Preoperative diagnosis of salivary gland tumors
Salivary gland tumors represent a heterogeneous group of diseases with a wide spectrum of biological behavior. Preoperative diagnosis plays a crucial role in determining the appropriate therapeutic strategy and has a significant impact on surgical planning as well as overall patient prognosis. Despite advances in diagnostic modalities, distinguishing between benign and malignant lesions before surgery remains a challenge in many cases. Accurate preoperative assessment typically requires a combination of imaging, cytohistological, and clinical methods, and is characterized by a multidisciplinary approach. Ultrasound examination complemented by fine-needle aspiration biopsy is currently considered the standard diagnostic tool in the evaluation of salivary gland tumors. However, due to its limitations, additional methods are often employed to objectively assess the extent of disease and to determine the biological nature of the tumor, including its precise histopathological classification. This article aims to present the current possibilities in the preoperative diagnostic work-up of salivary gland tumors, with an emphasis on the benefits and limitations of various approaches in the context of therapeutic planning. Special attention is given to the reliability of preoperative prediction of tumor behavior and its potential invasiveness, both of which are critical factors influencing the extent of surgery and the need for further oncological treatment. A thorough understanding of this diagnostic process forms the basis for rational indication of paraclinical examinations in the management of salivary gland neoplasms.
diagnosis – neoplasms – salivary glands
Autoři: M. Hyravý 1 ; Ivo Stárek 1 ; Richard Salzman 1 ; P. Beláková 1 ; J. Čivrný 2 Působiště autorů: Klinika otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku LF UP a FN Olomouc2 Radiologická klinika LF UP a FN Olomouc 1 Vyšlo v časopise: Otorinolaryngol Foniatr, 75, 2026, No. 2, pp. 127-139. Kategorie: Přehledová práce doi: https://doi.org/10.48095/ccorl2026127
Nádory slinných žláz tvoří rozmanitou skupinu onemocnění se širokým spektrem biologického chování. Předoperační diagnostika hraje zásadní roli v rozhodování o dalším terapeutickém postupu a významně ovlivňuje chirurgické plánování i celkovou prognózu pacienta. I přes pokroky v diagnostice zůstává přesné rozlišení mezi benigními a maligními lézemi před chirurgickým zákrokem v řadě případů výzvou vyžadující kombinaci metod zobrazovacích, cyto-histologických a klinických a je pro něj typická mezioborová spolupráce. Ultrazvukové vyšetření doplněné o biopsii tenkou jehlou je v současnosti považováno za standard v diagnostice nádorů slinných žláz. Vzhledem k jejich limitacím je ale nezřídka doplněno o další metody, jejichž cílem je objektivizace rozsahu onemocnění či stanovení samotné biologické povahy nádoru včetně jeho přesné typizace. Cílem článku je přiblížit současné možnosti diagnostiky nádorů slinných žláz v předoperační fázi se zřetelem na jejich přínos i limity v kontextu plánování terapie. Zvláštní pozornost je věnována otázce spolehlivosti předoperačního odhadu biologického chování nádoru a jeho potenciální invazivity, které mohou zásadně ovlivnit rozsah chirurgického výkonu i následnou léčbu. Znalost této problematiky je základem k racionální indikaci paraklinických vyšetření v diagnostice nádorů slinných žláz.
diagnostika – nádory – slinné žlázy
Nádory slinných žláz jsou biologicky i histopatologicky nehomogenní onkologickou skupinou. Jedná se o relativně vzácná onemocnění, která tvoří pouhých 3–10 % všech nádorů hlavy a krku. Jejich maligní formy se na všech zhoubných nádorech hlavy a krku podílí 5–10 % [1–3]. Incidence těchto tumorů se při 68–80% zastoupení benigních forem pohybuje v rozmezí 0,3–7,9/100 tis. [1, 4–6]. Nejčastěji vycházejí ze žlázy příušní (59–76,1 %), méně často ze žlázy podčelistní (8–15 %) a podjazykové (0,6–1 %), v 6 % pak z malých slinných žláz [2,5,7]. Zatímco v příušní žláze převládají benigní nádory a karcinomy tvoří jen 15–32 %, ve žláze podčelistní zastupují malignity 4–45 % a v podjazykové dokonce 70–90 % tumorů [8]. V případě malých slinných žláz je výskyt karcinomů závislý na jejich lokalizaci – více než 55 % z nich vzniká na patře [3, 6].
Nově připravovaná klasifikace Světové zdravotnické organizace (WHO) [9] rozlišuje 15 typů epitelových benigních nádorů. Jejich poměrné zastoupení je značně nerovnoměrné. V 35–69 % případů se jedná o pleomorfní adenom (PLA), následovaný Warthinovým tumorem (WT) v 20–37,6 %. V posledních 20 letech však někteří autoři poukazují na nárůst relativního zastoupení WT na úkor PLA. Na ostatní monomorfní adenomy pak připadají pouhé jednotky procent [4, 5, 10, 11].
Karcinomy tvoří 20–32 % všech salivárních nádorů [2, 4–6, 12]. Z nich 32–55 % vychází z malých a 45–68 % z velkých slinných žláz [4, 5]. Jejich incidence kolísá v závislosti na geografickém výskytu mezi 0,4 a 2,6/100 tis. [3, 6, 13, 14]. V České republice jejich incidence v poslední dekádě mírně narůstá [15].
V širokém histopatologickém spektru těchto malignit identifikuje zmíněná novela WHO klasifikace 21 jednotek, jejichž zastoupení je nerovnoměrné [9]. Nejčastější je s 11–30,5 % adenoidně cystický karcinom, následovaný karcinomem mukoepidermoidním (14–30 %) a karcinomem z pleomorfního adenomu (3,6–11 %) [3–6, 14]. Salivární karcinomy se podle jejich biologického chování rozdělují na léze vysokého (high-risk) a nízkého (low-risk) biologického rizika. U některých jednotek je zaveden histopatologický grading, který je řadí do té či oné z obou výše uvedených skupin.
Základem terapie nádorů slinných žláz je jejich chirurgické odstranění. Detailní předoperační vyšetření je esenciální ke stanovení potřebného rozsahu výkonu a vzhledem k riziku vzniku kosmetických defektů i důsledného seznámení pacienta s možnými následky. Tumory malých slinných žláz a žlázy podjazykové jsou zpravidla resekovány vcelku ze zevního či transorálního přístupu. Resekční okraj o šíři 1 cm je považován za dostatečný u většiny nádorů, nicméně v praxi je taková velikost okraje pro anatomické poměry mnohdy nedosažitelná. Elektivní krční disekce je doporučena u nádorů vycházejících z oblasti dutiny ústní, orofaryngu, high-grade mukoepidermoidního karcinomu a adenoideně cystického karcinomu, a to v rozsahu dle primární lokality [16, 17].
Nádory podčelistní žlázy omezené na žlázu samotnou vyžadují resekci celé žlázy včetně přilehlé lymfatické tkáně v oblasti IB k zajištění negativních resekčních okrajů. V případě potvrzení high-grade malignity u N0 je doporučeno provést elektivní krční disekci v oblastech I–III. Důvodem k tomuto přístupu je vysoká četnost okultních metastáz. U rozsáhlých nádorů mohou být do resekátu zahrnuty i okolní struktury (n. hypoglossus, n. lingualis, spodina dutiny ústní či kost) [16, 17].
U nádorů příušní žlázy závisí radikalita výkonu na jejich biologické povaze. V případě monomorfních adenomů je možno provést extrakapsulární enukleaci, která je v částečné podobě nezřídka součástí i rozsáhlejších výkonů na příušní žláze. Jinou možností je extrakapsulární disekce, která je považována za minimální výkon v léčbě PLA. V případě rozsáhlejších nádorů, multiplicitních ložisek či recidiv je prováděna superficiální či totální parotidektomie. Poslední uvedená je u nezhoubných nádorů indikována při jejich lokalizaci v hlubokém laloku příušní žlázy či šíření do parafaryngeálního prostoru [16, 17].
Radikalita chirurgické léčby karcinomů slinných žláz je dána mírou jejich agresivity a stadia onemocnění. U nízce rizikových nádorů a stadií T1–2, uložených v povrchovém laloku, je základním výkonem superficiální parotidektomie. V případě pokročilých stadií či předoperačně známého pokročilého histopatologického gradu je indikována totální parotidektomie doplněná o elektivní krční disekci v oblasti II–IV [17].
Z uvedeného je patrné, že předoperační znalost povahy a rozsahu nádorové léze slinné žlázy je zcela zásadní pro fundované rozhodnutí o volbě léčby. Umožňuje lepší přípravu terapeutického týmu a současně s tím i seznámení pacienta s možnými následky. V článku jsou diskutovány jednotlivé části diagnostického procesu od rudimentálního klinického vyšetření přes paraklinická vyšetření zahrnující zobrazovací metody i ve svých alternativních podobách až po miniinvazivní cyto-histologická vyšetření. Prezentovány jsou jak aktuální výsledky jednotlivých metod v diagnostice salivárních nádorů, tak i jejich vhodné indikace a limity. Součástí práce je i návrh diagnostického schématu pro klinickou praxi.
Základem předoperační diagnostiky salivárních tumorů je anamnéza a fyzikální ORL vyšetření. Důležitá je informace o době vzniku tumoru a změně jeho velikosti v čase, kdy je většinou rychlá progrese známkou vysoké agresivity nebo high-grade transformace nádoru. Pro možnost metastáz primárních extrasalivárních karcinomů do velkých slinných žláz, především do příušní žlázy, pátráme po recentních či aktuálních tumorech kůže především boltce, čela a temporální krajiny, jakož i jiných orgánů, a to především v situacích, v nichž je diagnostikován spinocelulární karcinom či je dle histopatologického vyšetření podezření na primární nádor jiného než salivárního původu.
Při klinickém vyšetření je největším problémem odlišit benigní adenomy od low-risk karcinomů, neboť všechny tyto tumory imponují jakožto dobře ohraničené, volně pohyblivé léze menšího průměru. Pro high-risk karcinomy je naopak typický rychlý invazivní růst projevující se pozdním T stadiem (T3–4) s fixací k okolním tkáním a často přítomností uzlinových metastáz. Vzdálené metastázy se u primárních salivárních karcinomů objevují jen asi ve 2 % případů, ovšem míra rizika je závislá na konkrétním typu nádoru [18, 19]. Klinicky ani zobrazovacími metodami nelze odlišit primární salivární extranodální lymfomy, které nejsou obecně indikovány k chirurgické léčbě, od nádorů slinných žláz.
K předoperačnímu určení biologické povahy léze slinných žláz (zánět vs. benigní vs. maligní nádor) slouží cyto-histologické metody zahrnující tenkojehlovou aspirační biopsii (FNAB – fine needle aspiration biopsy) a biopsii tlustou jehlou (CNB – core needle biopsy).
Tenkojehlová aspirační biopsie se provádí jehlou o kalibru 21–25 G. K získání cytologického specimen je možno použít speciální aspirační držák na injekční stříkačku či kapilární, podtlaku prostou techniku, která nekontaminuje odebraný vzorek krevními elementy. Výkon se obvykle provádí pod ultrazvukovou (UZ) kontrolou, která snižuje riziko nereprezentativního odběru především u malých a špatně hmatných lézí.
Punkcí získané malé množství cytologického aspirátu umožňuje pouze omezenou imunohistochemickou analýzu či posouzení tkáňové architektury léze. Bylo prokázáno, že aspirační punkce je spojena jen se zanedbatelným rizikem implantačních metastáz vedoucích k recidivě nádoru [16].
V 2,9–19 % odběrů je cytologické specimen nereprezentativní [20–27]. Úskalím cytologické diagnostiky nádorů slinných žláz je především morfologická heterogenita a překrývání patomorfologických znaků mezi některými benigními i maligními jednotkami [28–30]. Udávaná přesnost metody v určení histopatologického typu nádoru tak kolísá v rozmezí 48–94 % [29, 31–33].
V minulosti bylo navrženo několik cytologických klasifikací nádorů slinných žláz [34–36], které pro jednotlivé diagnostické kategorie stanovovaly míru pravděpodobnosti karcinomu. Stejně je tomu u současné Milánské klasifikace, jež pro každou ze šesti stratifikovaných skupin obsahuje i doporučení dalšího postupu (tab. 1) [37, 38].
Tab. 1. Milánský systém reportování cytologií slinných žláz obsahuje informaci o riziku malignity a doporučený postup pro každou z diagnostických kategorií [37]. Tab. 1. The Milan system for reporting salivary gland cytopathology: implied risk of malignancy and recommended clinical management [37].
Někteří autoři používají FNAB k odlišení salivárních neoplazmat od nenádorových lézí, což umožňuje eliminaci zbytečného chirurgického výkonu u posledně uvedené skupiny. Zurrida et al. [39] u 223 nálezů dosáhli 100% senzitivity a specificity, absolutní specificitu a jen lehce nižší (91 %) senzitivitu uvádějí v souboru 121 pacientů He et al. [40]. Znatelně nižší senzitivitu (50 %) při zachování vysoké specificity (97 %) naopak zaznamenali Hajiioannou et al. [41]. Chrabanska et al. [42] udávají v souboru 101 pacientů v detekci nenádorové léze 100% senzitivitu a 88% specificitu. V kohortě 100 pacientů s nádorovými i nenádorovými lézemi identifikovali Ashraf et al. [43] benigní nádory s 98,5% senzitivitou a 87% specificitou, pro karcinomy činila korespondující čísla 77 %; resp. 98,8 %. Srovnatelných hodnot dosáhli pro maligní (75; resp. 100 %) i benigní (86; resp. 81 %) Chrabanska et al. (tab. 2) [42].
Tab. 2. Výsledky FNAB v diagnostice lézí slinných žláz. Tab. 2. Diagnostic performance of FNAB in salivary gland lesions.
Jiné studie hodnotily potenciál FNAB v odlišení benigních od maligních nádorů. Zde je dosahováno 94–100% specificity [27, 44–47]. Udávaná senzitivita však vykazuje větší rozdíly. Její absolutní hodnotu referují Al Salamah et al. [47], nižší hodnoty (80–93 %) udávají další autoři [27, 45, 46]. Velmi rozsáhlá Schmidtova [48] metaanalýza zahrnující 64 prací o celkovém počtu 6 169 nádorů příušní žlázy prokázala v odlišení benigních od maligních salivárních tumorů senzitivitu 80 % a specificitu 97 %. Značné rozdíly v údajích některých autorů vysvětlují Schmidt et al. rozdílnou metodikou odběru (UZ navigovaná vs. z volné ruky provedená punkce), přítomností cytologa při odběru, kalibrem použité jehly a v neposlední řadě i reprezentativností odebraného specimen, která je do jisté míry závislá na počtu provedených aspirací.
Biopsie tlustou jehlou
Méně používanou metodou v předoperační diagnostice salivárních tumorů je ultrazvukem navigovaná biopsie tlustou jehlou (CNB – core-needle biopsy). K odběru se užívají jehly o kalibru 12–20 G [49–54]. V diagnostice nádorů slinných žláz si postupně nachází své místo především proto, že je schopná významně eliminovat některé z nedostatků FNAB.
Výhodou CNB ve srovnání s FNAB je velikost a charakter samotného vzorku. Na rozdíl od FNAB, u níž je získáván buněčný aspirát, poskytuje CNB solidní tkáň, jejíž velikost je úměrná použitému kalibru jehly. Takový vzorek umožňuje využití širokého spektra imunohistochemických metod, které jsou nezřídka nezbytné k přesné typizaci nádoru [55–57]. Kromě toho skutečnost, že se jedná o kohezivní tkáň, dovoluje posouzení vnitřní struktury vyšetřované patologie, což je přínosné především u nehomogenních lézí. Výsledkem je vyšší diagnostická přesnost u nádorů slinných žláz, a to především těch maligních [55–60].
Nevýhodou ve srovnání s FNAB je nutnost užití lokální anestezie, delší a nákladnější zpracování odebrané tkáně, které neumožňuje jeho vyhodnocení ihned po odběru, a vyšší finanční náročnost odběrového zařízení [61].
Při srovnání obou metod ve schopnosti diagnostiky saliváních nádorů dosahuje FNAB senzitivity 62–94,8 % a specificity 93,2–99,5 % [27, 62–65]. V porovnání s CNB se jedná o hodnoty nižší – senzitivita 82–100 % a specificita 94–100 % [55–58]. Ještě lepších výsledků dosahuje CNB při porovnání schopnosti diagnostikovat malignitu slinných žláz – publikovaná senzitivita činí 81,1–100 % a specificita 85,7–100 % [55–60]. Tyto hodnoty jsou vyšší, než lze nalézt u FNAB, tj. 40–93,5 % a 77,7–100 % pro senzitivitu, resp. specificitu (tab. 3) [27, 60, 62–65]. Na větší diagnostickou výtěžnost CNB poukazuje i práce Heidariho et al. [56], kteří ve skupině 52 pacientů s předchozí nediagnostickou FNAB lézí příušní žlázy dosáhli senzitivity 96 % a specifity 85 % pro stanovení maligního nádoru.
Tab. 3. Porovnání výsledků cyto-histologických metod v diagnostice nádorů slinných žláz. Tab. 3. Comparison of cytological and histological methods in the diagnosis of salivary gland tumors.
Klinicky významný je také nižší početnediagnostických vzorků, který se v případě CNB pohybuje mezi 1,7 a 8,5 % [56–58, 60], což je nižší hodnota než v případě FNAB (2,9–19 %) [20–27].
Větší kalibr odběrové jehly s sebou přináší potenciální riziko rozsevu nádorových buněk do odběrového traktu. O jeho vzácnosti svědčí velká metaanalytická studie zahrnující 1 803 všech tumorů hlavy a krku, v níž byl referován jen u jednoho salivárního nádoru a jednoho maligního melanomu (tj. u 0,11 % případů) [66]. Jiná metaanalýza zahrnující 512 tumorů slinných žláz neprokázala CNB jako rizikový faktor pro vznik jejich recidiv [67].
Dosavadní výsledky publikovaných prací poukazují na větší spolehlivost CNB v porovnání s FNAB v diagnostice nádorů slinných žláz. Jako racionální se jeví její preference v případech podezření na maligní nádor či tam, kde předchozí FNAB byla nediagnostická (schéma 1).
Schéma 1. Návrh diagnostického postupu u nádorů slinných žláz. Scheme 1. Proposed diagnostic protocol for salivary gland tumors.
Nedílnou součástí předoperační diagnostiky onemocnění slinných žláz jsou zobrazovací metody. Spolehlivě odliší difuzní, především zánětlivé postižení parenchymu od solidního ložiska. Na rozdíl od palpačního vyšetření umožňují přesnější posouzení velikosti a vztahu patologického útvaru k okolním strukturám. Nezastupitelnou roli hrají v detekci tumorů hlubokého laloku příušní žlázy, které nejsou přístupné palpaci.
Nejčastěji užívané je UZ vyšetření. Výborně zobrazuje léze v povrchovém laloku příušní žlázy a dalších velkých slinných žlázách a jejich vztah k blízkým anatomickým strukturám. Vyšetření UZ je spolehlivé v diagnostice retenčních a lymfoepiteliálních cyst, lymfadenitid a difuzních parenchymatózních procesů. Lícní nerv nelze pomocí UZ vizualizovat, jeho anatomický vztah k tumoru můžeme odhadnout dopplerovským zobrazením v. retromandibularis, kterou tento nerv křižuje [68, 69].
Existuje několik modifikací UZ vyšetření, které se liší jak metodickými principy, tak dosaženými výsledky. Senzitivita a specificita základního UZ (B-mode) vyšetření v odlišení benigního od maligního nádoru, pro nějž je hlavním kritériem kvalita jeho okrajů, se pohybuje v rozmezí 50–88 %; resp. 54–98 % [70–72]. Přidání dopplerovského vyšetření nepřináší signifikantní zlepšení výsledků. V práci čítající 189 pacientů dosáhli Wu et al. [73] kombinací obou metod odlišení benigních a maligních nádorů, cyst a zánětů příušní žlázy senzitivity 39 %, specificity 90 % a diagnostické přesnosti 85 %.
K odhadu biologické povahy salivárních tumorů se používá stanovení jejich vaskularizace hodnocené počtem a kalibrem zásobujících cév. Dibbad et al. ve svém souboru zaznamenali její nízkou úroveň u 78,5 % benigních a vysokou u 88,8 % maligních salivárních nádorů [74]. Naproti tomu Dumitriu et al. [75] a Jiang [76] neshledali míru vaskularizace v tomto kontextu za přínosnou. Perfuzní parametry dopplerovského vyšetření představuje rezistenční index (RI), pulzatilní index (PI) a maximální systolická rychlost (PSV – peak systolic velocity). Senzitivita RI v diferenciaci benigních a maligních tumorů se pohybuje lehce nad 70 %, udávaná specificita kolísá mezi 52,9 a 89,2 % [74, 77]. Signifikance samotného PI a PSV je pro určení dignity tumoru sporná [74, 76, 77].
Elastografie je metoda umožňující posouzení tuhosti tkání pomocí měření změny její velikosti způsobené mechanickou deformací. Vychází z předpokladu, že nádorová tkáň je tužší konzistence než fyziologická [78]. U patomorfologicky velmi pestrých nádorů slinných žláz jsou však její možnosti pro překrývající se histoarchitekturu (buněčnost, množství a charakter nádorového stromatu, cystické struktury), a tedy i elasticitu tkání omezené [79, 80]. V metaanalýze zaměřené na odlišení benigního a maligního salivárního nádoru, zahrnující 1 146 neoplastických salivárních lézí, činila senzitivita a specificita 73 %; resp. 64 % [81].
Výpočetní tomografie (CT) vykazuje ve srovnání s magnetickou rezonancí (MR) nižší schopnost pro znázornění měkkých tkání. U onemocnění slinných žláz bývá indikována při hnisavých afekcích, a především sialolitiázy [82]. V posledně uvedené indikaci byla někdy prováděna CT sialografie, kterou však v dnešní době nahrazuje MR vyšetření. U maligních tumorů je CT preferováno k vyloučení možné infiltrace mandibuly a kostěných hranic pterygomandibulární jámy [82]. Udávaná senzitivita a specificita CT v diferenciaci benigního od maligního nádoru dosahují v metaanalýzách 83 a 85 %; resp. 70 a 73 % [83, 84].
Vyšetření MR je v diferenciální diagnostice salivárních onemocnění užíváno pro vynikající prostorové rozlišení a měkkotkáňový kontrast umožňující diferenciaci patologické a normální žlázové tkáně. Oproti CT je tak suverénní v odlišení tumoru od okolních měkkých tkání a stanovení jeho hranic [69]. Umožňuje detekci rozsáhlejší nádorové infiltrace lícního nervu, postižení hlubokého laloku příušní žlázy, parafaryngeálního prostoru a intrakrania [85, 86]. Některými autory je MR u tumorů příušní žlázy indikována jako metoda první volby [87]. Její nevýhodou je v porovnání s UZ horší dostupnost, náchylnost k pohybovým artefaktům, finanční náročnost a známé kontraindikace k tomuto vyšetření [69]. Mimo obligatorních T1 a T2 sekvencí s potlačením tuku (STIR, FAT SAT) se používají další, níže uvedené sekvence.
Difuzně vážené zobrazení (DWI) kvalitativně analyzuje náhodný pohyb molekul vody ve tkáni a ten je následně vyjádřen zdánlivým difuzním koeficientem (ADC – apparent diffusion coefficient). ADC dosahuje v diferenciaci benigních vs. maligních salivárních nádorů dle literárních pramenů senzitivity 63–100 % a specificity 52–100 % [88–97]. Velmi přínosná je tato metoda v odlišení PLA od karcinomů, u nichž referovaná senzitivita a specificita dosahují 82–100 %, resp. 81–100 % [88, 89, 94]. ADC však selhává v diferenciaci Warthinova tumoru od karcinomů v důsledku překrývání jeho hodnot u obou nádorů [88–97]. Pro nesignifikantní rozdíly v hodnotách ADC u jednotlivých histopatologických typů nádorů není tato metoda v jejich diagnostice přínosná [98–100].
Modifikací DWI je intravoxel incoherent motion (IVIM) vyšetření, které umožňuje hodnotit nádorovou kapilární perfuzi. V literatuře však nacházíme pouze ojedinělé práce zabývající se touto metodou v diagnostice nádorů slinných žláz. V odlišení maligních od benigních salivárních nádorů dosáhli Sumi et al. absolutní hodnoty senzitivity, specificity i diagnostické přesnosti [101]. O něco horší výsledky publikovali Yu et al., kteří dosáhli senzitivity 91 % a specificity 69 % [102], a Zhang et al. [103], v jejichž souboru bylo takto správně diagnostikováno 61 ze 71 (85,9 %) nádorů.
Dynamické kontrastem zesílené zobrazení magnetickou rezonancí (DCE-MR) využívá ke stanovení vaskularizace tumoru časový průběh jeho sycení kontrastní látkou. Pleomorfní adenom je charakterizován postupným sycením a následným pozvolným vymýváním kontrastní látky [104, 105], zatímco Warthinův tumor a maligní nádory se projevují jako rychle se sytící léze s rapidním [106, 107] nebo i pozvolným vymýváním [108]. Kombinace těchto dvou parametrů odlišila benigní od maligního tumoru příušní žlázy se senzitivitou 81 % a specificitou 63 % [109]. V Yabuuchiho et al. studii [106] dosáhla tato metoda senzitivity a specificity 100 %; resp. 80 % (tab. 4).
Tab. 4.
Hybridní zobrazovací metody, tj. pozitronová emisní tomografie (PET/CT a PET/MR) nejsou v diagnostice salivárních tumorů užívány jako základní vyšetřovací metoda. Důvodem je relativně nízká incidence vzdálených metastáz u primárních lézí a překrývání nálezů u některých benigních tumorů a karcinomů [1, 110]. PET/CT, resp. PET/MR jsou proto indikovány u pokročilých nálezů, high-risk karcinomů a zejména pak u recidivujících nádorů [1, 110].
V současnosti je UZ zobrazovací metodou první volby. Přispívá k tomu fakt, že většina nádorů je tomuto vyšetření přístupná. Výhodou je nepřítomnost absolutních kontraindikací, široká dostupnost a možnost kombinovat jej s FNAB či CNB [111, 112]. Posouzení hlubokého laloku příušní žlázy, parafaryngu, perineurálního šíření nebo kostní invaze není pomocí tohoto vyšetření dobře možné [68, 69]. V případě postižení hlubokého laloku, šíření mimo žlázu, stejně tak postižení nervových struktur či intrakrania je doporučeno provedení MR [111–113]. Ta je oproti CT superiorní v tkáňovém kontrastu, posouzení perineurálního a perivaskulárního šíření. Je schopná odlišit edematózní změny od nádorové infiltrace. Při její indikaci je nutné brát v potaz její kontraindikace i časovou a finanční náročnost [111, 112, 116]. CT vyšetření má dnes v diagnostice nádorů slinných žláz vymezené indikace. Je doporučováno především tam, kde nelze provést MR, při podezření na invazi kosti či chrupavky [112, 116, 117]. Využití nachází i jako součást PET/CT. To vzhledem k nízké senzitivitě i specificitě není indikováno v rámci diferenciální diagnostiky nádorů slinných žláz, nýbrž je vhodné k upřesnění rozsahu metastatického postižení u pokročilých a high-grade nádorů, u recidiv onemocnění či k vyloučení sekundárních malignit. Nevýhodou PET/CT (či PET/MR) je avidita některých benigních tumorů k vychytávání radiofarmaka, jako je patrné u Warthinova tumoru (tab. 5) [116, 118].
Tab. 5. Přehledová tabulka indikací zobrazovacích metod v předoperační diagnostice nádorů slinných žláz. Tab. 5. Overview of indications for imaging methods in the preoperative diagnosis of salivary gland tumors.
Pleomorfní adenom
Vůbec nejčastějším salivárním nádorem, který postihuje s predominancí ženské pohlaví převážně ve věku 4.–6. decennia, je PLA. Obvykle je solitární a unilaterální. Až v 90 % případů vzniká v povrchovém laloku příušní žlázy, čímž je snadno dostupný pro UZ vyšetření [119].
Na UZ je tento nádor hypoechogenní, oválného tvaru, s dobře definovanými okraji a postechogenním akustickým zesílením, větší tumory jsou laločnaté. Může obsahovat kalcifikace či nekrotická ložiska [82]. Dříve byla echostruktura PLA popisována jako homogenní, ale při použití sond s vysokým rozlišením nacházíme v souladu s jeho komplexní histoarchitekturou u větších nádorů střídání hypo - a hyperechogenních okrsků. Prokrvení je při dopplerovském vyšetření variabilní [120–122], někdy kopíruje povrch nádoru – tzv. basket sign fenomén [123].
Na kontrastním CT, resp. MR vyšetření vykazuje PLA střední až vysoké sycení. Na MR T1 sekvencích je hypo-, na T2 vážených naopak hypersignální [82, 124]. Po maligní konverzi v karcinom z pleomorfního adenomu se intenzita T2 signálu snižuje. Zobrazená vnitřní struktura těchto nádorů je závislá na jejich velikosti. Malé léze jsou homogenní, velké tumory naopak heterogenní [82].
Warthinův tumor
Warthinův tumor (cystický adenolymfom, WT) představuje druhý nejčastější nádor slinných žláz, v jehož etiologii hraje jednoznačnou roli kouření. Incidence dosahuje maxima v 6.–7. dekádě života s převahou výskytu u mužů. Typicky vzniká v oblasti kaudy příušní žlázy, v ostatních slinných žlázách se vyskytuje vzácně. Až v 15 % případů je multiplicitní či bilaterální.
V UZ obraze je WT dobře ohraničený, heterogenní, hypoechogenní s variabilním poměrem solidní a cystické složky. Typické septování anechogenní komponenty nemusí být vždy přítomno. Maligní transformace v lymfom nebo karcinom či metastáza do tohoto tumoru z jiného primárního ložiska je raritní [125].
Definované okraje tumoru a cystická ložiska dobře charakterizují CT či MR obrazy. Intenzita signálu na T1 i T2 sekvencích je nízká až střední. Sycení kontrastní látkou je pro přítomnost cystických formací obvykle mírné [82, 124, 126, 127]. Lymfoidní i epiteliální onkocytární komponenta WT akumuluje glukózu, čímž na PET/CT napodobuje maligní tumor, a může tak být příčinou diferenciálně diagnostických rozpaků u pacientů, u nichž toto vyšetření bylo indikováno pro suspektní generalizaci zhoubného nádoru [128].
Adenoidně cystický karcinom
Adenoidně cystický karcinom (AdCC) je jedním z nejčastějších maligních salivárních nádorů vysokého biologického rizika. Při pomalém, ale progresivním růstu má vysokou tendenci k recidivě i po mnoha letech od ukončení léčby. Maximum jeho incidence spadá do 5.–7. decennia, ale vzácně se s ním lze setkat i v dětském věku [5, 129, 130]. Na UZ je jeho obraz nespecifický. Popisován je jako solitární léze s neostrými okraji, nepravidelného tvaru a heterogenní strukturou [131]. Na MR zobrazení v T1 vážených sekvencích se jeví jako hypo - či izosignální, v T2 pak jako hyperintenzní, výrazně se sytící léze [82, 132]. Ohraničení AdCC na MR může být dobře i neostře definované [132].
Mukoepidermoidní karcinom
Mukoepidermoidní karcinom (MEC) je druhým nejčastějším maligním salivárních nádorem. Objevuje se v celém věkovém spektru s vrcholem incidence v 7. dekádě. V příušní žláze je tento tumor nejběžnější zhoubnou jednotkou. U dětí je nejčastějším nádorem z celého histopatologického spektra salivárních karcinomů [4, 5]. Histopatologický, prognosticky relevantní grading člení MEC do tří stupňů [133, 134]. Ty determinují i jejich MR obraz. Low-grade tumory mají ostré hranice, na T1 a T2 sekvencích vykazují nízkou až střední, resp. střední až vysokou intenzitu signálu. High-grade léze vykazují podobnou intenzitu signálu T1, u T2 sekvencí je jeho zesílení nízké až střední. Jejich ohraničení je neostré, v nitru se mohou podobně jako u low-grade lézí vyskytovat cystická ložiska, která vznikají v důsledku produkce extracelulární matrix mucinózními buňkami [135]. Po podání kontrastní látky se solidní porce tumoru heterogenně sytí [82, 136]. Na UZ se low - a intermidiate-grade tumory jeví jako dobře ohraničené, oválné, hypoechogenní léze, které mohou mít cystickou složku a být avaskulární. Naopak high-grade nádory mívají nepravidelný tvar, neostře definované okraje s patrným prokrvením v dopplerovském zobrazení [137, 138]. CT vyšetření u low-grade MEC ukazuje dobře ohraničené léze s cystickou komponentou. Někdy mohou být patrná sytící se solidní složka s kalcifikacemi. High-grade MEC jsou solidní s infiltrativním růstem [87, 139].
Karcinom z pleomorfního adenomu
Karcinom z pleomorfního adenomu (CAexPA) vzniká kancerizací primárního či rekurentního pleomorfního adenomu. Riziko této vzácné transformace vzrůstá s časem. V prvních 5 letech činí cca 1,5 %, po 15 letech dosahuje 10 % [113]. Většina případů postihuje velké, vzácně i malé slinné, nejčastěji patrové žlázy. Karcinomatózní složka je histologicky nejvíce zastoupena jinak nespecifikovaným adenokarcinomem (NOS), méně často jiným karcinomem (především adenoidně cystickým, mukoepidermoidním či salivárním duktálním) [114, 115]. Prognóza onemocnění je dána mírou nádorové invaze ve škále intrakapsulární, minimálně a široce invazivní [140]. Zatímco intrakapsulární typ je na UZ charakterizován pravidelným tvarem, jasně definovanými okraji a přítomností zesílení dorzální echogenity, invazivní forma tyto vlastnosti obvykle postrádá [141].
Díky své pestré patomorfologické skladbě pozůstávající z benigní a kancerizované složky je MR obraz CAexPA velmi variabilní. Zatímco intrakapsulání a minimálně invazivní tumory se projevují dobře definovanými hranicemi, široce invazivní nádory jsou charakteristické neostrými okraji [140, 142]. V T1 sekvenci nacházíme heterogenitu signálu způsobenou hemoragiemi, nekrózami a kalcifikacemi. Ty se objevují v cca 40 % CAexPA a jejich přítomnost je vysoce suspektní z maligní konverze původně benigního tumoru. Na T2 sekvencích je intenzita signálu obvykle nízká [140].
Obraz maligních nádorů slinných žláz při znázornění uvedenými metodami je determinován jejich biologickými vlastnostmi. Přítomnost neostrého ohraničení s infiltrativním růstem, heterogenita a přítomnost metastaticky změněných lymfatických uzlin je obvyklým nálezem u high-grade karcinomů. U low-grade lézí tyto znaky obvykle chybí a jejich vzhled téměř neumožňuje odlišení od benigních tumorů (tab. 6) [82, 126].
Tab. 6. Charakteristika vybraných nádorů slinných žláz na zobrazovacích metodách. Tab. 6. Characteristics of selected salivary gland tumors on imaging methods.
Znalost biologické povahy salivárních nádorů je předpokladem k jejich adekvátní léčbě spočívající primárně v chirurgickém odstranění. Je rozhodujícím faktorem pro stanovení rozsahu výkonu a indikaci k elektivním krčním disekcím. Ve vybraných případech umožňuje zaujetí vyčkávací („watch and wait“) taktiky či indikaci k nechirurgické léčbě. V rámci předoperační diagnostiky se mimo klinické a anamnestické vyšetření uplatňují i metody cyto-histologické a zobrazovací. V rámci primárního vyšetření je nejvhodnější zobrazovací metodou UZ. Při podezření na šíření mimo žlázu, postižení hlubokého laloku příušní žlázy či multiplicitu je doporučeno provést vyšetření MR. Indikace k CT vyšetření je v dnešní době u salivárních nádorů již omezená a je preferována tam, kde nádor postihuje kostní struktury nebo je MR kontraindikována. Hybridní zobrazovací metody (PET/CT či PET/MR) mají svou úlohu u pokročilých metastazujících nádorů či u agresivních high-risk karcinomů. Jako základ cytologické diagnostiky slouží FNAB, a to především u benigních nádorů. V případě nejistých výsledků či podezření na malignitu se jeví vhodnější provedení CNB, která je přesnější v typizaci nádorů a je zatížena menším množstvím nediagnostických výsledků. Při volbě předoperačního postupu je vždy nutné zohlednit zkušenosti a možnosti daného pracoviště.
Prohlášení o střetu zájmů
Autor práce prohlašuje, že v souvislosti s tématem, vznikem a publikací tohoto článku není ve střetu zájmů a vznik ani publikace článku nebyly podpořeny žádnou farmaceutickou firmou. Toto prohlášení se týká i všech spoluautorů
Grantová podpora
Podpořeno MZ ČR – RVO (FNOl, 00098892) a interním grantem LF UPOL 2024-15.
1. Stárek I, Salzman R, Skálová A et al. Doporučené postupy v diagnostice a léčbě nádorů příušní žlázy. Otorinolaryngol Foniatr 2017; 66 (3): 119–126.
2. Rajbhar R, Ekatpure D, Kolhe A. Comprehensive five-year study on salivary gland tumors: Demographic, clinical, and histopathological insights. Adv Oral Maxillofac Surg 2025; 17 : 100523. Doi: 10.1016/j.adoms.2025.100523.
3. Westergaard-Nielsen M, Godballe C, Eriksen JG et al. Salivary gland carcinoma in Denmark: a national update and follow-up on incidence, histology, and outcome. Eur Arch Otorhinolaryngol 2020; 277 : 2901–2908. Doi: 10.1007/s00405-020-06205-2
4. Tian Z, Li L, Wang L et al. Salivary gland neoplasms in oral and maxillofacial regions: a 23--year retrospective study of 6982 cases in an eastern Chinese population. Int J Oral Maxillofac Surg 2010; 39 (3): 235–242. Doi: 10.1016/j.ijom.2009.10.016.
5. Sentani K, Ogawa I, Ozasa K et al. Characteristics of 5015 salivary gland neoplasms registered in the Hiroshima Tumor Tissue Registry over a period of 39 years. J Clin Med 2019; 8 (5): 566. Doi: 10.3390/jcm8050566.
6. Gontarz M, Bargiel J, Gąsiorowski K et al. Epidemiology of primary epithelial salivary gland tumors in southern Poland – a 26-year, clinicopathologic, retrospective analysis. J Clin Med 2021; 10 (8): 1663. Doi: 10.3390/jcm10081663.
7. Alsanie I, Rajab S, Cottom H et al. Distribution and frequency of salivary gland tumours: an international multicenter study. Head Neck Pathol 2022; 16 (4): 1043–1054. Doi: 10.1007/s12105-022-01459-0.
8. Gatta G, Guzzo M, Locati LD et al. Major and minor salivary gland tumours. Crit Rev Oncol Hematol 2020; 152 : 102959. Doi: 10.1016/j.critrevonc.2020.102959.
9. WHO Classification of Tumours Editorial Board. Head and neck tumours. WHO classification of tumours. 5th ed. Vol. 9. Lyon: International Agency for Research on Cancer 2022. 2022 [online]. Dostupné z: https: //publications.iarc.fr/.
10. Franzen AM, Kaup Franzen C, Guenzel T et al. Increased incidence of Warthin tumours of the parotid gland: a 42 year evaluation. Eur Arch Otorhinolaryngol 2018; 275 (10): 2593–2598. Doi: 10.1007/s00405-018-5092-3.
11. Yanes Diaz J, Riestra Ayora J, Rodriguez Rivero A et al. Trend changes in the incidence of benign parotid tumours in the last 30 years in a Spanish population. Eur Arch Otorhinolaryngol 2023; 280 (2): 855–860. Doi: 10.1007/s00405-022-07644-9.
12. Żurek M, Rzepakowska A, Jasak K et al. The epidemiology of salivary glands pathologies in adult population over 10 years in Poland – cohort study. Int J Environ Res Public Health 2022; 19 (1): 179. Doi: 10.3390/ijerph19010179.
13. Modrić A, Gabelica M, Mihovilović A et al. Eleven year incidence of salivary gland tumors – a retrospective, single centered study in Croatia. Clin Pract 2025; 15 (6): 104. Doi: 10.3390/clinpract15060104.
14. Nachtsheim L, Mayer M, Meyer MF et al. Incidence and clinical outcome of primary carcinomas of the major salivary glands: 10 year data from a population based state cancer registry in Germany. J Cancer Res Clin Oncol 2023; 149 (7): 3811–3821. Doi: 10.1007/s00432-022-04278-6.
15. Krejčí D, Májek T, Dušek L et al. Zhoubné nádory velkých slinných žláz za období 2010–2021. Zdroj NOR. 2022 [online] Dostupné z: https: //drive.google.com/file/d/1el5MMJ7b_tIUeUSgjYzgbJYK9AWBpdv2/view.
16. Lombardi D, McGurk M, Vander Poorten V et al. Surgical treatment of salivary malignant tumors. Oral Oncol 2017; 65 : 102–113. Doi: 10.1016/j.oraloncology.2016.12.007.
17. van Herpen C, Vander Poorten V, Skalova A et al. Salivary gland cancer: ESMO–European Reference Network on Rare Adult Solid Cancers (EURACAN) clinical practice guideline for diagnosis, treatment and follow-up. ESMO Open 2022; 7 (6): 100602. Doi: 10.1016/j.esmoop.2022.100602.
18. Amit M, Binenbaum Y, Trejo-Leider L et al. International collaborative validation of intraneural invasion as a prognostic marker in adenoid cystic carcinoma of the head and neck. Head Neck 2015; 37 (7): 1038–1045.
19. Chen AM, Bucci MK, Weinberg V et al. Adenoid cystic carcinoma of the head and neck treated by surgery with or without postoperative radiation therapy: prognostic features of recurrence. Int J Radiat Oncol Biol Phys 2006; 66 (1): 152–159.
20. Eom HJ, Lee JH, Ko MS et al. Comparison of fine-needle aspiration and core needle biopsy under ultrasonographic guidance for detecting malignancy and for the tissue-specific diagnosis of salivary gland tumors. AJNR Am J Neuroradiol 2015; 36 (6): 1188–1193. Doi: 10.3174/ajnr.A4247.
21. Archondakis S, Roma M, Kaladelfou E. Two-year experience of the implementation of the Milan for Reporting Salivary Gland Cytopathology at a private medical laboratory. Head Neck Pathol 2021; 15 (3): 780–786. Doi: 10.1007/s12105-020-01278-1.
22. Gubbiotti MA, Jalaly J, Baloch Z. Making a case for the success of Milan system for reporting salivary gland cytopathology. Diagn Cytopathol 2022; 50 (9): 451–455. Doi: 10.1002/dc.25010.
23. Tommola E, Kalfert D, Hakso Mäkinen H et al. The contributory role of cell blocks in salivary gland neoplasms fine needle aspirations classified by the Milan System for Reporting Salivary Gland Cytology. Diagnostics 2021; 11 (10): 1778. Doi: 10.3390/diagnostics11101778.
24. Chen YA, Wu CY, Yang CS. Application of the Milan system for reporting salivary gland cytopathology: a retrospective study in a tertiary institute. Diagn Cytopathol. 2019; 47 (11): 1160–1167. Doi: 10.1002/dc.24279.
25. Lee JJL, Tan HM, Chua DYS et al. The Milan system for reporting salivary gland cytology: a retrospective analysis of 1384 cases in a tertiary Southeast Asian institution. Cancer Cytopathol 2020; 128 (5): 348–358. Doi: 10.1002/cncy.22245.
26. Vallonthaiel AG, Kaushal S, Jangir H et al. Application of the Milan system for risk stratification and its comparison with a previous reporting system of parotid gland cytopathology in a tertiary care centre. Acta Cytol 2018; 62 (5–6): 352–359. Doi: 10.1159/000492051.
27. Dostálová L, Kalfeřt D, Jechová A et al. The role of fine needle aspiration biopsy (FNAB) in the diagnostic management of parotid gland masses with emphasis on potential pitfalls. Eur Arch Otorhinolaryngol 2020; 277 (6): 1763–1769. Doi: 10.1007/s00405-020-05868-1.
28. Ahn S, Kim Y, Oh YL. Fine needle aspiration cytology of benign salivary gland tumors with myoepithelial cell participation: an institutional experience of 575 cases. Acta Cytol 2013; 57 (6): 567–574.
29. Hughes JH, Volk EE, Wilbur DC. Pitfalls in salivary gland fine-needle aspiration cytology: lessons from the College of American Pathologists Interlaboratory Comparison Program in nongynecologic cytology. Arch Pathol Lab Med 2005; 129 (1): 26–31.
30. Novoa E, Gurtler N, Arnoux A et al. Diagnostic value of core needle biopsy and fine needle aspiration in salivary gland lesions. Head Neck 2016; 38: E346–E352. Doi: 10.1002/hed.23999.
31. Colella G, Cannavale R, Flamminio F et al. Fine-needle aspiration cytology of salivary gland lesions: a systematic review. J Oral Maxillofac Surg 2010; 68 (9): 2146–2153.
32. Liu CC, Jethwa AR, Khariwala SS et al. Sensitivity, specificity, and posttest probability of parotid fine-needle aspiration: a systematic review and meta-analysis. Otolaryngol Head Neck Surg 2016; 154 (1): 9–23. Doi: 10.1177/0194599815607841.
33. Griffith CC, Pai RK, Schneider F et al. Salivary gland tumor fine needle aspiration cytology: a proposal for a risk stratification classification. Am J Clin Pathol 2015; 143 (6): 839–853. Doi: 10.1309/AJCPMII6OSD2HSJA.
34. Rossi ED, Wong LQ, Bizzarro T et al. The impact of FNAC in the management of salivary gland lesions: institutional experiences leading to a risk-based classification scheme. Cancer Cytopathol 2016; 124 (6): 388–396. Doi: 10.1002/cncy.21710.
35. Maleki Z, Miller JA, Arab SE et al. “Suspicious” salivary gland FNA: risk of malignancy and interinstitutional variability. Cancer Cytopathol 2018; 126 (2): 94–100. Doi: 10.1002/cncy.21939.
36. Wang H, Malik A, Maleki Z et al. “Atypical” salivary gland fine needle aspiration: risk of malignancy and interinstitutional variability. Diagn Cytopathol 2017; 45 (12): 1088–1094. Doi: 10.1002/dc.23826.
37. Kala C, Kala S, Khan L. Milan system for reporting salivary gland cytopathology: an experience with the implication for risk of malignancy. J Cytol 2019; 36 (3): 160–166. Doi: 10.4103/JOC.JOC165_18.
38. Rossi ED, Baloch Z, Barkan G et al. The Milan system for reporting salivary gland cytopathology: refining the role of salivary gland FNA. Cancer Cytopathol 2024; 132 (1): 10–21. Doi: 10.1002/cncy.22753.
39. Zurrida S, Alasio L, Tradati N et al. Fine-needle aspiration of parotid masses. Cancer 1993; 72 (8): 2306–2311. Doi: 10.1002/1097-0142 (19931015) 72 : 8<2306:: aid-cncr2820720804>3.0.co; 2-e.
40. He Y, Zhang ZY, Tian Z. The diagnostic value of fine-needle aspiration cytology (FNAC) for lesions in the parotid gland. Shanghai Kou Qiang Yi Xue 2003; 12 : 410–413.
41. Hajiioannou J, Gkrinia E, Brotis GA et al. Diagnostic accuracy of fine needle aspiration cytology in parotid gland lesions. Hippokratia 2022; 26 (1): 25–31.
42. Chrabanska M, Kiczmer P, Drozdowska B. Salivary gland lesions: diagnostic reliability and challenges of fine needle aspiration cytology. Int J Clin Exp Pathol 2021; 14 (1): 54–62.
43. Ashraf A, Shaikh AS, Kamal F et al. Diagnostic reliability of FNAC for salivary gland swellings: a comparative study. Diagn Cytopathol 2010; 38 (7): 499–504. Doi: 10.1002/dc.21211.
44. Osanai H, Osaki T, Nonaka S et al. Parotid tumors: clinical study of 36 cases. Prac Otorhinolaryngol 2003; 96 (12): 799–804. Doi: 10.5631/jibirin.96.799.
45. Aversa S, Ondolo C, Bollito E et al. Preoperative cytology in the management of parotid neoplasms. Am J Otolaryngol 2006; 27 (2): 96–100. Doi: 10.1016/j.amjoto.2005.07.015.
46. Schroder U, Eckel HE, Rasche V et al. Value of fine needle puncture cytology in neoplasms of the parotid gland. HNO 2000; 48 (6): 421–429. Doi: 10.1007/s001060050592.
47. Al Salamah SM, Khalid K, Khan IA et al. Outcome of surgery for parotid tumours: 5-year experience of a general surgical unit in a teaching hospital. ANZ J Surg 2005; 75 (11): 948–952. Doi: 10.1111/j.1445-2197.2005.03580.x.
48. Schmidt RL, Hall B, Wilson AR et al. A systematic review and meta-analysis of the diagnostic accuracy of fine-needle aspiration cytology for parotid gland lesions. Am J Clin Pathol 2011; 136 (1): 45–59. Doi: 10.1309/AJCPOIE0CZNAT6SQ.
49. Huang YC, Wu CT, Lin G et al. Comparison of ultrasonographically guided fine-needle aspiration and core needle biopsy in the diagnosis of parotid masses. J Clin Ultrasound 2012; 40 (4): 189–194.
50. Pfeiffer J, Ridder GJ, Diagnostic value of ultrasound-guided core needle biopsy in patients with salivary gland masses. Int J Oral Maxillofac Surg 2012; 41 (4): 437–443. Doi: 10.1016/j.ijom.2011.12.005.
51. Buckland JR, Manjaly G, Violaris N et al. Ultrasound-guided cutting-needle biopsy of the parotid gland. J Laryngol Otol 1999; 113 (11): 988–992. Doi: 10.1017/s0022215100145785.
52. Kesse KW, Manjaly G, Violaris N et al. Ultrasound-guided biopsy in the evaluation of focal lesions and diffuse swelling of the parotid gland. Br J Oral Maxillofac Surg 2002; 40 (5): 384–388.
53. Howlett DC, Menezes LJ, Lewis K et al. Sonographically guided core biopsy of a parotid mass. AJR Am J Roentgenol 2007; 188 (1): 223–227. Doi: 10.2214/AJR.05.1549.
54. Wan YL, Chan SC, Chen YL et al. Ultrasonography-guided core-needle biopsy of parotid gland masses. AJNR Am J Neuroradiol 2004; 25 (9): 1608–1612.
55. Cho J, Kim J, Lee JS et al. Comparison of core needle biopsy and fine-needle aspiration in diagnosis of malignant salivary gland neoplasm: systematic review and meta-analysis. Otolaryngol Head Neck Surg 2021; 165 (3): 379–387. Doi: 10.1177/0194599821999640.
56. Heidari F, Heidari F, Rahmaty B et al. The role of core needle biopsy in parotid glands lesions with inconclusive fine needle aspiration. Am J Otolaryngol 2020; 41 : 102718. Doi: 10.1016/j.amjoto.2020.102718.
57. The determination of specificity, sensitivity and accuracy of core needle biopsy in the diagnosis of parotid and submandibular salivary glands tumors. Vojnosanit Pregl 2019; 76 : 921–928. Doi: 10.2298/VSP170320001O.
58. Del Cura JL, Coronado G, Zabala R et al. Accuracy and effectiveness of ultrasound-guided core-needle biopsy in the diagnosis of focal lesions in the salivary glands. Eur Radiol 2018; 28 : 2934–2941. Doi: 10.1007/s00330-017-5295-9.
59. Walsh E, Allan K, Brennan PA et al. Diagnostic accuracy of ultrasonography-guided core needle biopsy of parotid gland neoplasms: a large, single-institution experience in United Kingdom. Oral Pathol Med 2022; 51 (1): 1–4. Doi: 10.1111/jop.13260.
60. Cengiz AB, Tansuker HD, Gul R et al. Comparison of preoperative diagnostic accuracy of fine needle aspiration and core needle biopsy in parotid gland neoplasms. Eur Arch Otorhinolaryngol 2022; 279 : 527–533. Doi: 10.1007/s00405-021-07022-x.
61. Hurry KJ, Karunaratne D, Westley S et al. Ultrasound-guided core biopsy in the diagnosis of parotid neoplasia: an overview and update with a review of the literature. Br J Radiol 2022; 95 (1130): 20210972. Doi: 10.1259/bjr.20210972.
62. Boldes T, Hilly O, Alkan U et al. Accuracy, predictability and prognostic implications of fine-needle aspiration biopsy for parotid gland tumours: a retrospective case series. Clin Otolaryngol 2021; 46 : 1065–1072. Doi: 10.1111/coa.13795.
63. Lanišnik B, Levart P, Čizmarevič B et al. Surgeon-performed ultrasound with fine-needle aspiration biopsy for the diagnosis of parotid gland tumors. Head Neck 2021; 43 : 1739–1746. Doi: 10.1002/hed.26630.
64. Seyhun N, Doğan U, Çalış ZAB et al. The role of fine needle aspiration biopsy in deep lobe parotid tumors: comparison of preoperative cytology and postoperative histopathologic results. Am J Otolaryngol 2021; 42 : 102590. Doi: 10.1016/j.amjoto.2020.102590.
65. Galli A, Tulli M, Giordano L et al. Fine needle aspiration cytology for parotid neoplasms: risk of malignancy through inconclusive results and lower grade tumors. Eur Arch Otorhinolaryngol 2020; 277 : 841–851. Doi: 10.1007/s00405-019-05733-w.
66. Shah KSV, Ethunandan M. Tumour seeding after fine-needle aspiration and core biopsy of the head and neck – a systematic review. Br J Oral Maxillofac Surg 2016; 54 (3): 260–265. Doi: 10.1016/j.bjoms.2016.01.004.
67. Ultrasound-guided core needle biopsy of salivary gland lesions: a systematic review. Laryngoscope 2014; 124 (3): 695–700. Doi: 10.1002/lary.24339.
68. Ahuja AT, Evans RM, Valantis AC. Salivary gland cancer. In: Imaging in head and neck cancer. London: Greenwich Medical Media 2003 : 115–141.
69. Burke CJ, Thomas RH, Howlett D. Imaging the major salivary glands. Br J Oral Maxillofac Surg 2011; 49 (4): 261–269. Doi: 10.1016/j.bjoms.2010.03.002.
70. Neither MRI, CT nor US is superior to diagnose tumors in the salivary glands – an extended case study. Head Face Med 2007; 3 : 19. Doi: 10.1186/1746-160X-3-19.
71. Heřman J, Sedláčková Z, Vachutka J et al. Differential diagnosis of parotid gland tumors: role of shear wave elastography. Biomed Res Int 2017; 2017 : 9234672. Doi: 10.1155/2017/9234672.
72. Cantisani V, David E, De Virgilio A et al. Prospective evaluation of quasistatic ultrasound elastography compared with baseline US for parotid gland lesions: preliminary results of elasticity contrast index evaluation. Med Ultrason 2017; 19 (1): 32–38. Doi: 10.11152/mu923.
73. Wu S, Liu G, Chen R et al. Role of ultrasound in the assessment of benignity and malignancy of parotid masses. Dentomaxillofac Radiol 2012; 41 (2): 131–135. Doi: 10.1259/dmfr/60907848.
74. Dibbad RB, Diwanji NS, Dasar SK et al. The role of grey scale and color Doppler ultrasound in evaluation and differentiation of major salivary gland lesions. Int J Anat Radiol Surg 2018; 7 (1): RO11–RO17. Doi: 10.7860/IJARS/2018/29365.2354.
75. Dumitriu DI, Badea RI, Jid CB et al. B-mode and color Doppler ultrasound features of salivary gland tumors. Med Ultrason 2008; 8 (1): 31–37.
76. Jiang LP. Characteristics of pleomorphic adenomas, adenolymphomas, and malignant tumors of the salivary glands on color Doppler ultrasonography and contrast enhanced ultrasonography. Eur Rev Med Pharmacol Sci 2020; 24 (22): 11509–11517. Doi: 10.26355/eurrev_202011_23792.
77. Strympl P, Kodaj M, Bakaj T. Color Doppler ultrasound in the pre-histological determination of the biological character of major salivary gland tumors. Biomed Pap Med Fac Univ Palacky Olomouc Czech Repub 2014; 158 (3): 465-469. Doi: 10.5507/bp.2012.074.
78. Heřman J, Sedláčková Z, Furt T. The role of ultrasound and shear-wave elastography in evaluation of cervical lymph nodes. Biomed Res Int 2019; 2019 : 4318251. Doi: 10.1155/2019/4318251.
79. Dumitriu D, Dudea S, Botar-Jid C. Real-Time Sonoelastography of Major Salivary Gland Tumors. AJR Am J Roentgenol 2011; 197 (5): W924-30. Doi: 10.2214/AJR.11.6529.
80. Matsuda E, Fukuhara T, Donishi R et al. Clinical utility of qualitative elastography using acoustic radiation force impulse for differentiating benign from malignant salivary gland tumors. Ultrasound Med Biol 2021; 47 (2): 279–287. Doi: 10.1016/j.ultrasmedbio.2020.10.007.
81. Wu J, Zhou Z, Wang X et al. Diagnostic performance of elastosonography in the differential diagnosis of benign and malignant salivary gland tumors. Front Oncol 2022; 12 : 954751. Doi: 10.3389/fonc.2022.954751.
82. Thoeny HC. Imaging of salivary gland tumours. Cancer Imaging 2007; 7 (1): 52–62. Doi: 10.1102/1470-7330.2007.0008.
83. Liu Y, Li J, Tan Y et al. Accuracy of diagnosis of salivary gland tumors with the use of ultrasonography, computed tomography, and magnetic resonance imaging: a meta-analysis. Oral Surg Oral Med Oral Pathol Oral Radiol 2015; 119 (2): 238-245.e2. Doi: 10.1016/j.oooo.2014.10.020.
84. Kong X, Li H, Han Z. The diagnostic role of ultrasonography, computed tomography, magnetic resonance imaging, positron emission tomography/computed tomography, and real-time elastography in the differentiation of benign and malignant salivary gland tumors: a meta-analysis. Oral Surg Oral Med Oral Pathol Oral Radiol 2019; 128 (4): 431–443.e1. Doi: 10.1016/j.oooo.2019.06.014.
85. Maraghelli D, Pietragalla M, Cordopatri C et al. Magnetic resonance imaging of salivary gland tumours: key findings for imaging characterisation. Eur J Radiol 2021; 140 : 109716. Doi: 10.1016/j.ejrad.2021.109716.
86. Friedman E, Patino MO, Abdel Razek AA et al. MR imaging of salivary gland tumors. Magn Reson Imaging Clin N Am 2022; 30 (1): 135-149. Doi: 10.1016/j.mric.2021.07.006.
87. Yousem DM, Kraut MA, Chalian AA. Major salivary gland imaging. Radiology 2000; 216 (1): 19-29. Doi: 10.1148/radiology.216.1.r00jl4519.
88. Khamis MEM, Ahmed AF, Ismail EI et al. The diagnostic efficacy of apparent diffusion coefficient value and Choline/Creatine ratio in differentiation between parotid gland tumors. Egyptian J Radiol Nucl Med 2018; 49 (2): 358-367. Doi: 10.1016/j.ejrnm.2018.02.004.
89. Zhang W, Zuo Z, Luo N et al. Non-enhanced MRI in combination with color Doppler flow imaging for improving diagnostic accuracy of parotid gland lesions. Eur Arch Otorhinolaryngol 2018; 275 (4): 987–995. Doi: 10.1007/s00405-018-4895-6.
90. Milad P, Albegiermy M, Shokry T et al. The added value of pretreatment DW MRI in characterization of salivary glands pathologies. Am J Otolaryngol 2017; 38 (1): 13–20. Doi: 10.1016/j.amjoto.2016.09.002.
91. Razek AAKA, Samir S, Ashmalla A. Characterization of parotid tumors with dynamic susceptibility contrast perfusion-weighted magnetic resonance imaging and diffusion-weighted MR imaging. J Comput Assist Tomogr 2017; 41 (1): 131–136. Doi: 10.1097/RCT.0000000000000486.
92. Tao X, Yang G, Wang P et al. The value of combining conventional, diffusion-weighted and dynamic contrast-enhanced MR imaging for the diagnosis of parotid gland tumours. Dentomaxillofac Radiol 2017; 46 (6): 20160434. Doi: 10.1259/dmfr.20160434.
93. Yuan Y, Tang W, Tao X. Parotid gland lesions: separate and combined diagnostic value of conventional MRI, diffusion-weighted imaging and dynamic contrast-enhanced MRI. Br J Radiol 2016; 89 (1060): 20150912. Doi: 10.1259/bjr.20150912.
94. Celebi I, Mahmutoglu AS, Ucgul A et al. Quantitative diffusion-weighted magnetic resonance imaging in the evaluation of parotid gland masses: a study with histopathological correlation. Clin Imaging 2013; 37 (2): 232 238. Doi: 10.1016/j.clinimag.2012.04.025.
95. İnci EHE, Hocaoglu E, Kilickesmez O et al. Quantitative diffusion weighted MR imaging in the differential diagnosis of parotid gland tumors: is it a useful technique? Turkiye Klinikleri J Med Sci 2010; 30 (4): 1339 1345. Doi: 10.5336/medsci.2009 14994.
96. Eida S, Sumi M, Sakihama N et al. Apparent diffusion coefficient mapping of salivary gland tumors: prediction of the benignancy and malignancy. AJNR Am J Neuroradiol 2007; 28 (1): 116 121. Doi: 10.3174/ajnr.28.1.116.
97. Zhang W, Zuo Z, Huang X et al. Value of Diffusion-Weighted Imaging Combined with Susceptibility-Weighted Imaging in Differentiating Benign from Malignant Parotid Gland Lesions Med Sci Monit 2018, 4 (24): 4610-4616. Doi: 10.12659/MSM.911185.
98. Habermann CR, Arndt C, Graessner J et al. Diffusion-weighted echo-planar MR imaging of primary parotid gland tumors: is a prediction of different histologic subtypes possible? AJNR Am J Neuroradiol 2009; 30 (3): 591–596. Doi: 10.3174/ajnr.A1412.
99. Matsushima N, Maeda M, Takamura M et al. Apparent diffusion coefficients of benign and malignant salivary gland tumors. Comparison to histopathological findings. J Neuroradiol 2007; 34 (3): 183–189. Doi: 10.1016/j.neurad.2007.04.002.
100. Yologlu Z, Aydin H, Alp NA et al. Diffusion weighted magnetic resonance imaging in the diagnosis of parotid masses: preliminary results. Saudi Med J 2016; 37 (12): 1412–1416. Doi: 10.15537/smj.2016.12.16288.
101. Sumi M, Van Cauteren M, Sumi T et al. Salivary gland tumors: use of intravoxel incoherent motion MR imaging for assessment of diffusion and perfusion for the differentiation of benign from malignant tumors. Radiology 2012; 263 (3): 770–777. Doi: 10.1148/radiol.12111248.
102. Yu J, Huang H, Gao J et al. Intravoxel incoherent motion and diffusion kurtosis imaging for subtype differentiation in salivary gland tumors: a diagnostic performance study. BMC Med Imaging 2025; 25 (1): 319. Doi: 10.1186/s12880-025-01815-w.
103. Zhang R, King AD, Wong LM et al. Discriminating between benign and malignant salivary gland tumors using diffusion-weighted imaging and intravoxel incoherent motion at 3 Tesla. Diagn Interv Imaging 2023; 104 (2): 67–75. Doi: 10.1016/j.diii.2022.08.003.
104. Hisatomi M, Asaumi J, Yanagi Y et al. Diagnostic value of dynamic contrast-enhanced MRI in salivary gland tumors. Oral Oncol 2007; 43 (9): 940–947. Doi: 10.1016/j.oraloncology. 2006.11.009.
105. Hisatomi M, Asaumi J, Yanagi Y et al. Assessment of pleomorphic adenomas using MRI and dynamic contrast-enhanced MRI. Oral Oncol 2003; 39 (6): 574–579. Doi: 10.1016/s13 68-8375 (03) 00040-x.
106. Yabuuchi H, Fukuya T, Tajima T et al. Salivary gland tumors: diagnostic value of gadolinium-enhanced dynamic MR imaging with histopathologic correlation. Radiology 2003; 226 (2): 345–354. Doi: 10.1148/radiol.2262011486.
107. Hisatomi M, Asaumi J, Konouchi H et al. Assessment of dynamic MRI of Warthin‘s tumors arising as multiple lesions in the parotid glands. Oral Oncol 2002; 38 (4): 369–372. Doi: 10.1016/s1368-8375 (01) 00073-2.
108. Park J, Inoue S, Ishizuka Y et al. Salivary gland masses: dynamic MR imaging and pathologic correlation. Nippon Igaku Hoshasen Gakkai Zasshi 1997; 57 (9): 581–585.
109. Xiang S, Ren J, Xia Z et al. Histogram analysis of dynamic contrast-enhanced magnetic resonance imaging in the differential diagnosis of parotid tumors. BMC Med Imaging 2021; 21 (1): 194. Doi: 10.1186/s12880-021-00724-y.
110. van Herpen C, Vander Poorten V, Skalova A et al. Salivary gland cancer: ESMO–European Reference Network on Rare Adult Solid Cancers (EURACAN) Clinical Practice Guideline for diagnosis, treatment and follow-up. ESMO Open 2022; 7 (6): 100602. Doi: 10.1016/j.esmoop.2022.100602.
111. Kong X, Li H, Han Z. The diagnostic role of ultrasonography, computed tomography, magnetic resonance imaging, positron emission tomography/computed tomography, and real-time elastography in the differentiation of benign and malignant salivary gland tumors: a meta-analysis. Oral Surg Oral Med Oral Pathol Oral Radiol 2019; 128 (4): 431–443.e1. Doi: 10.1016/j.oooo.2019.06.014.
112. Stoia S, Băciuț G, Lenghel M et al. Cross-sectional imaging and cytologic investigations in the preoperative diagnosis of parotid gland tumors – an updated literature review. Bosn J Basic Med Sci 2021; 21 (1): 19–32. Doi: 10.17305/bjbms.2020.5028.
113. Hu YH, Zhang CY, Xia RH et al. Prognostic factors of carcinoma ex pleomorphic adenoma of the salivary glands, with emphasis on the widely invasive carcinoma: a clinicopathologic analysis of 361 cases in a Chinese population. Oral Surg Oral Med Oral Pathol Oral Radiol 2016; 122 (5): 598–608. Doi: 10.1016/j.oooo.2016.06.005.
114. Lewis JE, Olsen KD, Sebo TJ. Carcinoma ex pleomorphic adenoma: pathologic analysis of 73 cases. Hum Pathol 2001; 32 (6): 596–604. Doi: 10.1053/hupa.2001.25000.
115. Zbären P, Zbären S, Caversaccio MD et al. Carcinoma ex pleomorphic adenoma: diagnostic difficulty and outcome. Otolaryngol Head Neck Surg 2008; 138 (5): 601–605. Doi: 10.1016/j.otohns.2008.01.013.
116. Geiger JL, Ismaila N, Beadle B et al. Management of salivary gland malignancy: ASCO guideline. J Clin Oncol 2021; 39 (17): 1909–1941. Doi: 10.1200/JCO.21.00449.
117. Benito DA, Badger C, Hoffman HT et al. Recommended imaging for salivary gland disorders. Curr Otorhinolaryngol Rep 2020; 8 (3): 311–320. Doi: 10.1007/s40136-020-00299-2.
118. Kendi AT, Magliocca KR, Corey A et al. Is there a role for PET/CT parameters to characterize benign, malignant, and metastatic parotid tumors? AJR Am J Roentgenol 2016; 207 : 635–640.
119. Som PM, Brandwein M. Salivary glands. In: Som PM, Curtin HD, editors. Head and neck imaging. 3rd ed. Vol. 2. St. Louis: Mosby-Year Book 1996 : 823–914.
120. Bialek EJ, Jakubowski W, Karpinska G. Role of ultrasonography in diagnosis and differentiation of pleomorphic adenomas: work in progress. Arch Otolaryngol Head Neck Surg 2003; 129 (9): 929–933. Doi: 10.1001/archotol.129.9.929.
121. Shimizu M, Ussmuler J, Hartwein J et al. Statistical study for sonographic differential diagnosis of tumorous lesions in the parotid gland. Oral Surg Oral Med Oral Pathol Oral Radiol Endod 1999; 88 (2): 226–233. Doi: 10.1016/s1079-2104 (99) 70120-4.
122. Zajkowski P, Jakubowski W, Bialek EJ et al. Pleomorphic adenoma and adenolymphoma in ultrasonography. Eur J Ultrasound 2000; 12 (1): 23–29. Doi: 10.1016/s0929-8266 (00) 00096-3.
123. Carotti M, Ciapetti A, Jousse-Joulin S et al. Ultrasonography of the salivary glands: the role of grey-scale and colour/power Doppler. Clin Exp Rheumatol 2014; 32 (1 Suppl 80): S61–S70.
124. Alibek S, Zenk J, Bozzato A et al. The value of dynamic MRI studies in parotid tumors. Acad Radiol 2007; 14 (6): 701–710. Doi: 10.1016/j.acra.2007.03.004.
125. Sharama M, Chintamani, Saxena S et al. Squamous cell carcinoma arising in unilateral Warthin‘s tumor of parotid gland. J Oral Maxillofac Pathol 2008; 12 (2): 82–84. Doi: 10.4103/0973-029X.44585.
126. Howlett DC, Kesse KW, Hughes DV et al. The role of imaging in the evaluation of parotid disease. Clin Radiol 2002; 57 (8): 692–701. Doi: 10.1053/crad.2001.0865.
127. Ikeda M, Motoori K, Hanazawa T et al. Warthin tumor of the parotid gland: diagnostic value of MR imaging with histopathologic correlation. AJNR Am J Neuroradiol 2004; 25 (7): 1256–1262.
128. Holgado A, León X, Llansana A et al. Warthin‘s tumour as a parotid gland incidentaloma identified by PET-CT scan in a large series of cases. Indian J Otolaryngol Head Neck Surg 2024; 76 (4): 3046-3050. Doi: 10.1007/s12070-024-04592-0.
129. Bradley PJ. Adenoid cystic carcinoma evaluation and management: progress with optimism! Curr Opin Otolaryngol Head Neck Surg 2017; 25 (2): 147–153. Doi: 10.1097/MOO.0000 000000000347.
130. Hyravý M, Stárek I, Salzman R et al. Biologické chování adenoidně cystického karcinomu velkých slinných žláz. Otorinolaryngol Foniatr 2020; 69 (4): 151–157.
131. Su HZ, Li ZY, Hong LC et al. Machine learning model for diagnosing salivary gland adenoid cystic carcinoma based on clinical and ultrasound features. Insights Imaging 2025; 16 (1): 96. Doi: 10.1186/s13244-025-01974-y.
132. Wang Y, Guo X, Yu K et al. Adenoid cystic carcinoma of head and neck: summary and review of imaging findings. Heliyon 2023; 9 (11): e21901. Doi: 10.1016/j.heliyon.2023.e21901.
133. Peraza A, Gómez R, Beltran J et al. Mucoepidermoid carcinoma: an update and review of the literature. J Stomatol Oral Maxillofac Surg 2020; 121 (6): 713–720. Doi: 10.1016/j.jormas.2020.06.003.
134. Pires FR, Almeida OP, Araújo VC et al. Prognostic factors in head and neck mucoepidermoid carcinoma. Arch Otolaryngol Head Neck Surg 2004; 130 (2): 174–180. Doi: 10.1001/archotol.130.2.174.
135. Awwad R, Hsu J et al. Mucoepidermoid carcinoma of the parotid gland: an unusual presentation. Am J Otolaryngol 2006; 27 (5): 344–345. Doi: 10.1016/j.amjoto.2005.11.013.
136. Christe A, Waldherr C, Hallett R et al. MR imaging of parotid tumors: typical lesion characteristics in MR imaging improve discrimination between benign and malignant disease. AJNR Am J Neuroradiol 2011; 32 (7): 1202–1207. Doi: 10.3174/ajnr.A2520.
137. Limongelli L, Forte M, Favia G et al. Mucoepidermoid carcinoma of the minor salivary glands diagnosed by high definition ultrasound and fine needle aspiration: a Milan system based retrospective study. Diagnostics (Basel) 2025; 15 (9): 1182. Doi: 10.3390/diagnostics15091182.
138. Gong X, Xiong P, Liu S et al. Ultrasonographic appearances of mucoepidermoid carcinoma of the salivary glands. Oral Surg Oral Med Oral Pathol Oral Radiol 2012; 114 (3): 382–387. Doi: 10.1016/j.oooo.2012.04.014.
139. Ban X, Hu H, Li Y et al. Morphologic CT and MRI features of primary parotid squamous cell carcinoma and its predictive factors for differential diagnosis with mucoepidermoid carcinoma. Insights Imaging 2022; 13 : 119. Doi: 10.1186/s13244-022-01245-0.
140. Wang C, Yu Q, Li S et al. Carcinoma ex pleomorphic adenoma of major salivary glands: CT and MR imaging findings. Dentomaxillofac Radiol 2021; 50 (7): 20200485. Doi: 10.1259/dmfr.20200485.
141. Ding A, Li J, Gong X et al. Gray scale and Doppler ultrasonography features of the carcinoma ex pleomorphic adenoma. Dentomaxillofac Radiol. 2018; 47 (4): 20170268. Doi: 10.1259/dmfr.20170268.
142. Kato H, Kanematsu M, Mizuta K et al. Carcinoma ex pleomorphic adenoma of the parotid gland: radiologic-pathologic correlation with MR imaging including diffusion-weighted imaging AJNR Am J Neuroradiol 2008; 29 (5): 865-867. Doi: 10.3174/ajnr.A0974.
Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova
Nemáte účet? Registrujte se
Zadejte e-mailovou adresu, se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.
