KOMERČNÍ SDĚLENÍ
Únava, nespavost, bolesti hlavy či zad, svalové napětí, zhoršené soustředění, tlak na hrudi, bušení srdce nebo potíže s trávením patří k běžným důvodům návštěvy ordinace. Za těmito nespecifickými příznaky se však může skrývat úzkostná či depresivní porucha. Nejde přitom o okrajový jev – podle mezinárodních studií má klinicky významné příznaky deprese či úzkosti přibližně 20–30 % pacientů, kteří přicházejí k praktickému lékaři.1–3
„Bylo by chybou automaticky tyto potíže připisovat psychice. Pokud však tělesná onemocnění postupně vyloučíme, je potřeba psychické pozadí potíží zvážit,“ vysvětluje psychiatr MUDr. Matěj Kasal z Mindwell. Vazba mezi tělesným a duševním zdravím je silná a hranice mezi nimi méně ostrá, než se často předpokládá. Stres, úzkost nebo dlouhodobé přetížení mohou tělesné obtíže vyvolávat či zhoršovat – bolest hlavy způsobená stresem není „vymyšlená“, stejně jako bušení srdce nebo zažívací potíže při úzkosti. A naopak – chronické tělesné onemocnění může postupně vést ke vzniku úzkosti nebo deprese.
„U deprese mohou být tělesné příznaky natolik výrazné, že pacient přichází především kvůli nim a pokles nálady nepovažuje za hlavní problém,“ upozorňuje MUDr. Kasal. Právě z tohoto důvodu může být rozpoznání úzkostných a depresivních poruch náročné – a právě proto má praktický lékař jedinečnou výchozí pozici. Zná pacientovu anamnézu, tělesná onemocnění, rodinnou situaci i další okolnosti a všimne si změn často dříve, než je sám pacient začne spojovat se svým psychickým stavem.
Při podezření lze využít krátké screeningové dotazníky jako PHQ-2, PHQ-9 nebo GAD-7.2, 3 Jejich výsledek však není hotovou diagnózou. Dotazník pomáhá zachytit pacienta, kterému by mohla prospět následná podpora; o dalším postupu však rozhoduje klinické zhodnocení lékaře. Jeho součástí je zhodnocení, jak obtíže zasahují do běžného fungování pacienta včetně případného rizika suicidality.
Základním diagnostickým nástrojem zůstává rozhovor. „Zajímá nás, co člověka přivádí, jak spí, jak dlouho pociťuje obtíže, jak funguje v práci a vztazích, kterými tělesnými nemocemi trpí nebo jakou pomoc by sám chtěl,“ přibližuje MUDr. Kasal. Zároveň připomíná, že zjistit během jedné krátké návštěvy, že za nespavostí stojí měsíce narůstající úzkosti, problémy v rodině nebo začínající deprese, může být náročné v jakékoliv ambulanci. „Diagnóza není rozsudek, ale pracovní nástroj, který pomáhá nastavit vhodnou léčbu.“
Jedním z hlavních důvodů, proč lidé s psychickými obtížemi nevyhledají pomoc včas, je stigma. Ačkoliv se o duševním zdraví dnes mluví otevřeněji než dříve, předsudky vůči lidem s duševním onemocněním zůstávají významnou překážkou.4 Pacienti proto své potíže často zlehčují, bojí se nálepky nebo jsou přesvědčeni, že by si měli poradit sami. Vlastní stav si vykládají jako následek stresu, únavy nebo osobního selhání.
Přístup lékaře přitom může mnohé změnit. Když obtíže nahlas pojmenuje a zarámuje je jako něco běžného, pacient snáz přijme, že odbornou pomoc potřebuje. Často stačí jednoduchá věta: „Úzkost i deprese patří mezi častá onemocnění a dají se léčit.“ Pomůže také rozptýlit častou obavu, že odborná péče automaticky znamená předepsání léků. Někdy je vhodnější psychoterapie, změna režimu, řešení životní situace nebo kombinace těchto přístupů.
Jakmile lékař psychické obtíže zachytí, následuje zhodnocení jejich závažnosti a volba dalšího postupu. Český systém péče o duševní zdraví však dlouhodobě naráží na omezené kapacity – na psychoterapii se čeká dlouho a dostupnost psychiatrických ambulancí se liší podle regionu. Najít ambulanci, která ještě přijímá nové pacienty, je nezřídka velmi obtížné.
Podle MUDr. Kasala by situaci mohlo ulevit lepší propojení praktických lékařů s psychiatry, psychology a psychoterapeuty. „Ideální model podle mě není takový, že praktik pacienta automaticky odešle na psychiatrii. Mnohem lépe funguje princip sdílené péče, kdy praktický lékař zachytí problém, provede základní diagnostiku a lehké nekomplikované stavy může řešit sám,“ nastiňuje. „Ne každý člověk s nespavostí, lehčí depresí či úzkostí potřebuje dlouhodobě docházet do psychiatrické ambulance.“
Nejde přitom o přesun práce psychiatrů na praktické lékaře ani o rozhodování „praktik, nebo psychiatr“. Cílem je systém, v němž na sebe jednotlivé úrovně péče plynule navazují – a kde má praktický lékař snadný přístup k odborníkům i možnost rychle s nimi probrat další postup. S tím počítají rovněž moderní systémy péče o duševní zdraví a ukazuje se, že propojení primární a specializované péče může výsledky léčby deprese a úzkostných poruch výrazně zlepšovat.
Váže se k tomu model tzv. odstupňované péče (stepped care), se kterým pracují například v Nizozemsku, Velké Británii, Kanadě či Austrálii.2, 3 Pacient nejprve dostane tu nejméně intenzivní intervenci, jaká je při závažnosti jeho stavu ještě účinná. K náročnějším formám péče se přistupuje, až když předchozí stupeň nepřinese dostatečný efekt.
Psychiatrická péče je důležitá především tehdy, když:
Při riziku sebevraždy, psychotických příznacích, sebepoškozování nebo nebezpečí pro pacienta či jeho okolí je namístě akutní psychiatrická pomoc.
Když jednotlivé stupně péče propojené nejsou, snaží se i pacienti s lehkými obtížemi dostat rovnou ke specialistovi a psychiatrické ambulance se plní případy, jež by mohly být bezpečně léčeny jinde. Fungující spolupráce naopak pacientům umožní získat pomoc dříve a psychiatrům uvolní kapacitu pro složitější případy.
„Pokud člověk čeká na psychiatra několik týdnů nebo měsíců, nemělo by to znamenat, že bude po tuto dobu zcela bez adekvátní péče,“ upozorňuje MUDr. Kasal. V modelu odstupňované péče mají své místo i digitální terapeutické programy založené na kognitivně-behaviorální terapii (KBT). Nabízejí odbornou pomoc v období mezi zachycením obtíží a vstupem do intenzivnější psychoterapeutické či psychiatrické péče – a u části pacientů mohou představovat dostatečnou intervenci samy o sobě.
Kognitivně-behaviorální terapie patří k nejlépe výzkumně podloženým psychoterapeutickým přístupům v léčbě deprese a úzkostných poruch. Doporučuje ji řada mezinárodních odborných autorit včetně britského Národního institutu pro klinickou kvalitu (NICE)2, 3 a v Česku ji zahrnují i doporučené postupy pro všeobecné praktické lékaře k léčbě úzkostných poruch a deprese.5, 6
KBT se zaměřuje na to, jak se navzájem ovlivňují myšlenky, emoce, tělesné reakce a chování. Klient si v jejím rámci osvojuje konkrétní dovednosti, které pak využívá v každodenním životě. Protože je strukturovaná, zaměřená na cíl a staví na aktivním zapojení klienta, dobře se přenáší i do digitální podoby.7, 8 Podle dostupných dat dosahuje internetová KBT vedená terapeutem u depresivních poruch srovnatelných výsledků jako KBT poskytovaná tváří v tvář.8, 9
Mindwell poskytuje digitální terapeutické programy postavené na principech KBT, jejichž autorem je psychiatr a psychoterapeut prof. MUDr. Ján Praško, CSc., a odbornou garantkou klinická psycholožka PhDr. Marie Ocisková, Ph.D. Nejde o samoobslužnou aplikaci ani o automatizovaný kurz – klienta po celou dobu provází jeho osobní terapeut s pětiletým výcvikem v KBT akreditovaným pro zdravotnictví. Spolupráce probíhá asynchronně, tedy bez nutnosti být ve spojení ve stejnou chvíli, a pacient může začít prakticky ihned a z domova.
Program je určen dospělým pacientům s mírnými až středně těžkými psychickými obtížemi. Z diagnostického hlediska jde především o generalizovanou úzkostnou poruchu, smíšenou úzkostně-depresivní poruchu, lehkou až středně těžkou depresi a poruchu přizpůsobení.10 Vedle diagnózy je užitečné zvážit, zda pacientovi digitální forma vyhovuje. Pro ni hovoří zejména následující faktory:
Program naopak není vhodný pro pacienty v akutní suicidální krizi, s psychotickou poruchou, v manické epizodě bipolární poruchy, se závažným kognitivním deficitem ani pro další nemocné, jejichž stav vyžaduje intenzivní psychiatrickou péči.10
Cílem není jen krátkodobé zmírnění příznaků. Podstatné je především vybavit klienta dovednostmi, jež mu budou sloužit i později. Mimo jiné se učí:
Po absolvování programu lze očekávat především ústup úzkostných a depresivních příznaků a lepší psychickou pohodu, nové dovednosti v oblasti komunikace, plánování či zvládání zátěže a podporu zdravějších návyků týkajících se spánku, pohybu a celkově životosprávy. Důležitou součástí je prevence relapsu – v závěrečných modulech pacient mapuje vlastní zdroje, upevňuje naučené dovednosti a sestavuje si plán péče o duševní zdraví po skončení programu.
Terapeutické programy Mindwell pro úzkosti, deprese a obsedantně-kompulzivní poruchu jsou od 1. ledna 2026 hrazeny z prostředků veřejného zdravotního pojištění. Pokud praktický lékař usoudí, že by pacientovi program mohl prospět, vystaví Poukaz na vyšetření/ošetření (typ K). Na poukaz uvede běžné údaje potřebné k posouzení vhodnosti péče včetně diagnózy a informaci, že pacienta odesílá na psychoterapii Mindwell. Může také doporučit konkrétní terapeutický program. Při nejistotě ohledně vhodnosti pomůže Indikační manuál Mindwell.10
Pro ordinaci je podstatná i ekonomická stránka. Psychiatrická péče ani digitální terapeutické programy nepatří mezi regulovanou péči ve smyslu úhradové vyhlášky. Nezapočítávají se proto do nákladů indikujícího lékaře a jeho finanční vztah se zdravotními pojišťovnami nijak neovlivňují.
Pozn.: MW DP je zdravotnický prostředek I. třídy, který je určený pro pacienty starší 18 let, u nichž slouží jako prevence zhoršení potíží u psychiatrických poruch a pomáhá při zvládání mírných až středně závažných psychických potíží. Před použitím některého programu je nutné si pečlivě přečíst informace k bezpečnému používání MW DP.
(pr)
Literatura:
1. Psychological problems in general health care: a report from the WHO collaborative study on psychological problems in general health care. World Health Organization, Geneva, 1995. Dostupné na: https://iris.who.int/handle/10665/41959
2. Common mental health problems: identification and pathways to care (CG123). National Institute for Health and Care Excellence (NICE), 2011. Dostupné na: www.nice.org.uk/guidance/cg123
3. Depression in adults: treatment and management (NG222). National Institute for Health and Care Excellence, 2022. Dostupné na: www.nice.org.uk/guidance/ng222
4. Winkler P., Mladá K., Janoušková M. et al. Attitudes towards the people with mental illness: comparison between Czech medical doctors and general population. Soc Psychiatry Psychiatr Epidemiol 2016; 51 (9): 1265–1273, doi: 10.1007/s00127-016-1263-y.
5. Vobořilová V., Červený R. Úzkostné poruchy. Novelizace 2023. Doporučený postup pro všeobecné praktické lékaře. Společnost všeobecného lékařství ČLS JEP, Praha, 2023. Dostupné na: https://svl.cz/svl-docs/doporucene-postupy/25/uzkostne-poruchy-2023.pdf
6. Anders M., Červený R. Deprese. Novelizace 2023. Doporučený postup pro všeobecné praktické lékaře. Společnost všeobecného lékařství ČLS JEP, Praha, 2023. Dostupné na: https://svl.cz/svl-docs/doporucene-postupy/10/deprese-2023.pdf
7. Andrews G., Basu A., Cuijpers P. et al. Computer therapy for the anxiety and depression disorders is effective, acceptable and practical health care: an updated meta-analysis. J Anxiety Disord 2018; 55 : 70–78, doi: 10.1016/j.janxdis.2018.01.001.
8. Carlbring P., Andersson G., Cuijpers P. et al. Internet-based vs. face-to-face cognitive behavior therapy for psychiatric and somatic disorders: an updated systematic review and meta-analysis. Cogn Behav Ther 2018; 47 (1): 1–18, doi: 10.1080/16506073.2017.1401115.
9. Luo C., Sanger N., Singhal N. et al. A comparison of electronically-delivered and face to face cognitive behavioural therapies in depressive disorders: a systematic review and meta-analysis. EClinicalMedicine 2020; 24 : 100442, doi: 10.1016/j.eclinm.2020.100442.
10. Indikační manuál pro zdravotnické pracovníky. Mindwell. Dostupné na: https://mindwell.cz/indikacni-manual