Obezita je chronické onemocnění spojené se zvýšeným rizikem diabetu mellitu 2. typu (DM2), kardiovaskulárních (KV) onemocnění, některých nádorů, osteoartrózy (OA) či obstrukční spánkové apnoe (OSA). V posledních letech rozšířily léčebné možnosti inkretinové přípravky, zejména agonista receptoru pro glukagonu podobný peptid 1 (GLP-1) semaglutid a duální agonista receptorů pro GLP-1 a glukózo-dependentní inzulinotropní polypeptid (GIP) tirzepatid. V randomizovaných studiích u osob s nadváhou či obezitou bez DM2 vedla tato terapie při podávání po dobu delší než 1 rok k poklesu tělesné hmotnosti přibližně o 15–21 %.
Přerušení léčby však může způsobit opětovný nárůst hmotnosti a ztrátu části kardiometabolického přínosu. V běžné klinické praxi je přitom ukončování farmakoterapie obezity časté, konkrétní důvody však dosud nebyly dobře popsány.
Autoři provedli průřezovou studii založenou na datech z elektronické dokumentace Cleveland Clinic v Ohiu a na Floridě z let 2022–2024. Zařazeni byli dospělí pacienti s obezitou nebo s nadváhou a komorbiditami, ale bez DM2, kteří zahájili injekční léčbu semaglutidem či tirzepatidem a ukončili ji během do 1 roku. Vysazení bylo definováno jako období delší než 90 dnů mezi dobráním léku a dalším výdejem. Ze souboru byla náhodně vybrána skupina 288 osob, u nichž byly ručně hodnoceny lékařské záznamy, údaje o úhradě, zprávy z lékárny a záznamy komunikace mezi pacientem a zdravotnickým týmem.
Z celkem 8184 jedinců, kteří zahájili léčbu semaglutidem či tirzepatidem, ji 54,9 % ukončilo během prvního roku. V detailněji analyzovaném souboru 288 pacientů užívalo 145 semaglutid a 143 tirzepatid. Průměrný věk činil 52,1 roku, 62,2 % tvořily ženy a průměrná vstupní hodnota body mass indexu (BMI) byl 39,7 kg/m².
Nejčastějším důvodem vysazení byly finanční bariéry nebo problémy se zdravotním pojištěním, které vedly k ukončení terapie u 47,6 % pacientů. Nežádoucí vedlejší účinky (NÚ) byly příčinou u 14,6 % sledovaných, nedostupnost léku při výpadcích u 11,8 %, přechod na individuálně připravovanou alternativu léčby u 2,4 % a nedostatečný úbytek hmotnosti pouze u 1,7 %. U 10,8 % šlo o jiné důvody a u 11,1 % nebyla příčina uvedena.
Finanční bariéry byly častější při pozdějším ukončení léčby mezi 3. a 12. měsícem, zatímco intolerance NÚ vedla častěji k časnému vysazení během prvních 3 měsíců. Mezi nejčastější patřily nauzea, bolesti břicha, zvracení, průjem a také zhoršení příznaků deprese. Tento aspekt je důležitý pro psychiatry; pro gynekology je podstatné zohlednit adherenci při péči o ženy s obezitou, metabolickými riziky, syndromem polycystických ovarií (PCOS, dnes nověji polyendokrinní metabolický ovariální syndrom /PMOS/) nebo při plánování těhotenství.
Citovaná recentní studie ukazuje, že hlavní překážkou dlouhodobé léčby obezity semaglutidem či tirzepatidem v reálné praxi nejsou selhání účinku a výskyt nežádoucích vedlejších efektů, ale cena, úhrada a dostupnost přípravků. NÚ zůstávají významné hlavně v časné fázi léčby a vyžadují edukaci i aktivní management. V praxi je proto vhodné s pacienty probírat nejen očekávaný efekt a toleranci, ale také finanční dostupnost léčby a riziko jejího přerušení. Stabilní úhrada, dostupnost léčiv a mezioborová spolupráce mohou pomoci zvýšit adherenci k terapii, respektive perzistenci na ní i udržitelnost dosaženého úbytku hmotnosti.
(yar)
Zdroj: Gasoyan H., Butsch W. S., Casacchia N. J. et al. Reasons for discontinuation of obesity pharmacotherapy with semaglutide or tirzepatide in clinical practice. Obesity (Silver Spring) 2025 Dec; 33 (12): 2296−2303, doi: 10.1002/oby.70058.
