Při prohlížení koster písařů z dob Staré říše, které nalezli pracovníci Českého egyptologického ústavu od roku 1960 v Abusíru, si dr. Brukner Havelková všimla extrémního přetížení krční páteře. Tehdy vznikla hypotéza, že souvisí s jejich činností. Za účelem jejího ověření sestavila s kolegy egyptology vzorek zachovalých koster 30 písařů a 39 jiných členů nižších tříd tehdejší společnosti.
Úkolem egyptoložky dr. Dulíkové bylo určit na základě stanovených kritérií společenské zařazení jedinců, kterým kostry patřily. K identifikaci písařů přispěly hieroglyfické záznamy nalezené v hrobce – a nejen v ní. „Rozdíl mezi skupinou ‚písařů’ a skupinou ‚nepísařů’ lze pozorovat také ve způsobu jejich pohřbívání,“ vysvětluje doktorka Dulíková.
Antropoložka Brukner Havelková poté vyhodnotila a analyzovala na kosterních ostatcích všechny sledované znaky. „Mnoho hodin jsme spolu probíraly všechny možné pozice písařů a samy si zkoušely, jak (ne)pohodlné některé z nich mohly být,“ ohlíží se Veronika Dulíková. Bylo pro ni velkým dobrodružstvím z jiného úhlu „poznávat“ ty, které znala jen z hieroglyfických nápisů. Již 20 let totiž buduje databázi lidí, kteří žili v době stavitelů pyramid.
Písaři patřili k tehdejší elitě (jen okolo jednoho procenta populace bylo gramotných). Byli zodpovědní především za záznamy administrativní povahy: zapisovali záležitosti týkající se úřadů důležitých pro fungování země.
„Některé z nejvyšších funkcí lze ostatně s jistou mírou nadsázky přirovnat k dnešním pozicím: gramotní lidé pracovali v důležitých úřadech, jako byla ‚pokladnice‘ (dnešní ministerstvo financí), ‚sýpka‘ (dnešní ministerstvo zemědělství), ‚oddělení královských dokumentů‘ a další. Hráli také důležitou roli při výběru daní, v chrámových kultech a v královských pyramidových komplexech,“ upřesňuje doktorka Dulíková.
Svoji práci vykonávali v místnostech úřadů i v terénu, například na poli. Navzdory prestižnímu postavení nepatřili písaři ve Staré říši vždy mezi osoby, které byly mumifikovány. Jindy byly jejich hrobky narušeny vykradači a jejich mumie poničeny natolik, že po nich zůstaly jen kosti.
„Změny na kostře by nebylo možné hodnotit, pokud by byla pokryta tkání. Na druhou stranu, pokud bychom měli CT mumie písaře, mohli bychom se možná podívat na jeho svaly a vazy a identifikovat například syndrom karpálního tunelu, který na kostře zjistit nelze,“ odpovídá Petra Brukner Havelková na otázku, jakou výhodu by měla práce s mumifikovanými těly písařů.
O tom, nakolik bylo mezi starými Egypťany hodnoceno písařské povolání, se lze přesvědčit z Duachetiho naučení, v němž otec představuje synovi dvacet různých povolání. Důkladně líčí jejich stinné stránky, aby vynikla privilegia spojená s povoláním písaře. Píše se v něm: „Písařské povolání je vskutku nad všechna ostatní: žádné na zemi se mu nevyrovná! Když (žák písařské školy) začíná dospívat – ale je stále ještě dítě – již ho lidé (uctivě) zdraví. Když umíš psát, je to pro tebe lepší než (jakékoli) povolání, které jsem ti představil.“
Ačkoliv písařské povolání bylo ve starém Egyptě považováno za ideální a zdravotní rizika související s jeho výkonem si nikdo nepřipouštěl, dlouhodobé setrvávání ve stereotypních pozicích si vybralo svou daň na jejich těle.
Obr. Sedící písař je jednou z nejznámějších soch starověkého Egypta. Skulptura zobrazující písaře při práci byla nalezena v Sakkáře roku 1850 a pochází z let 2620–2500 př. n. l. V současné době je vystavena v pařížském Louvru jako součást stálé expozice egyptských památek.
„Nepředpokládám, že by si možné bolesti zad či hlavy spojovaly s vykonáváním své profese, a dokonce si na to stěžovali tak, aby to bylo zaznamenáno. Stejně jako dnes mnoho lidí nepřisuzuje své obtíže sedavému zaměstnání, ačkoli je to široce diskutované téma. Každopádně pokud nějaké bolesti měli, rozhodně nebyli zcela bez prostředků, jak si pomoci. Egypťané byli známí svojí péčí o tělo, a to nejen o jeho vizuální stránku. Byli milovníci masáží i lázní, které určitě písařům mohly uvolnit jejich ztuhlé svaly a ulevit unaveným kloubům. Znali také řadu utišujících prostředků, například opium pro případy urputnějších bolestí,“ dodává droktorka Brukner Havlíková.
Na kostrách písařů byly oproti srovnávací skupině patrnější degenerativní změny spojené s písařskou činností, nejčastěji známky osteoartritidy v čelisti, krční páteři a kolenech. Jejich stopy ale výzkumníci zaznamenali také v pravém rameni, pravém palci a svalovém a vazovém spojení pažní kosti a levého boku, i v podobě anomálie na pravém kotníku nazývané squatting facet, která vzniká na základě překrytí holenní a hlezenní kosti při dlouhodobém setrvání v dřepu.
„Třešničkou na dortu“ výzkumu byla podle dr. Brukner Havelkové rekonstrukce jedné pozice, kterou písaři při své činnosti často zastávali. Jak vypadala? Písaři neměli podporu ruky, seděli na zemi s hlavou vystrčenou dopředu a páteří ve flexi. To vytvářelo tlak na páteř a ovliňovalo ji zejména v její krční části a částečně vedlo také k osteoartróze čelisti, protože tyto dvě části kostry jsou funkčně velmi úzce propojeny. Na osteoartróze čelisti se podepsalo také ožvýkávání stonku rostliny Juncus ridigus (sítniny), která jim sloužila jako psací nástroj.
Výzkum podle antropoložky ukazuje, že tělo reaguje na dlouhodobé přetěžování některých partií těla tisíciletí stejně. „Dnes máme ergonomický nábytek a mnoho doporučení, které polohy jsou vhodné, a dozajista nám to pomáhá. Ale také to vede k tomu, že nás to nenutí tak často vstát a protáhnout se nebo změnit pozici. Podle mne tedy není podstatné, v jaké pozici pracujeme, ale to, že umíme tělu dopřát změnu, protažení nebo i masáž,“ uvažuje.
A jak podle ní souvisí závěry výzkumu s klinickou medicínou? „My jako antropologové na kostrách vidíme pouze výsledek prožitého života zakonzervovaný v době úmrtí daného člověka. Zaznamenáme změny, ve kterých se liší od nějaké nastavené normy. Ale bez klinických, ortopedických či ergonomických studií současnosti bychom je pouze obtížně mohli interpretovat,“ říká.
Představu o pokračování svého výzkumu mají obě výzkumnice celkem jasnou: rády by potvrdily hypotézu na dalších dochovaných ostatcích z tehdejšího období. „Teprve až si výsledky ověříme u dalších jedinců, například z Gízy nebo Sakkáry, budou mít naše závěry zásadní výpovědní hodnotu,“ uzavírá Petra Brukner Havelková. Zjištění mohou být užitečná i pro snadnější přiřazení koster písařům.
V navazujícím výzkumu se chce antropoložka zaměřit detailněji na chrup, včetně míry a charakteru zubní abraze. Nedávno byli do mezioborového týmu přizváni matematici, kteří mají do výzkumu vnést nový způsob myšlení, práce i nové výzkumné otázky.
(pok)
Zdroj: Brukner Havelková P., Dulíková V., Bejdová Š. et al. Ancient Egyptian scribes and specific skeletal occupational risk markers (Abusir, Old Kingdom). Sci Rep 2024 Jun 27; 14 (1): 13317, doi: 10.1038/s41598-024-63549-z.
Diklofenak epolamin je vysoce rozpustná sůl účinné látky s prokázanými protizánětlivými, analgetickými a antipyretickými účinky. Jaké je spektrum jeho indikací a čím se liší od jiných solí diklofenaku? Odpoví přehledná infografika.
