Přelomový okamžik se odehrál dne 10. 12. 1955 na II. interní klinice VFN. Přes nelehkou politickou situaci se zdejším odborníkům podařilo navázat kontakt se zahraničím, získat umělou ledvinu a přesvědčit komunistický aparát, aby mohla být zavedena do praxe. „70. výročí dialýzy musíme vidět v tomto kontextu jako naprosto unikátní věc, která se ve Všeobecné fakultní nemocnici povedla, protože tehdy byla dialýza možná pouze pro akutní pacienty a jen ve čtyřech evropských zemích – v Německu, Švýcarsku, Rakousku a Švédsku,“ hodnotí význam události přednosta Kliniky nefrologie 1. LF UK a VFN v Praze prof. MUDr. Vladimír Tesař, DrSc.
Umělou ledvinu vytvořili dva lidé – Willem Johan Kolff v Nizozemsku v roce 1945 a Nils Alwall ve Švédsku o rok později. První se proslavila hlavně v Korejské válce a druhá doputovala až do našich končin. Neudálo by se to, kdyby II. interní kliniku nevedl profesor Antonín Vančura – velký zastánce projektu umělé ledviny. Po uzavření vysokých škol za 2. světové války zaměstnal dva mediky – Mirko Chytila a Severina Dauma, kteří mu ji pomohli opatřit a zavést do praxe. Důkazem, že se jednalo o velký úspěch, bylo, že pacientka, která první hemodialýzu podstoupila, se účastnila oslav jejího 50. výročí.
„Umělá ledvina tehdy přinesla pokrok v léčbě selhání ledvin. Akutním pacientům umožnila často návrat do zcela normálního života, vrátila jim zdraví. Chronickým pacientům prodloužila život, i když někdy různé kvality,“ shrnuje tehdejší výsledky emeritní primářka Kliniky nefrologie 1. LF UK a VFN v Praze MUDr. Jana Lachmanová, která dokumenty k první umělé ledvině obdržela po Sametové revoluci přímo od Severina Dauma, v té době již profesora působícího v Mnichově.
Tehdy ovšem umělou ledvinu mohlo využít jen asi 10–15 % těch, kteří ji reálně potřebovali. „Dnes je dostupná všem. Do konce 80. let to byla výběrová metoda, která byla k dispozici jen pro pacienty mladší 50 let a ty, kteří měli základní nefrologickou diagnózu, a netrpěli tudíž třeba diabetem. Dnes už věk není limitem, dialyzovaní jsou i pacienti nad 80 let. Počet diabetiků v pravidelném dialyzačním programu narůstá a dnes se pohybuje okolo 50 %,“ porovnává vedoucí Hemodialyzačního střediska VFN MUDr. Zuzana Hladinová. „Procedura mohla být díky technickým pokrokům zkrácena z původních 10 hodin na 4–5 hodin a výrazně poklesl počet komplikací,“ doplňuje. Věkové složení pacientů na dialýze se v posledních letech změnilo – 74 % dialyzovaných je starších 60 let oproti 51 % v roce 2009.
Současně došlo k výraznému nárůstu hemodialyzačních středisek, což vedlo ke zkrácení dojezdové vzdálenosti na dialýzu, potažmo ke zlepšení kvality života dialyzovaných. Tu ještě posílilo zavedení o 22 let mladší „sestry“ hemodialýzy – peritoneální dialýzy. Jednou z jejích výhod je, že si pacient může nastavit výměny podle sebe a lékař dokáže program upravovat i na dálku. „Peritoneální dialýza je pro nás mostem k transplantaci, protože pacientovi se zavede peritoneální katétr a pak čeká na výkon. Ve chvíli, kdy je transplantován, chirurg vyndá peritoneální katétr a pacient nemusí mít žádný trvalý přístup, který by jinak potřeboval pro hemodialýzu,“ vysvětluje MUDr. Vladimíra Bednářová, CSc., z Kliniky nefrologie 1. LF UK a VFN v Praze.
Zatím u nás peritoneální dialýza není příliš rozšířená, využívá ji pouze 3,8 % dialyzovaných. Situace se však postupně mění a v rámci VFN (kde ji využívá 32 % dialyzovaných) byla úspěšně zavedena predialyzační ambulance, v níž jsou pacienti informováni o dostupných metodách a mohou si mezi nimi lépe vybrat. V letech 2024 a 2025 se navíc díky tomu podařilo přivést 9 pacientů k transplantaci ještě v preemptivním stadiu.
(pok)
Zdroj: 70 let od první dialýzy v ČR: Moderní nefrologie dnes dokáže dát kvalitní roky života navíc pacientům všech věkových skupin. Tisková konference. VFN, Praha, 10. 12. 2025.
Foto: archiv VFN v Praze
