostikovat, znají své pacienty, ale kvůli administrativním omezením je často zbytečně odesílají do ambulancí specialistů jen kvůli receptu. To chceme změnit. Ambulance specialistů, které jsou „o level výš“, mají sloužit pro komplikované případy, když léčba nefunguje, ne pro rutinní preskripci, kterou blokují, z mého pohledu, mnohdy nesmyslná omezení.

 Když zmiňujete reformu, jaká je tedy role praktického lékaře v současném systému a kam by se měla ideálně posunout? Kde vidíte největší rezervy?

Společnost se vyvíjí a populace nám stárne. Naším cílem je, aby populace stárla ve zdraví. Chceme, aby senioři byli funkční, kompenzovaní a dožívali se vysokého věku v domácím prostředí, nikoliv v ústavech. Samozřejmě, někdy se ústavní péči nevyhneme, ale většina lidí si přeje zůstat doma –⁠ je to pro ně i bezpečnější žít v prostředí, které znají.

Proto klademe obrovský důraz na prevenci a screeningy. Máme řadu onko­screeningů, které může praktik realizovat –⁠ mamoscreening, karcinom prostaty, karcinom plic a máme i další screeningy. Aby se v tom lékaři vyznali, připravili jsme materiál MA-KO (MAnuál KÓdů), který chceme vydávat každoročně. Je to pomůcka, kde lékař najde přehled kódů, diagnóz a jejich přepočet na body i koruny, aby nemusel vše nosit v hlavě.

Velkým tématem jsou nyní preventivní prohlídky ve věku 50+ a 60+, které jsme rozšířili o kardiomarkery. Populaci nám totiž dramaticky zatěžuje srdeční selhání. Po dohodě s Českou kardiologickou společností, jmenovitě s profesorem Linhartem, profesorem Ošťádalem, doktorem Jansou a se SPL ČR i SVL ČLS JEP, zejména s dr. Šonkou a docentem Býmou, a s ředitelem ÚZIS profesorem Duškem jsme zavedli jasná pravidla.

U pacientů nad 50 let se dvěma rizikovými faktory (obezita, kouření, hypertenze, prediabetes, diabetes, dyslipidemie) musíme nabírat marker NT-proBNP. U šedesátníků stačí už jen jeden rizikový faktor. Vyšetření by se mělo opakovat každé dva roky. Mnoho praktiků má ve svých ordinacích POCT přístroje, které tento marker umí změřit okamžitě, což lze využít jak při zmiňovaných preventivních prohlídkách, tak i v akutních, emergentních situacích.

Další rezervu vidím ve využití terénní sestry. Praktický lékař je dnes zavalen prací v ordinaci a nemá tolik času jezdit po regionu. Terénní sestra by mu mohla výrazně ulehčit práci –⁠ zkontroluje pa­cienta doma, vyhodnotí, zda je nutná návštěva lékaře. Budeme se snažit posílit kompetence těchto sester a začlenit je do týmů. A tak se dostáváme k dalšímu velkému tématu a tím je sdružená neboli týmová praxe.

 Co si pod pojmem týmová praxe představit a jaké s ní máme v České republice zkušenosti?

Je to celoevropský trend, který reaguje mimo jiné na feminizaci medicíny. V primární péči máme převahu žen, kromě některých chirurgických oborů je to trend v celé medicíně. Tyto lékařky jsou často matky od rodin, kterým úvazek 1,0 nevyhovuje.

Mohu uvést příklad z vlastní zkušenosti. Než jsem nastoupil na ministerstvo, vedl jsem týmovou praxi v Benát­kách nad Jizerou. Dnes ji vede má dcera Adéla Karenová, takže nejsem ve střetu zájmů –⁠ praxi jsem předal. Model ale i po mém odchodu funguje skvěle –⁠ střídá se tam pět lékařek ve dvou ordinacích. Chodí do práce na dva nebo tři dny v týdnu. To jim umožňuje věnovat se rodině a dětem, ale zároveň neztrácí kontakt s medicínou a pacienty. Koordinační roli má MUDr. Klára Zapletalová, která u nás pracuje přes 10 let a stala se duší týmu.

Zajímavé je, že jim nevadí dojíždět třeba 30 kilometrů z Prahy, protože ten komfort týmu a vzájemné zastupitelnosti jim za to stojí. Mají společnou skupinu na WhatsAppu, konzultují spolu případy, vyměňují si informace. Je to i o sociálním aspektu –⁠ teď například jedou tři kolegyně společně na kongres do Hradce Králové, který začíná příští týden. Mimochodem, byl jsem požádán, abych tento kongres za ministerstvo v pátek 13. února zahájil, na což se moc těším.

Rád bych tam kolegům sdělil i novinky z ministerstva. Podařilo se nám například narovnat cenový výměr za administrativní činnost pro ČSSZ, který byl oproti loňsku ponížený. Usilovně pracujeme na Portálu řidičských průkazů. Tady na nás bohužel po minulém vedení vypadl pověstný „kostlivec ze skříně“ –⁠ portál nefungoval, ačkoliv zákon platil od 1. ledna. Pan ministr Mgr. Adam Vojtěch musel udělit výjimku. Nyní koordinujeme kroky s Ministerstvem dopravy, abychom do 31. 3. zajistili plnou funkčnost a implementaci do softwarů lékařů. Cílem je, aby to bylo uživatelsky přívětivé a aby řidiči senioři nemuseli fyzicky nosit „prodloužení průkazu“.

V rámci digitalizace také chceme sdílet laboratorní výsledky a dokumentaci, abychom zamezili duplicitním vyšetřením. Je neekonomické a nelogické, aby se opakovaly odběry jen proto, že lékař nevidí výsledky z jiné laboratoře.

Česká republika si v kvalitě péče nevede špatně. Projekt PARIS, který nastavil zrcadlo všeobecným praktickým lékařům ve spokojenosti pacientů, ukázal, že jsme v mnoha aspektech na špičce, srovnatelní třeba se Švýcarskem. Kde ale výrazně pokulháváme, je právě digitalizace. Tam musíme napnout síly. Pokud se nám podaří rozvinout týmové praxe a digitalizaci, věřím, že se nám podaří zasaturovat i periferní oblasti, kde dnes chybí praktici, pediatři či stomatologové.

 Z vašich slov je patrné nadšení pro věc. Byla právě možnost ovlivnit tyto systémové věci důvodem, proč jste přijal roli náměstka?

Ano, jednoznačně. Celou svou kariéru jako místopředseda SVL a garant pro hypertenzi, diabetes, metabolický syndrom, očkování a antibiotika usiluji o rozvolnění preskripce a zlepšení podmínek pro primární péči. Když přišla nabídka realizovat reformu primární péče přímo z pozice náměstka, vnímal jsem to jako výzvu, která se neodmítá. Věřím, že se mi během čtyř let podaří prosadit věci, které máme v základních tezích a které korespondují s vládním programovým prohlášením.

 Je to ale úplně jiná práce. Není vám trochu líto, že přijdete o každodenní kontakt s pacienty a medicínou?

Lékařem zůstávám i nadále. Po dohodě s ministrem mám v každém týdnu vyhrazený jeden den, kdy funguji ve své bývalé ordinaci jako diabetolog i běžný všeobecný praktický lékař právě proto, abych byl i nadále v kontaktu s medicínou. A i pacienti oceňují, že jsem zůstal v praxi.

 Tak to je skvělé. Vy také často přednášíte kolegům. Půjde to skloubit s vaší pozicí náměstka?

Zůstávám v kontaktu i se svými kolegy lékaři, protože se budu snažit navštěvovat některé vybrané vzdělávací aktivity. Tyto moje „výjezdy“ slouží jednak k tomu, abych je informoval o realizovaných aktivitách ministerstva a jednak abych slyšel postřehy z jejich praxí. A také také to pomáhá udržet se „up to date“ v medicíně.

 Vraťme se ještě krátce k prevenci. Lékaři její význam znají, ale jak k ní motivovat pacienty? Mnozí ji stále podceňují.

Zde nelze spoléhat jen na lékaře. Do hry musí vstoupit i zaměstnavatelé, kteří by měli nabízet benefity zaměstnancům starajícím se o své zdraví. Mnohem aktivnější musí být i zdravotní pojišťovny. Měly by si konkurovat nabídkou bonusových programů a samy aktivně zvát pojištěnce na prohlídky.

Lidé často ani nevědí, na co mají nárok. Nemyslím jenom stran benefitů, ale co by ještě měli absolvovat v rámci svého zdraví. A to platí vlastně i o stomatologické, pediatrické a gynekologické péči. Často vidíme například u sedmdesátiletých pacientek, že nebyly pět let na gynekologii. Přitom riziko karcinomu děložního čípku věkem nemizí. Zde vidím velký prostor pro osvětu a systémovou motivaci, ale to by bylo téma na samostatný rozhovor.

 To určitě rádi příště probereme. Nyní, kdy už vás čekají v předsálí, vás nebudu zdržovat od dalších jednání. Dovolte mi ale ještě závěrečnou, osobní otázku: Čemu se věnujete ve volném čase, když potřebujete načerpat energii?

Bydlím na okraji Středočeského kraje, takže mám to štěstí, že se dívám do lesů. Hodně chodím na procházky, sportuji –⁠ hraju golf a dbám na kvalitní a dostatečný spánek. To jsou věci, bez kterých člověk nemůže dlouhodobě fungovat.

Každé ráno a každý večer poctivě čtvrt hodiny cvičím, abych se udržel v kondici. Považuji to za nedílnou součást životo­správy –⁠ naši předkové tvrdě fyzicky pracovali, my ten pohyb musíme nahrazovat. Sedavé zaměstnání na ministerstvu, kde sice mohu chodit po chodbách, ale není to tak smysluplné, mi trochu vadí. V ordinaci jsem byl zvyklý po práci vyrazit na golf či procházku a protáhnout se.

Snažím se to kombinovat i s kardio zátěží, v mém případě indiánským během nebo jízdou na kole –⁠ to mě baví. Víkendy se snažím věnovat sám sobě –⁠ v sobotu i v neděli si vyhradím dvě tři hodiny jen pro sebe a beru to jako zaslouženou odměnu.

Děkuji vám za rozhovor.