Statistiky uvádějí, že 1 z 5 Evropanů trpí depresivní poruchou. K první epizodě deprese dochází obvykle v období rané dospělosti či středního věku. Zkušenosti odborníků na duševní onemocnění dále ukazují, že pouze 45 % pacientů s depresivní poruchou se plně zotaví.
Rozsáhlá evropská studie zaměřená na epidemiologii duševních onemocnění přitom ukazuje, že odbornou pomoc vyhledalo pouze 36,8 % osob s afektivní poruchou a 20,6 % s úzkostnou poruchou. A i z této menšiny pětina pacientů nakonec nepodstoupila žádnou léčbu, která by zmírnila jejich obtíže.
Ve srovnání se zdravou populací vykazují jedinci s duševním onemocněním horší celkový zdravotní stav a kratší očekávanou průměrnou délku života, což ukazuje potřebu zlepšit diagnostiku i dostupnost péče v oblasti duševních chorob.
Strategický dokument Evropské psychiatrické asociace, který se zabývá tématem duševních onemocnění v primární péči, vyzdvihuje důležitost povědomí o této problematice a usiluje o zlepšení přístupu praktických lékařů k pacientům s depresí a dalšími onemocněními. Značná část osob s depresivní poruchou se totiž nejdříve obrací právě na své praktiky. Z výsledků rozsáhlé metaanalýzy zahrnující 41 studií přitom vyplynulo, že správná diagnostika deprese u praktického lékaře proběhla jen ve 47,3 % případů. Poddiagnostikovanost se potom týká i dalších duševních onemocnění.
Pacienti s neléčenou depresivní poruchou dosahují remise pouze v 8–18 % případů. Léčba by po prvotní diagnostice v rámci primární péči měla probíhat pod vedením psychiatra a měla by být zahájena co nejdříve. V případě lehké depresivní epizody může být dostačující psychoterapie v rozsahu 2−5 sezení, založených například na kognitivně-behaviorálním přístupu (KBT). Při středně těžké depresivní poruše se doporučuje kombinace psychoterapie v rozsahu 12–15 sezení po dobu 3–6 měsíců a farmakoterapie antidepresivy. Doporučení pro těžkou depresivní poruchu zahrnují extenzivnější psychoterapii a další farmakoterapii dle potřeby.
Dostupnost psychoterapie ovšem není optimální a dlouhé čekací lhůty mohou stav pacientů s duševním onemocněním dále zhoršit. V takových případech EPA doporučuje zahrnout do péče o pacienta různé digitální technologie − on-line aplikace či platformy. Tyto nástroje nicméně mají sloužit nikoliv jako plnohodnotná náhrada za osobní kontakt s terapeutem, nýbrž jako doplněk či rozšíření možností v péči o duševní zdraví.
Přestože antidepresiva jsou vhodnou farmakoterapií středně těžké až těžké deprese, při jejich užívání se mohou vyskytnout nežádoucí vedlejší účinky (NÚ). Na tuto skutečnost by měl lékař pacienta vždy upozornit, aby předešel předčasnému ukončení léčby z jeho strany. V případě výskytu NÚ je potřeba monitorovat jejich druh, frekvenci a závažnost.
Při nedostatečném efektu farmakoterapie, za který se považuje pouze minimální zlepšení stavu po 2−3 týdnech léčby, by měla následovat změna dávky antidepresiva, změna léčivého přípravku nebo rozšíření terapie o další přípravky. Lékař by měl v rámci minimalizace relapsu vést také udržovací léčbu a pacienta sledovat minimálně dalších 6 měsíců po dosažení remise.
Dokument prezentovaný EPA se zabývá rovněž možnostmi využití elektronických zařízení a aplikací v každodenní péči o pacienty s duševním onemocněním a novými postupy, které by mohly změnit průběh terapie depresivní poruchy a dalších diagnóz. S personalizovaným léčebným plánem by mohla pomoci umělá inteligence, která bude analyzovat širokou škálu údajů o pacientech. Průběžné sledování zdravotního stavu, hodnocení pokroků v léčbě a poskytování zpětné vazby v reálném čase mohou zajistit osobní monitorovací pomůcky. S predikcí úspěšnosti vybrané léčby by mohly pomoci specializované testy vycházející z metabolomiky, proteomiky či genomiky.
Expertní skupina Evropské psychiatrické asociace shrnuje svá doporučení pro zlepšení kvality péče o pacienty s duševním onemocněním do několika zásadních bodů. Za klíčové považují především následující:
(pak)
Zdroj: Eder J., Dom G., Gorwood P. et al. Improving mental health care in depression: a call for action. Eur Psychiatry 2023; 66 (1): e65, doi: 10.1192/j.eurpsy.2023.2434.
